Thimphu

Thimphu se rozkládá podél úzkého pásu údolí, jehož bledě okrové střechy se tisknou k řece Wang Chhu, která se vine na jih směrem k Indii. Zde, v nadmořské výšce mezi 2 248 a 2 648 metry, se hlavní město Bhútánu rozrostlo ze skromného shluku domů kolem Tašičho Dzongu na město s téměř stotisícovým počtem obyvatel, kde tradiční mravy přetrvávají, i když moderní požadavky tlačí na zalesněné svahy.

Stanovení Thimphu hlavním městem Bhútánu v roce 1955 znamenalo záměrný přesun z říční nížiny Punákhy do tohoto vyššího a lépe bránitelného údolí. O šest let později jej král Džigme Dordží Vangčchuk formálně prohlásil za sídlo správy celého království. V té době se město rozkládalo na sever a na jih podél západního břehu údolí, formovaného sezónním vlněním řeky Thimphu – zde známé jako Vangčchu – a lemovaného kopci dosahujícími až 3 800 metrů. Jen málo hlavních měst se vyrovná jeho nadmořské výšce. Jen málo z nich sdílí jeho bezproblémové propojení politických orgánů s kláštery, palácových areálů s otevřenými trhy a naléhavé potřeby růstu měst s vědomým úsilím o ochranu křehkých lesů.

Od samého začátku se rozrůstání měst stavělo proti jednoduchému výpočtu nadmořské výšky a klimatu. Lesy a křoviny pokrývaly horní svahy, zatímco nižší terasy kdysi ustupovaly sadům, pastvinám a rýžovým polím. Vzduch se s výstupem řídne a přechází z teplých mírných lesů do chladných mírných lesů a poté do alpínských křovin. Monzunové mraky stoupají po návětrných svazích na východě a zanechávají kopce Thimphu poměrně suché a upřednostňují porosty borovic a jedlí. Za těmito hranicemi přichází léto s bouřkami, které se valí od poloviny dubna do září, často doprovázené dny stálého deště, které rozvodňují řeky a svařují sutiny na úzké cestě. Zimy naopak přinášejí studené poryvy větru, lehký sníh na vzdálených vrcholcích a tichou záři mrazu za úsvitu, kdy se mraky drží nízko a viditelnost se zmenšuje na méně než kilometr.

V tomto kontextu stanoví „Plán struktury Thimphu na období 2002–2027“ rámec pro růst. Jeho hlavní principy, který vypracoval Christopher Charles Benninger a schválila Rada ministrů v roce 2003, trvají na ochraně pobřežních pásem a lesního porostu, zachování vizuální důležitosti klášterů a chortenů a omezení výšky budov v souladu s tradičními bhútánskými formami. Do roku 2027 má být velká část centra města bez soukromých automobilů, nahrazena arkádovými chodníky, zastíněnými náměstími a kavárnami, zatímco tranzitní doprava bude fungovat na okraji města. Plán čerpal finanční prostředky od Světové banky a Asijské rozvojové banky; s předpokládanými náklady přesahujícími miliardu dolarů představuje pravděpodobně největší jednorázový příliv rozvojových fondů v historii království.

Charakter Thimphu je však patrný nejen v rozsáhlých politických dokumentech, ale i v zatáčce chodníku, volbě obecních představitelů, shlukování ministerstev a tiché disciplíně bhútánského oděvu. Ve všední dny se obyvatelstvo shromažďuje na farmářském trhu Centenary Farmers Market, kde stánky přetékají chilli papričkami, houbami a malými košíčky místních jahod; máslo a sýr z jaků zaujímají chladnější místa. O víkendech se u řeky objevuje samostatný trh, kde čerstvé produkty stojí vedle dřevěných misek, ručně tkaných látek a nekvalitního dovozu z blízké Indie. Za touto scénou se nachází Norzin Lam, hlavní tepna města. Lemovaná bankami, restauracemi, tradičními obchody s látkami a rostoucím počtem diskrétních nočních klubů, tvoří páteř obchodu i neformálního společenského života.

Administrativní centrum Thimphu leží severně od tržiště. V budově SAARC – fúzi bhútánských motivů a moderního inženýrství – sídlí Národní shromáždění a ministerstva plánování a zahraničních věcí. Na druhé straně řeky se nachází palác Dechencholing, oficiální sídlo krále. Dále na sever se stále nachází Dechen Phodrang, kdysi původní Tashichho Dzong, přestavěný v roce 1971 na klášterní školu pro 450 noviců. Freskové zdi zde uchovávají malby z 12. století a UNESCO si všimlo jeho kulturních pokladů. Krátký výstup do kopce vede ke Královské banketní síni a Centru pro bhútánská studia, kde vědci zkoumají rozvíjející se demokracii v zemi.

I v centru města zůstávají rozdíly mezi jednotlivými okresy hmatatelné. Čangangkha, západně od Čubaču, si zachovává chrám ze 13. století zasvěcený Tisícerukému Avalokitešvarovi, modlitební mlýnky a stárnoucí písma restaurovaná koncem 90. let 20. století. Vedle Motithangu leží nejpodivnější enkláva města: rezervace Takin, kde se toto bhútánské národní zvíře potuluje v rámci ochranářského nařízení z roku 2005. Výběh, kdysi mini zoo, odráží jak starou legendu o stvoření takinů, tak královo naléhání na vypuštění zajatých divokých zvířat do jejich přirozeného prostředí – jen aby se pak zvířata vrátila a tlačila se na okraj lesa, dokud ve městě nebyla postavena svatyně.

Jangčenphug a Zamazingka na východním břehu odhalují jinou stránku městského života. Jejich ulice lemované stromy – Dečen Lam a její pokračování – hostí základní a vysoké školy, malé kliniky a občasná sportovní hřiště. V Sangjegangu se nad golfovým hřištěm, které se vlévá do Ziluchy, tyčí telekomunikační věž, na jejímž svahu se nachází klášter s úchvatným výhledem na Tašičho Dzong pod ním. V Kavangdžangse na západě se nachází Institut tradiční medicíny a Muzeum lidového dědictví, spolu s ústředím WWF v Bhútánu, což svědčí o důrazu království na péči o životní prostředí.

Náboženský život prostupuje každou čtvrtí. Tašičho dzong stojí na stráži nad samotným městem: je to pevnost, administrativní centrum a klášterní pevnost v jednom. Široké bílé zdi, budované po staletí, rámují modlitebny ověšené hedvábnými prapory a zlacenými sochami. V Simtokha dzongu, pět kilometrů na jih, se čas zdá být zastaven: jeho kompaktní nádvoří, pouhých šedesát metrů čtverečních, ukrývá nejstarší dzong v Bhútánu z roku 1629. Dále na sever, na hřebeni poblíž hory Čeri, nabízí klášter Tango ze 13. století další setkání s tichými křížovými chodbami a modlitebními mlýnky vyrytými do břidlice. Legenda praví, že se zde Avalokitéšvara zjevil v podobě Hajagrivy, a místní tradice trvají na tom, že samotné slovo „Tango“ znamená „koňská hlava“, což je odkaz na drsnou tvář božstva.

Ne všechny památky pocházejí z dávné minulosti. Pamětní čorten, postavený v roce 1974 na počest třetího Druk Gjalpa, Džigme Dordžího Wangčuka, se tyčí poblíž centrálního kruhového objezdu, jehož obílená stúpa je korunována zlatými věžemi a zvony. Neuchovává ostatky; místo toho ztělesňuje mysl Buddhy, jak si ji zesnulý král představoval. Uvnitř hledí ven nadživotní tantrická božstva, některá v neobvyklých pózách, což připomíná, že se jedná spíše o živou tradici než o muzejní exponát.

Nad jižní částí města, vysoko na Kuensel Phodrang, dominuje panoramatu bronzová socha Buddhy Dordenmy. Tato 51,5metrová socha, koncipovaná na památku stého výročí monarchie a naplnění starověkých proroctví, ve svých komnatách obklopuje více než 125 000 menších pozlacených Buddhů. Socha, financovaná převážně čínskou korporací a dokončená kolem roku 2010, se stala poutním místem i orientačním bodem pro ty, kteří přilétají z letiště Paro, které se nachází padesát dva kilometrů západně.

Doprava do a z Thimphu závisí téměř výhradně na klikaté silnici z Paro. Letiště Paro, jediná vstupní brána do Bhútánu pro letadla s pevnými křídly, leží za průsmykem v nadmořské výšce 2 235 metrů. Cesta do města dlouhá 55 kilometrů trvá asi hodinu a půl, zdolává se v serpentinach a úzkých roklích. V samotném Thimphu pozoruhodná absence svědčí o místních preferencích: semafory byly odstraněny ještě předtím, než byly vůbec v provozu. Místo nich uniformovaní policisté s rukama zdviženýma v připravené choreografii řídí stálý proud vozidel a autobusů. Plány na tramvajový nebo lehký železniční systém kolují už léta, ale prozatím se město pohybuje taxíky, městskými autobusy a vlastními nohami.

Za těmito praktickými detaily se skrývá širší vize. Když bylo Thimphu v roce 1974 otevřeno zahraničním návštěvníkům, cestovní ruch se dostával pod přísná omezení: zahraniční skupiny cestovaly po vládou organizovaných itinerářích, poplatky zůstávaly vysoké a přísná pravidla upravovala oblékání, chování a fotografování. Časem Bhútánská korporace pro rozvoj cestovního ruchu – privatizovaná v roce 1994 – ustoupila malým soukromým provozovatelům. Dnešní strategie však stále trvá na „vysoké hodnotě, nízkém objemu“: mírný příliv návštěvníků, směřující na kulturní památky a turistické trasy, se vyhýbá zahlcení místního života nebo ohrožení tradic.

Z ekonomického hlediska odráží Thimphu smíšený model Bhútánu. Zemědělství a chov hospodářských zvířat dohromady tvoří téměř polovinu národní produkce a mnoho obyvatel měst vlastní pozemky v blízkých údolích. Jižně od hlavního mostu působí několik odvětví lehkého průmyslu – řemesla, textil, pivovarnictví – zatímco kanceláře bank, telekomunikačních firem a rozvojových agentur se shlukují v blízkosti centrálních čtvrtí. Nadace Loden, založená v roce 2007, podporuje vzdělávání a sociální podnikání a dále propojuje Thimphu s globálními sítěmi filantropie.

V těchto proudech změn a kontinuity přetrvává jediné vlákno: důraz na to, že modernita musí být v souladu s kulturní identitou. Fasády budov musí odrážet tradiční vzory řezbářství a šikmé střechy. Kláštery zůstávají aktivními místy uctívání a vzdělanosti. Festivaly, jako je každoroční Tshechu, přitahují davy na nádvoří Tashichho Dzong, kde maskovaní tanečníci předvádějí rituální sekvence, které se po staletí neporušují. Národní oděv není kostým, ale každodenní normou, která každému občanovi připomíná sounáležitost se sdíleným dědictvím.

Večer, když se podél břehu řeky rozsvěcují světla a mezi borovicemi se snáší mlha, Thimphu odhaluje svou klidnější tvář. Hrstka kaváren má otevřeno dlouho do noci, ale většina obchodů se při západu slunce zavírá. Město nabývá tichého vzhledu, jako by se zastavilo k zamyšlení. V těchto chvílích se rytmy každodenního života – hlídkující dopravní policie, mniši zpívající ve vzdálených chrámech, prodejci zavírající své stánky – zdají být zakořeněny v trpělivosti formované nadmořskou výškou, dýmem ze dřeva linoucím se uličkami, střídáním ročních období na svazích stále hustě zalesněných. Zde, v šestém nejvýše položeném hlavním městě světa, se rovnováha mezi zemí a nebem, minulostí a přítomností jeví jako křehká i trvalá zároveň.