Šíráz

Šíráz, zasazený na úpatí pohoří Zagros, se rozkládá na zelené rovině zavlažované sezónním potokem, v perštině známým jako Rudkhaneye Khoshk neboli „Suchá řeka“. Ačkoli jeho koryto zůstává po většinu roku vyprahlé, tento přírodní kanál již dlouho sleduje osudy města a přivádí do svého objetí obchodníky, básníky a poutníky. Vkročit do Šírázu znamená vstoupit do živoucí kroniky, psané v terakotových zdech jeho citadel, ve stínu jeho voňavých zahrad a v trpělivé kaligrafii jeho básníků. Po tisíciletí Šíráz živil rodové linie učenců a řemeslníků, a přesto odolal dynastickým změnám a moderním proměnám. Jeho duch, zároveň nenápadný a hluboký, přetrvává v tiché důstojnosti starobylých mešit, v pasážích rušných bazarů a v tiché výmluvnosti jeho básníků zahalených v hrobkách.

Samotný název Šíráz rezonuje starověkem. Jako Tirazíš se osada objevuje na elamitských hliněných tabulkách datovaných kolem roku 2000 př. n. l., což svědčí o jejím významu na okraji východních říší starověké Mezopotámie. Přesto až za sásánovské dynastie, někdy na počátku 5. století n. l., město získalo svou základní síť, obehnanou robustními hradbami určenými k ochraně perských hranic. O necelá dvě století později, v roce 693 n. l., provedl Umajjovský chalífát obnovu Šírázu a potvrdil jeho strategickou a ekonomickou hodnotu.

Během devátého století uznávala rodící sefárídská linie se sídlem v Sistánu Šíráz jako klíčové obchodní centrum spojující přístavy Perského zálivu s vnitrozemím. Následující bujídští knížata, kteří se dostali k moci na konci desátého století, Šíráz dále povýšili, ustanovili jej svým hlavním městem a podporovali výstavbu velkolepých mešit a karavanserajů. Koncem jedenáctého století se pověst města jakožto vzdělaného města začala šířit i mimo něj a přitahovala studenty a duchovní z celého islámského světa.

Třinácté století znamenalo zářnou kapitolu v kulturních dějinách Šírázu. Za místních guvernérů, jako byl Atabak Abubakr Saʿd ibn Zangy (vládl 1231–1260), se město těšilo vzácnému období stability. Toto klima se ukázalo jako úrodné pro literaturu a filozofii. Saadi, narozený v Šírázu na počátku 13. století, hodně cestoval – do bagdádské Nizamiyya a dále – a ve stáří se vracel, aby se zamýšlel nad lidstvem v dílech naplněných empatií. Jeho hrobka, tiše ukrytá pod cypřiši severně od města, přitahuje ty, kteří hledají útěchu ve verších, které oslavují jak důstojnost práce, tak pouta společenství.

Háfiz, další legendární básník Šírázu, se ve čtrnáctém století procházel jeho uličkami a proměňoval pozemskou lásku a duchovní touhu v čtyřverší s vytříbenými nuancemi. Jeho verše, oslavované mystiky i panovníky, si zachovávají zvláštní schopnost promlouvat přímo k přítomnému okamžiku. Návštěvníci se dodnes shromažďují u jeho hrobky, aby si pod měsíční oblohou četli a hledali vedení v básních, které se třpytí paradoxem.

Kromě poezie se v Šírázu rozvíjely i polyhistorické osobnosti. Například Kutb al-Dín aš-Šírází psal pojednání o astronomii, medicíně a matematice, dokonce spekuloval o pohybu těles kolem centrálního slunce. Jeho učenost byla příkladem širšího étosu v Šírázu: že bádání a kreativita jsou neoddělitelnými pilíři občanského života.

Šíráz, ležící zhruba 1 500 metrů nad mořem, se těší výhodné poloze, která zmírňuje horko jeho zeměpisné šířky. Léta mohou v červenci stále dosahovat průměrných maxim nad 38 °C, ale nadmořská výška s sebou nese chladnější večery. V zimě teploty klesají pod bod mrazu a roční srážky ve městě – kolem 320 milimetrů – připadají hlavně mezi prosincem a únorem. Proměnlivost však zůstává stálým průvodcem. V některých letech silné zimní lijáky způsobily bleskové povodně, nejtragičtější v březnu 2019, kdy náhlé přívaly srážek vyžádaly životy a smetly domy. Naopak dlouhodobá období sucha prověřila jak nádrže, tak staletí starý kanátový systém města.

Výrazný kontrast mezi spalujícími dny a mrazivými nocemi formuje nejen architekturu Šírázu – hluboké verandy a silné zdi z hliněných cihel připomínají starověké strategie regulace teploty – ale i jeho zahrady. Duby zde kdysi pokrývaly okolní svahy a dnes palmy a ovocné stromy lemují aleje a nádvoří a vytvářejí mikroklima, které udržuje zeleň i v drsných ročních obdobích.

Z méně než 200 000 obyvatel při prvním sčítání lidu v roce 1956 se počet obyvatel Šírázu do roku 2021 rozrostl na téměř dva miliony. Růst města zahrnuje i moderní předměstí Sadra, které v roce 2016 žilo celkem přibližně 1,8 milionu duší a podle posledního sčítání se blížilo dvěma milionům. Etnicky je Šíráz převážně perský, jehož lidová lyrika je prokládána regionálními idiomy.

Zatímco většina obyvatelstva praktikuje šíitský islám (twelver), Šíráz si zachovává směsici menšinových náboženství. Kdysi živá židovská komunita, která na počátku dvacátého století čítala asi 20 000 lidí, v polovině století z velké části emigrovala, přesto zde přetrvávají tři aktivní synagogy. Bahájská víra si zde nárokuje druhý největší počet městských stoupenců po Teheránu. Dva kostely – jeden arménský apoštolský a druhý anglikánský – slouží malé, ale neochvějné křesťanské populaci. Tato koexistence, vrstvená po staletí, vdechuje Šírázu pocit duchovního pluralismu, který je ve městech srovnatelné velikosti vzácný.

Šírázská ekonomika se dlouhodobě soustředila na okolní pláně. Na konci devatenáctého století umožnilo otevření Suezského průplavu evropským průmyslovým výrobcům zaplavit perské trhy. Místní farmáři na to reagovali přeorientováním na tržní plodiny – opiový mák, tabák a bavlnu – které vyváželi po šírázských karavanních stezkách směrem k Bandar Abbásu a dále. Obchodníci si zřídili základny od Bombaje po Istanbul a proplétali zemědělskou úrodu Fars do globálních sítí.

Ekonomická základna města je i dnes diverzifikovaná. V provinčním vnitrozemí se nadále daří pěstování hroznů, citrusů, bavlny a rýže, zatímco městský průmysl zahrnuje cement, cukr, hnojiva, výrobky ze dřeva, kovovýrobu a tkaní koberců a kilimů. Ropná rafinerie podtrhuje roli Šírázu v národním zpracování energie, zatímco výroba elektroniky – která představuje více než polovinu íránských investic do elektroniky – je základem jeho high-tech ambicí. Zvláštní ekonomická zóna Šíráz, založená v roce 2000, přilákala firmy v oblasti komunikací a mikroelektroniky a maloobchod se rozrostl s více než dvaceti pěti nákupními centry a deseti tradičními bazary. Komplex Perského zálivu na severním okraji města patří podle počtu obchodů k největším maloobchodním centrům na světě a přitahuje nakupující z celého Blízkého východu.

V žádném zmíněném Šírázu nelze opomenout jeho zahrady, které místní obyvatelé považují za kyslík pro životodárnou sílu města. Zahrada Eram se svou botanickou rozmanitostí a elegantním pavilonem z doby Kadžarů zůstává symbolem zahradnického umění. Zahrada Afifabad, dříve soukromý pozemek, nyní nabízí veřejnosti pohled na krajinářský design 19. století uprostřed tyčících se cypřišů. Ačkoli rozšiřování měst ohrožuje některé historické zelené plochy, úsilí měst usiluje o ochranu tohoto živého dědictví.

Šírázská kulinářská scéna odráží jeho zemědělské bohatství. Pod jasnou oblohou se trhy hemží hrozny ještě políbenými rosou od úsvitu, voňavými granátovými jablky a šafránově zabarvenou rýží. Zatímco oficiální prohibice omezuje alkohol, středověká pověst města pro šírázské víno přežívá v místních tradicích a nealkoholické sirupy a šerbety nesou náznaky minulých ročníků. Řemeslné výrobky – trojúhelníkové intarzované mozaiky, stříbrný filigrán a bohatě zbarvené koberce – svědčí o hmotné kultuře, která si cení preciznosti i poezie.

Městská krajina Šírázu mísí středověkou úctu s kadžarskou elegancí. Mešita Atigh Jameʿ, kterou navštěvovali Bujídové, je ukotvena ve starém městě svým strohým cihlovým zdivem. Nedaleko se nachází mešita Vakil a přilehlé lázně, které ztělesňují řemeslné zpracování z 18. století za vlády Karima Chána Zanda, jehož citadela – Arg Karima Chána – se stále tyčí za impozantními cihlovými věžemi. V časném ranním světle rozptylují vitrážové výklenky mešity Násira al-Mulka hranolové odstíny po mramorových podlahách, což je živým svědectvím o vynálezech z doby kadžarské.

Brána Koránu, která střežila hlavní silnici, kdysi ve své horní komoře ukrývala dva ručně psané Korány; tyto rukopisy se nyní nacházejí v muzeu Pars a jejich kaligrafie je tichým požehnáním pro cestovatele. Za hranicemi města se na svazích hory Babakuhi nachází hrobka Baby Kuhiho, zatímco nad klikatými stezkami se tyčí horské mauzoleum Khaju e Kermani. Krátká jízda autem zavede návštěvníky k paláci Ardašír – založenému v roce 224 n. l. – a k pevnostem Sarvestan a Dež Dokhtar, z nichž každá dochovala zlomek sásánovských ambicí.

Lákají také přírodní divy. Vodopád Margoon, severněji v provincii Fars, se valí zelenými roklemi. Jezero Maharloo, hodinu jízdy na jihovýchod, se třpytí růžově, když se tam daří řasám typu rudého přílivu, a připomíná, že i solné pánve v regionu mohou předvést nečekanou podívanou.

Moderní tepny Šírázu připomínají trasy z éry karavanů. Mezinárodní letiště Šíráz Šáhid Dastgeib, největší v jižním Íránu, spojuje město s vnitrostátními i regionálními dopravními uzly. Od roku 2001 projekt metra v Šírázu vybudoval podzemní linky – první, která vede z letiště do centrálních čtvrtí – a plány počítají s celkem šesti linkami, které by denně přepravily desítky tisíc dojíždějících.

Na první pohled se těžkými bulváry vinejí pruhy pro rychlou autobusovou dopravu, zatímco zhruba sedmdesát autobusových linek rozšiřuje spojení do předměstí. Městské vlakové nádraží, co do rozlohy největší v zemi, vypravuje vlaky na sever do Teheránu a dále a sleduje trasu, po které kdysi jezdily koňské karavany. Tyto způsoby dopravy společně potvrzují roli Šírázu nejen jako kulturního srdce, ale i jako ekonomického opěrného bodu spojujícího jih Íránu s jeho širší krajinou.

V Šírázu se vrstevnaté kontury historie sbíhají s bezprostředností každodenního života. Pohled na kachlové fasády nebo vůně nočně kvetoucí květiny může vyvolat staletí vzpomínek, stejně jako svěží ráno v zahradách vybízí k zamyšlení nad současnými přísliby. Básně Háfize a Saadiho zde nadále rezonují u stejných zdí, po kterých kdysi chodili patroni, a připomínají návštěvníkům i obyvatelům, že v každém uspořádaném nádvoří se skrývá míra nekonečna. Navzdory svému růstu a modernizaci si Šíráz udržuje měřené tempo – tempo, které ctí minulost, aniž by se jí vzdávalo, které pěstuje vinnou révu i verše a které každé ráno otevírá své dveře těm, kteří hledají krásu protkanou časem.