Bhútán

Bhútán zaujímá úzký koridor rozkládající se obkročmo na východním Himálaji. Tato říše tyčících se vrcholků a hlubokých údolí, uzavřená mezi tibetskou náhorní plošinou na severu a indickými pláněmi na jihu, si již dlouho zachovává způsob života, který je zároveň strohý i bohatě rozmanitý. S rozlohou 38 394 km² a populací něco málo přes 727 000 patří Bhútán k nejméně lidnatým a nejhornatějším národům světa. Jeho izolace však umožnila, aby se staletí náboženského a kulturního zdokonalování uchytila ​​a přežila. Teprve v posledních desetiletích se země opatrně otevřela vnějším vlivům – a zároveň se stále snaží chránit rytmy a hodnoty, které charakterizují její identitu.

Bhútán je vnitrozemský a odlehlý, jeho vertikální topografie sahá od subtropických nížin v nadmořské výšce sotva 200 m až po zaledněné vrcholy přesahující 7 000 m. Téměř celá země – 98,8 procenta – je pokryta horami. Na severu se oblouk alpských luk a křovin zvedá k vrcholům, jako je Gangkhar Puensum (7 570 m), nejvyšší nezdolaná hora na Zemi. Tam nepříznivý vítr formuje odolné pastviny, kde kočovní pastevci ženou stáda ovcí a jaků. Dole klesají potoky studené vody jehličnatými a listnatými lesy do centrálního páteře středně vysokých vysočin. Tyto oblasti tvoří povodí pro řeky – Mo Chhu, Drangme Chhu, Torsa, Sankosh, Raidāk a Manas – které všechny vyřezávají hluboké rokle, než se vlévají do indických plání.

Dále na jih leží Černé hory, jejichž hřebeny v nadmořské výšce 1 500–4 900 m n. m. chrání smíšené subalpínské a listnaté lesy. Tyto lesy poskytují Bhútánu velkou část dřeva a paliva; také poskytují útočiště divoké zvěři, od zlatého langura až po endemického himálajského takina. V nízkých podhůřích – v pohoří Sivalik a na nížině Duars – tropická vlhkost podporuje husté džungle a savanové travní porosty. Ačkoli do Bhútánu zasahuje jen úzký pás, tato zóna je životně důležitá pro zemědělství na rýžových polích, citrusových sadech a polích malých zemědělců. Klima země se mění s nadmořskou výškou: na západě monzunová léta, na jihu horké a vlhké pláně, mírná centrální vysočina a na nejvyšším severu věčný sníh.

Ochrana přírody je ústředním bodem bhútánského étosu. Ze zákona musí 60 procent jeho území zůstat zalesněných; v praxi je více než 70 procent pod stromovým porostem a více než čtvrtina leží v chráněných oblastech. Šest národních parků a rezervací – mezi nimi Džigme Dordží, Royal Manas a Bumdeling Wildlife Sanctuaries – se rozkládá na více než třetině území. Ačkoli ústup ledovců spojený se změnou klimatu nyní ohrožuje toky řek a vysokohorská stanoviště, bhútánská rezervace biokapacity zůstává jednou z největších na světě, což podtrhuje vzácnou rovnováhu mezi spotřebou a přirozenou obnovou.

Lidská přítomnost v Bhútánu pravděpodobně sahá až do doby postglaciální migrace, ale písemné záznamy začínají příchodem buddhismu v sedmém století. Tibetský král Songtsän Gampo (vládl v letech 627–649) po přijetí buddhismu nechal vybudovat první chrámy – Kjíčú Lhakhang poblíž Paro a Džambej Lhakhang v Bumthangu. V roce 746 n. l. navštívil indický mudrc Padmasambhava („Guru Rinpočhe“) centrální údolí a založil kláštery, které ukotvily tradici vadžrajány.

Politické jednoty však bylo dosaženo až na počátku 17. století za vlády Ngawanga Namgjala (1594–1651). Jako láma vyhnaný z Tibetu zavedl dvojí systém správy – kombinující civilní správu s klášterním dohledem – a kodifikoval právní řád Tsa Yig. V údolích se tyčily pevnosti – dzongy, které sloužily jak jako posádky, tak jako sídla teokratické autority. Namgjal odrazil několik tibetských vpádů a potlačil konkurenční náboženské školy. S titulem Džabdrung Rinpočhe se stal duchovním zakladatelem Bhútánu. Za jeho nástupců říše rozšířila vliv do severovýchodní Indie, Sikkimu a Nepálu, ačkoli tyto zisky byly v následujících stoletích postupně ztraceny.

Bhútán nikdy nepodlehl koloniální nadvládě, ale v polovině 19. století se dostal do konfliktu s Britskou Indií o oblast Duars. Po válce v Duarech (1864–1865) Bhútán postoupil tento úrodný pás výměnou za roční dotaci. V roce 1907, uprostřed rostoucího britského vlivu, místní vládci zvolili Ugjena Wangchuka prvním dědičným monarchou, čímž zahájili dynastii Wangchuků. Punákhská smlouva z roku 1910 zavázala Bhútán k přijetí britského vedení v oblasti vnějších vztahů výměnou za vnitřní autonomii. Po indické nezávislosti v roce 1947 byly podobné podmínky obnoveny ve Smlouvě o přátelství z roku 1949, která potvrdila vzájemné uznání suverenity.

Po celé 20. století zůstával Bhútán v zahraničních vztazích opatrný. Do Organizace spojených národů vstoupil až v roce 1971 a nyní udržuje vztahy s přibližně padesáti šesti zeměmi a zároveň si zachovává obrannou spolupráci s Indií. Jeho horské hranice střeží stálá armáda; zahraniční politika je prováděna v úzké koordinaci s Novým Dillí.

V roce 2008 se král Džigme Singje Vangčuk dobrovolně vzdal mnoha královských pravomocí na základě nové ústavy. Přechod Bhútánu k parlamentní demokratické konstituční monarchii přinesl volené Národní shromáždění a Národní radu, vyvážené morální a náboženskou autoritou panovníka. Výkonnou vládu vede premiér; Dže Khenpo, hlava státního buddhistického řádu vadžrajána, dohlíží na duchovní záležitosti. Navzdory změnám prestiž koruny přetrvává: pátý král Džigme Khesar Namgjal Vangčuk, vzdělávaný v zahraničí a korunovaný v roce 2008, zůstává hluboce respektován.

Bhútánská ekonomika je skromná, ale dynamická. V roce 2020 činil příjem na obyvatele zhruba 2 500 USD, k čemuž přispěl export vodní energie, turistické poplatky, zemědělství a lesnictví. Strmý terén komplikuje výstavbu silnic a brání železničnímu spojení, ale hlavní dopravní tepnou slouží Laterální silnice – spojující Phuentsholing na indické hranici s východními městy, jako je Trashigang. Letiště Paro, ke kterému se přistupuje úzkým údolím, je jediným mezinárodním leteckým spojením; vnitrostátní lety spojují několik letišť ve vysokých nadmořských výškách.

Vodní elektrárny využívají rychlé řeky a projekty, jako je elektrárna Tala (uvedená do provozu v roce 2006), zdvojnásobily tempo růstu na více než 20 procent v daném roce. Přebytečná energie se prodává do Indie, což generuje klíčové příjmy. Spoléhání se na jediný zdroj však s sebou nese i rizika, od tání ledovců až po sezónní proměnlivost vody. Vláda se snaží diverzifikovat: malá odvětví v oblasti cementu, oceli a zpracovaných potravin; řemeslná tkalcovská dílna; a v poslední době i zelené technologie a digitální startupy inkubované v TechParku v Thimphu.

Cestovní ruch zůstává pečlivě řízenou oblastí. S výjimkou státních příslušníků Indie, Bangladéše a Malediv, kteří mají volný vstup, platí všichni ostatní návštěvníci „poplatek za udržitelný rozvoj“ (kolem 100 USD na den), který zahrnuje ubytování, stravu a dopravu s licencovanými průvodci. V roce 2014 se do království odvážilo přibližně 133 000 cizinců, které přitahovaly jeho nedotčené ekosystémy, staletí staré kláštery a chabý ruch moderního života. Vysoké poplatky a namáhavé cestování po souši však udržují počty návštěvníků nízké.

Bhútánská měna, ngultrum (symbol Nu, ISO BTN), je vázána na nominální hodnotu k indické rupii, která v Bhútánu volně obíhá v malých nominálních hodnotách. Pět komerčních bank – v čele s Bank of Bhutan a Bhutan National Bank – podporuje rostoucí finanční sektor, který zahrnuje pojišťovny a penzijní fondy. V roce 2008 začala dohoda o volném obchodu s Indií umožňovat bhútánskému zboží tranzit přes indické území bez cel, ačkoli obtížná geografie stále omezuje vývoz nad rámec vodní energie.

Potravinová soběstačnost je stále na dosah. Polovina pracovní síly pěstuje rýži, pohanku, mléčné výrobky a zeleninu, převážně pro obživu. Silnice jsou náchylné k sesuvům půdy a prachu; projekty rozšíření si kladou za cíl zlepšit bezpečnost a dostupnost, zejména na odlehlém východě, kde svahy náchylné k sesuvům půdy a špatný povrch odrazují turisty a zpomalují ekonomickou integraci.

Počet obyvatel Bhútánu v roce 2021 – přibližně 777 000 s mediánem věku 24,8 let – se dělí mezi několik etnických skupin. Ngalopsové (západní Bhútánci) a Šarchopové (východní Bhútánci) tvoří tradiční většinu, stoupenci větví tibetského buddhismu Drukpa Kagjü a Nyingmapa. Nepálsky mluvící Lhotshampové na jihu kdysi tvořili až 40 procent populace; státní politika „Jeden národ, jeden lid“ v 80. letech 20. století potlačila nepálský jazyk a tradiční oděv, což vedlo k masové denacionalizaci a vyhnání více než 100 000 obyvatel do uprchlických táborů v Nepálu. Mnozí z nich byli v následujících desetiletích přesídleni do zahraničí.

Dzongkha, člen tibetské jazykové rodiny, slouží jako národní jazyk a prostředek výuky – vedle angličtiny – ve školách. Přesto ve venkovských údolích přežívá asi dvacet tibeto-barmských jazyků, některé bez formálního gramatického studia. Míra gramotnosti se pohybuje kolem dvou třetin dospělé populace; urbanizace zvýšila počet mezikulturních sňatků a zmírnila historické propasti.

Vadžrajánový buddhismus je základem veřejného života. V klášterech se konají barevné maskované tance („tsechus“) a podél silnic jsou rozmístěny modlitební praporky, kameny mani a čorteny. K náboženským předmětům je nutné přistupovat s úctou – otáčet se kolem nich nebo je obcházet ve směru hodinových ručiček – a před vstupem do chrámů si je nutné sundat boty a pokrývky hlavy. Proselytismus je zákonem zakázán, zatímco svoboda vyznání je ústavně chráněna. Hinduisté, zejména na jihu, tvoří méně než 12 procent věřících.

Dress code odráží hierarchii a zvyky. Muži nosí gho, róbu po kolena zajištěnou opaskem kera; ženy si oblékají kira, šaty po kotníky zajištěné brošemi koma, s halenkou wonju a bundou toego. Hedvábný šátek – kabney pro muže, rachu pro ženy – signalizuje hodnost; červený šátek (Bura Maap) patří mezi nejvyšší civilní vyznamenání. Státní zaměstnanci musí v práci nosit národní oděv; mnoho občanů si tyto oděvy stále volí pro slavnostní příležitosti.

Architektura spojuje funkčnost s estetickou zdrženlivostí. Údolním místům dominují dzongy, postavené z dusané hlíny, kamene a propracovaného dřeva – bez hřebíků. Kostely a konzolové domy se řídí místními styly; bhútánské motivy přijaly i instituce v zahraničí, jako je Texaská univerzita v El Pasu.

Snad nejvýraznějším příspěvkem Bhútánu do světové diskuse je jeho filozofie hrubého národního štěstí (HNS). HNS, kterou v roce 1974 vymyslel král Džigme Singje Wangčuk, usiluje o čtyři pilíře: udržitelný hospodářský růst, ochranu životního prostředí, podporu kultury a řádnou správu věcí veřejných. Formální ukazatele HNS byly definovány v roce 1998; v roce 2011 přijala Organizace spojených národů rezoluci, kterou spolupodpořilo 68 zemí a která prosazuje „holistický přístup k rozvoji“. Bhútán pořádá mezinárodní fóra o blahobytu a nadále se zasazuje o vyvážení materiálního pokroku s psychologickým a duchovním blahobytem. Kritici však poznamenávají, že měření je stále v rané fázi a že přetrvávají rozdíly mezi venkovskou chudobou a aspiracemi měst.

Navzdory své malé rozloze se Bhútán účastní regionálních i globálních organizací. Pomohl založit Jihoasijské sdružení pro regionální spolupráci (SAARC) a připojil se také k Hnutí nezúčastněných zemí, BIMSTEC, Fóru klimaticky zranitelných, UNESCO a Světové bance. V roce 2016 překonal SAARC v oblasti snadnosti podnikání, ekonomické svobody a absence korupce; do roku 2020 se umístil na třetím místě v jižní Asii v indexu lidského rozvoje a na 21. místě na světě v globálním indexu míru.

Vztahy s Čínou zůstávají křehké. Neexistují žádné formální diplomatické vazby a přetrvávají spory o hranice. Napětí ohledně překračování hranic pro tibetské uprchlíky a vymezování hranic nadále ovlivňuje zahraniční politiku Bhútánu, který nicméně usiluje o rozšíření vazeb nad rámec tradičního partnerství s Indií.

Bhútán stojí na křižovatce. Ústup himálajských ledovců ohrožuje bezpečnost dodávek vody a výrobu vodních elektráren; rostoucí četnost sesuvů půdy ohrožuje silnice a život ve vesnicích. Pravděpodobný dopad cestovního ruchu – jak z hlediska příjmů, tak i kulturních změn – vyvolává otázky autenticity versus rozvoje. Městská migrace testuje sociální vazby a zatěžuje infrastrukturu v Thimphu, kde nyní žije zhruba 15 procent populace. Mezitím odkaz uprchlíků z Lhotshampy zůstává otázkou lidských práv a diaspory, a to i přesto, že se vztahy s Nepálem postupně normalizují.

Bhútánské záměrné tempo změn, jeho ústavní záruky a závazek k ochraně životního prostředí a kulturního dědictví však naznačují model odlišný od tržně řízené globalizace. Monarchie si zachovává morální autoritu, zatímco volení zástupci se zabývají moderní správou věcí veřejných. Hrubé národní štěstí, ačkoli stále nedokonale realizované, formuje politická rozhodnutí způsobem, jakým si může nárokovat jen málo zemí.

V klenutém tichu starobylých údolí, uprostřed cinkání modlitebních mlýnků a stálého hučení vodních turbín, Bhútán ztělesňuje napětí mezi světskou nutností a kontemplativní zdrženlivostí. Země zároveň vzdálená a globálně rezonující, svědčí o možnostech – a limitech – vytyčení zřetelné cesty érou definovanou rychlostí a měřítkem. Znát Bhútán znamená vysledovat jeho řeky na mapě, ano, ale také cítit tichou bdělost jeho cedrů, neochvějnost jeho dzongů a tiché odhodlání lidu odhodlaného utvářet modernitu podle svých vlastních podmínek. V tomto vyvažování spočívá možná nejpravdivější měřítko této himálajské říše.