Bhútán

Bhútán: Za hranicemi turistického okruhu

Bhútán je často oslavován pro své kláštery na útesech a zachovalé tradice, ale pravá duše tohoto himálajského království žije daleko od známých turistických zastávek. V posledních letech se stále více návštěvníků valí do Paro, Thimphu a Punakha – osvědčeného „zlatého trojúhelníku“ bhútánského turismu – přitahovaných ikonickými místy, jako je klášter Tygří hnízdo a zdobené pevnostní dzongy. Za těmito přeplněnými atrakcemi však čeká netradiční Bhútán: skrytá údolí, horské vesničky a duchovní svatyně nedotčené masovou turistikou. Tento průvodce zve zvídavé cestovatele, aby se vydali mimo vyšlapané cesty a objevili Bhútán, který leží za pohlednicovými scenériemi.

Každá níže uvedená část se ponoří do jiného aspektu poznávání Bhútánu autentičtějším a participativním způsobem. Od odlehlých vesnic, kde život plyne do starobylého rytmu, až po posvátné festivaly, kterých se zúčastní jen málo cizinců, nabízíme podrobný plán, jak překonat standardní itineráře. Dozvíte se, jak jedinečná turistická politika Bhútánu umožňuje individuální cesty, které méně známé regiony nabízejí nejbohatší zážitky a jak vyvážit slavné památky s netradičními dobrodružstvími. V celém textu klademe důraz na kulturní respekt a udržitelné cestování a propojujeme vaši cestu s bhútánskými ideály hrubého národního štěstí.

Připravte se na dlouhé horské cesty, klidné stezky a noci v tradičních soukromých ubytováních – odměna je obrovská. Díky nekonvenčnímu přístupu cestovatelé získají intimní záblesky bhútánského života, které běžné zájezdy často postrádají, ať už se jedná o sdílení čaje z jakího másla v kuchyni farmáře nebo o koupání v lesním horkém prameni pod hvězdami. Nechť se tento komplexní průvodce stane vaším plánem na cestu, která odhalí skutečné kouzlo Bhútánu, daleko za hranicemi typického turistického okruhu.

Proč konvenční turismus v Bhútánu postrádá skutečné kouzlo

Většina návštěvníků Bhútánu se drží několika slavných míst a riskují, že jim uniknou právě ty zážitky, které dělají tuto zemi výjimečnou. Oficiální údaje ukazují, že Bhútán v posledním roce navštívilo více než 200 000 cizinců, přesto drtivá většina těchto cestovatelů soustředila svůj čas jen na několik míst – především v hlavním městě Thimphu, údolí Paro (domov Tygřího hnízda) a regionu Punakha. Tento turistický okruh je z dobrého důvodu dobře prošlapaný: nacházejí se zde nejfotogeničtější chrámy Bhútánu a snadno dostupné kulturní památky. Soustředění cestovního ruchu do několika málo oblíbených míst však vytvořilo nezamýšlený paradox. Bhútánská politika „vysoce hodnotného cestovního ruchu s nízkým dopadem“ měla zabránit masovým davům a zachovat dědictví, ale v praxi většinu turistů nasměrovala do stejného úzkého okruhu. Oblíbené kláštery mohou být v hlavních dnech překvapivě rušné, kdy se na stezce Tygří hnízdo za typického podzimního rána vydává několik stovek turistů. Přitom velké části země zůstávají zřídka navštěvované – a právě tam často spočívá „skutečné kouzlo“ Bhútánu.

Co cestovatelé promeškají, když se budou řídit standardním itinerářem? Zaprvé, možnost zažít autentický vesnický život nedotčený komerčním turismem. V odlehlém údolí v usedlosti mohou strávit večer rozhovory s hostiteli u kamen a dozvídat se o jejich každodenních záležitostech týkajících se zemědělství, rodiny a víry. Srovnejte to s hotelem v Thimphu, kde se interakce s místními obyvateli mohou omezit na průvodce a číšníky. Kulturní ponoření mimo vyšlapané cesty je hlubší a osobnější. Cestovatelé také promeškají překvapivou ekologickou rozmanitost Bhútánu. Zatímco známá místa jsou seskupena na západě, na východě a dalekém severu země se nacházejí subtropické džungle, vysokohorské pastviny a nedotčené lesy hemžící se vzácnou divokou zvěří. Itinerář omezený na Paro a Thimphu zahrnuje jen zlomek bhútánské krajiny a biodiverzity.

Stejně důležité jsou duchovní a společenské zážitky, které jsou jedinečné pro méně známá místa. Návštěvník, který se vydává obvyklou trasou, se může zúčastnit velkého festivalu v Thimphu a sedět na zaplněném stadionu. Mezitím se nekonvenční cestovatel může ocitnout jako jediný zahraniční host na každoročním tšeču (náboženském festivalu) v horské vesnici, vítán v kruhu tanečníků a přihlížejících. Rozdíl v atmosféře je pozoruhodný: jeden je představení částečně udržované pro cestovní ruch, druhý je komunitní setkání konané samo o sobě. Například vysoko v kopcích středního Bhútánu se v izolované vesnici Šingkhar koná každoroční folklórní festival s jakími tanci a archaickými rituály, které jen málo lidí zvenčí kdy svědí. Takové komorní události nabízejí okno do živého dědictví Bhútánu, které nelze na velkých festivalech v hlavním městě zopakovat.

Je zde také prvek náhody a skutečného setkání. Cestovní novinářka jednou vyprávěla o cestě do chrámu na kopci poblíž Tingtibi v okrese Zhemgang – místa daleko od jakékoli turistické mapy. Po příjezdu zjistila, že malý klášter je zamčený a správce chybí. Místo aby se její malá skupinka vydala dál, strávila hodinu rozhovorem (prostřednictvím překladu průvodce) s vrásčitou ženou, která bydlela vedle. Uvařila čaj a sdílela příběhy o historii chrámu a místním způsobu života. Než se správce objevil a odemkl svatyni, návštěvníci si uvědomili, že jejich nejvýznamnějším zážitkem nebylo vidět sochy uvnitř, ale lidské spojení navázané venku. Tento druh spontánní pohostinnosti a učení se mnohem pravděpodobněji odehrává v oblastech, které jsou pro turisty nezvyklé. Když je každá zastávka na výletě předem domluvená a navštěvovaná turistickými skupinami, jsou tyto neplánované okamžiky vzácné.

Stručně řečeno, konvenční turismus v Bhútánu se dotýká jen povrchně toho, co země nabízí. Nabízí krásné fotografie a pohodlné prostředí, ale může cestovatele izolovat od autenticity, kterou hledají. Skutečné kouzlo Bhútánu se často odhaluje v tichých chvílích daleko od hlavních památek – pastevec zpívající svým jakům v ranní mlze nebo starší mnich, který vám ukazuje, jak rozsvítit máslovou lampu v poustevně na svahu. Další části tohoto průvodce ukážou, jak s plánováním a otevřeností mohou návštěvníci překročit rámec zjevných možností a odemknout tyto hlubší zážitky.

Dešifrování turistického systému Bhútánu

Netradiční cestování po Bhútánu vyžaduje pochopení jedinečných pravidel cestovního ruchu země a naučit se, jak s nimi pracovat. Na rozdíl od mnoha destinací Bhútán neumožňuje volné a nezávislé cestování s batohem na zádech. Všichni mezinárodní turisté (s výjimkou občanů Indie, Bangladéše a Malediv) musí získat vízum a zaplatit denní poplatek za udržitelný rozvoj (SDF) a tradičně si museli rezervovat organizovaný zájezd. Tato nařízení jsou součástí bhútánské strategie pro řízení dopadu cestovního ruchu, ale neznamenají, že jste omezeni na šablonovitý skupinový itinerář. Ve skutečnosti lze se správným přístupem systém využít k usnadnění vysoce individuálních a netradičních cest.

Zásady povinné prohlídky – mýtus vs. realita: Je běžnou mylnou představou, že každý návštěvník Bhútánu se musí připojit k předem připravenému skupinovému zájezdu a dodržovat pevný harmonogram. Ve skutečnosti bhútánská politika nařizuje licencovanému cestovnímu kanceláři pro zajištění cest, ale nenařizuje, aby všechny itineráře byly stejné. Cestovatelé si mohou ve spolupráci s cestovní kanceláří navrhnout trasu na míru. To znamená, že pokud chcete strávit pět dní trekkingem v odlehlém údolí nebo navštívit půl tuctu málo známých chrámů, je to zcela možné – váš průvodce a řidič vás tam jednoduše odvezou místo na standardní místa. Klíčem je sdělit své zájmy a zajistit, aby cestovní kancelář byla ochotna odchýlit se od obvyklé cesty. Mnoho novějších butikových agentur v Bhútánu se ve skutečnosti specializuje na netradiční cestování a spojuje hosty s průvodci z regionu, který chcete prozkoumat. Stručně řečeno, potřebujete mít průvodce a předem dohodnutý plán, ale... ne musíte se připojit k velké skupině nebo absolvovat univerzální zájezd.

Pochopení denního tarifu a SDF: Po celá desetiletí Bhútán vynucoval minimální denní tarif (v hlavní sezóně často uváděný jako 250 USD za den), který zahrnoval všechny základní výdaje (průvodce, doprava, hotely, stravování, povolení) plus licenční poplatek, který se později vyvinul v poplatek za udržitelný rozvoj. Od roku 2025 Bhútán tento systém aktualizoval. Fixní minimální cena balíčku byla zrušena, což cestovatelům dává větší flexibilitu při výběru hotelů a služeb, ale SDF zůstává v platnosti. V současné době je SDF pro mezinárodní turisty 100 USD na osobu a noc (po dočasném snížení z 200 USD na podporu cestovního ruchu). Tento poplatek jde přímo vládě na projekty budování národa a ochrany přírody, což odráží bhútánskou filozofii „cestovního ruchu s vysokou hodnotou a nízkým dopadem“. Je důležité zahrnout SDF do rozpočtu jako povinný náklad. Jeho platbou v podstatě přispíváte k věcem, jako je bezplatné vzdělávání, zdravotní péče a ochrana životního prostředí v Bhútánu – což může tyto výdaje učinit přijatelnějšími. Zbývající část ceny vašeho zájezdu bude záviset na vašem výběru ubytování, dopravy a aktivit. Šetrný cestovatel se může rozhodnout pro jednoduché bhútánské chaty a sdílené transfery, zatímco jiní se mohou ubytovat v luxusních butikových hotelech, ale oba platí stejný SDF. Ti, kteří hledají netradiční zážitky, by měli vědět, že cestování do odlehlých oblastí může znamenat dodatečné výdaje (například pronájem soumarů na trek nebo zajištění specializovaných průvodců), ale často se to vyváží, pokud si místo drahých hotelů vyberete ubytování v soukromí nebo kemp.

Nezávislé cestování – kolik flexibility skutečně mám? Bhútánská pravidla vyžadují předložení itineráře k vyřízení víza a průvodce vás musí doprovázet mimo určená města. V rámci těchto omezení si však cestovatelé mohou užívat překvapivé míry nezávislosti. „Nezávislé cestování“ v bhútánském kontextu často znamená soukromou prohlídku pro sebe (a vaše případné doprovody), spíše než připojení se ke skupině cizích lidí. Sami si určujete tempo a můžete se cestou spontánně zastavovat – váš průvodce je tu proto, aby vám pomohl, ne aby vás naháněl jako striktní průvodce. Pokud si přejete strávit hodinu navíc fotografováním vesnice nebo požádat řidiče, aby zastavil, abyste se mohli projít k svatyni u silnice, obvykle to můžete udělat. Cestování mimo hlavní turistické atrakce vám může dokonce poskytnout větší flexibilitu, protože nesoutěžíte s jinými turistickými skupinami o časové úseky. Někteří zkušení návštěvníci uvádějí, že jakmile si s průvodcem navázali vztah, výlet se jim zdál spíše jako výlet s místním přítelem než jako rigidní prohlídka. Průvodce se postaral o formality a ujistil se, že cestovatelé omylem neporušili žádné kulturní normy ani zákony, ale nechal dostatek prostoru pro objevování. Tato rovnováha mezi svobodou a podporou je jednou z výhod bhútánského systému: máte s sebou kulturního tlumočníka a logistického asistenta, což usnadňuje a usnadňuje vydat se do netradičních situací, než kdybyste byli sami.

Víza a povolení pro netradiční destinace: Při plánování výletu mimo obvyklé trasy je nezbytné počítat s dodatečnými povoleními. Vaše původní vízum (o které si žádá váš cestovní kancelář prostřednictvím bhútánského ministerstva cestovního ruchu) bude obsahovat seznam míst, která chcete navštívit. Některé oblasti, zejména na dalekém severu poblíž tibetských hranic a v některých východních okresech, jsou klasifikovány jako oblasti s omezeným vstupem pro cizince a vyžadují kromě víza i zvláštní povolení. Například Merak a Sakteng na dalekém východě (domov kočovné komunity Brokpa) mají samostatný proces udělování povolení na ochranu svého citlivého ekosystému a kultury. Totéž platí pro vesnici Laya na severu a region Lunana, což jsou odlehlé vysokohorské oblasti vyžadující povolení k trekingu a někdy i schválení trasy z armádních kontrolních stanovišť. Obvykle se o tuto logistiku postará vaše cestovní kancelář, ale je dobré se zeptat a ověřit si, zda zajistili všechna potřebná povolení pro váš nekonvenční itinerář. Pokud plánujete vstup do Bhútánu po souši přes pohraniční města, jako je Phuentsholing nebo Samdrup Jongkhar (běžné pro ty, kteří spojují Bhútán s indickým Assámem nebo Západním Bengálskem), mějte na paměti, že vstupní povolení vydané na hranicích platí pouze pro určité regiony (obvykle Paro, Thimphu a blízké oblasti). Pro cestu do jiných okresů si musíte v Thimphu vyřídit cestovní povolení. Pokud již máte průvodce, jedná se o jednoduchou formalitu – ten si s vaším pasem přijde na imigrační úřad, aby vám dal razítko s uvedením vašich dalších destinací. Pokud jste si to předem nedomluvili prostřednictvím víza, ujistěte se, že váš program zahrnuje čas v Thimphu ve všední den pro tuto dokumentaci.

Spolupráce s cestovními kancelářemi na cestách na míru: Výběr cestovní kanceláře může být klíčový pro nekonvenční cestu do Bhútánu. Při vyhledávání společností (mnohé lze kontaktovat e-mailem nebo prostřednictvím jejich webových stránek) hledejte náznaky, že jsou přístupní kreativním itinerářům. Zmiňují na svých webových stránkách nebo blogu méně známá místa? Existují reference od cestovatelů, kteří absolvovali více než standardní zájezd? Během úvodní komunikace buďte velmi jasní ohledně svých přání – například můžete napsat: „Mám zájem strávit dvě noci na farmě v údolí Haa a absolvovat trek k jezeru Nub Tshonapata. Můžete to zařídit?“ Zhodnoťte jejich reakci. Dobrý cestovní kancelář pro netradiční cestování nadšeně zareaguje návrhy, možná nabídne vzorový itinerář, který zahrnuje vaše požadavky, a bude upřímný ohledně jakýchkoli problémů (například „tento trek vyžaduje dvoudenní kempování, což můžeme zajistit s trekovým týmem“). Méně flexibilní společnosti se vás mohou pokusit nasměrovat zpět k obecnému plánu nebo říct, že určitá místa „jsou možná“, často proto, že tam nemají dostatek zkušeností. Neváhejte se porozhlédnout po různých nabídkách – v Bhútánu existují desítky licencovaných provozovatelů, od velkých agentur až po malé rodinné podniky. Zeptejte se, zda by vaším průvodcem mohl být někdo z regionu, který navštěvujete (průvodce z východního Bhútánu může díky znalostem místního jazyka a osobním znalostem výrazně obohatit výlet do Trashiyangtse nebo Mongaru). Proberte také ubytování: pokud chcete místo hotelů vyzkoušet ubytování v soukromí nebo místních penzionech, mohou vám ho zařídit? Zatímco většina zájezdů automaticky rezervuje tříhvězdičkové hotely v ceně balíčku, nekonvenční výlet může kombinovat hotely s pobyty na farmách, treky ve stanech nebo ubytováním v klášterech. Provozovatel by měl být schopen zvládnout tuto logistiku a odpovídajícím způsobem upravit náklady (ubytování v soukromí je například často levnější, ale trekový doprovodný tým si náklady navýší). A konečně, mějte na paměti hlavní sezónu v Bhútánu (zhruba březen–květen a září–listopad), kdy je poptávka po průvodcích a vozidlech. Pokud plánujete individuální výlet v tomto období, oslovte provozovatele s dostatečným předstihem, abyste si zajistili potřebné zdroje.

Úvahy o nákladech a rozpočtování: Dalo by se předpokládat, že vyjet si mimo vyšlapané cesty v Bhútánu je dražší, ale to neplatí univerzálně. Některé vzdálené cesty jsou nákladnější kvůli dopravním vzdálenostem a nízké turistické infrastruktuře – soukromý výlet do východního Bhútánu znamená dlouhé jízdy a málo úspor z rozsahu a specializovaný trek zahrnuje placení dalšího personálu, jako jsou kuchaři a jezdci. Na druhou stranu můžete ušetřit ubytováním v jednoduchých soukromých ubytováních, kde se jídla vaří doma (často v ceně za mírný poplatek), spíše než v restauracích v resortech. Pokud máte problém s rozpočtem, proberte to otevřeně se svým plánovačem zájezdů. Mohl by vám doporučit návštěvu neobvyklých oblastí v mimosezóně, kdy hotely nabízejí slevy a SDF je občas předmětem propagačních výjimek (Bhútán někdy mimo sezónní špičku provozuje programy jako „zůstaňte déle, plaťte méně“). Cestování s několika přáteli nebo ve dvojici může také snížit náklady na osobu, protože se můžete podělit o jedno vozidlo a průvodce. Nezapomeňte, že SDF ve výši 100 dolarů na den je fixní a nelze o něm vyjednávat, ale vše ostatní je flexibilní. Realistický minimální rozpočet pro dvě osoby na týdenní netradiční výlet (včetně kombinace základních hotelů a ubytování v soukromí, vlastního auta/průvodce, SDF a nějakého trekkingového doprovodu) se může pohybovat kolem 2 500–3 000 dolarů. I když to stále není „levné“, zážitek, který získáte – v podstatě soukromá, na míru šitá expedice v zemi, která přísně omezuje cestovní ruch – nabízí nesrovnatelnou hodnotu.

Vstupní body: Letiště Paro vs. pozemní hranice: Způsob, jakým vjíždíte a vyjíždíte z Bhútánu, může ovlivnit nekonvenční itinerář. Většina mezinárodních cestujících přilétá do Paro, jediného mezinárodního letiště v Bhútánu, s národními dopravci Druk Air nebo Bhutan Airlines. Samotný let (zejména z Káthmándú nebo Nového Dillí) je velkolepý a prolétá kolem himálajských vrcholků. Paro se nachází v západním Bhútánu, což je výhodné pro začátek cesty v Haa, Thimphu nebo středním Bhútánu. Pokud se však zaměřujete na Dálný východ nebo jih, zvažte cestu po souši. Hlavním pozemním vstupem je město Phuentsholing na jihozápadní hranici (sousedící s indickým městem Jaigaon). Z Phuentsholingu můžete začít cestu v méně navštěvovaných oblastech Samtse nebo se vydat po silnici do údolí Haa (cesta trvá asi 4–5 hodin do kopce). Mezitím se hraniční přechod Samdrup Jongkhar na jihovýchodě napojuje na indický stát Assam. Vjezd tam vás umožní okamžitě prozkoumat východní Bhútán – můžete jet ještě tentýž den do Trashigangu, největšího města na východě, a vyhnout se tak návratu přes celou zemi. Kreativní itinerář může dokonce otevřít jednu bránu a druhou vystoupit: například vstoupit přes Samdrup Jongkhar, cestovat na západ přes vnitrozemí Bhútánu a odletět letadlem z Paro. Taková trasa šetří čas strávený zpětným cestováním a umožňuje nepřetržitou cestu všemi regiony Bhútánu. Mějte však na paměti, že pro vstup po zemi je nutné indické vízum, pokud tranzitujete přes Indii k bhútánským hranicím (pro většinu státních příslušníků) a mohou být nutné lety do Indie (letiště Guwahati pro Samdrup Jongkhar nebo Bagdogra pro Phuentsholing). Váš cestovní kancelář vám může pomoci s koordinací vyzvednutí na hranicích a hladkým vyřízením vstupních formalit.

Pochopením těchto aspektů bhútánského turistického systému si cestovatelé uvědomí, že „povinná doprava s průvodcem“ není překážkou, ale spíše dveřmi. Umožňuje přístup do částí Bhútánu, které zůstávají skutečně neobvyklé – míst, kde je příjezd zahraničního návštěvníka významnou událostí, nikoli každodenní záležitostí. Vyzbrojeni flexibilitou, správnými partnery a znalostí povolení a nákladů si můžete s jistotou naplánovat nekonvenční bhútánské dobrodružství, které se bude držet pravidel a zároveň se bude cítit daleko mimo běžné.

Geografie netradičního Bhútánu: Regionální přehled

Při plánování jedinečné cesty po Bhútánu je užitečné přemýšlet z hlediska regionů. Bhútán je rozdělen do 20 dzongkhagů (okresů), z nichž každý má svůj vlastní charakter. Z praktických důvodů můžeme oblasti seskupit do několika širokých regionů: západní, střední, východní a severní Himálaj. Nekonvenční cestovatel by měl vědět, co každý region nabízí a co ho odlišuje od standardní turistické trasy.

Skrytá zákoutí západního Bhútánu: Západní oblast zahrnuje oblíbené okresy jako Paro a Thimphu, ale také skrývá tajná místa daleko od ruchu těchto center. Jedním z takových míst je údolí Haa, vysokohorské údolí západně od Paro, které je jedním z nejméně osídlených okresů v Bhútánu. Haa bylo pro zahraniční turisty uzavřeno až do roku 2002 a i dnes vidí jen velmi málo návštěvníků. Haa, chráněné pětitisícovými vrcholy a přístupné přes horský průsmyk Chele La, je příkladem „skrytého Bhútánu“ – jeho místní přezdívka je dokonce „Skryté rýžové údolí“ pro svá odlehlá pole červené rýže. Nedaleko se nachází Dagana, další zřídka navštěvovaný západní okres, zahalený v listnatých lesích a známý několika starobylými pevnostmi (dzongy), které téměř nikdo nenavštíví. Zatímco většina tras po západním Bhútánu se drží hlavní dálnice (Thimphu-Punakha-Paro), vydáte-li se na jih nebo na západ do okresů jako Dagana, Haa a Samtse, odhalíte vrstvu neznáma a vesnice, kde čas plyne pomalu a tradice sahají hluboko. Zejména Haa je snadno dostupné, ale zároveň neobvyklé – může být prvním vstupem do světa nekonvenčního, aniž by se geograficky příliš vzdálilo.

Duchovní srdce centrálního Bhútánu mimo dosah sítě: Centrální oblast, zhruba odpovídající okresům Trongsa, Bumthang a Zhemgang, je považována za duchovní srdce Bhútánu. Bumthang (souhrnný název pro čtyři vysoká údolí) se těší malé turistické záplavě díky svým chrámům a festivalům, ale i zde se nacházejí zákoutí, kterých se turistické autobusy nedotkly. Například v Bumthangu je údolí Tang, které je zřídka zahrnuto ve standardních zájezdech a je přístupné po nezpevněné odbočce. Tang působí jako svět sám o sobě, známý jako rodiště Tertona (Hledače pokladů) Pemy Lingpy, jednoho z velkých bhútánských svatých. Centrální Bhútán se také rozkládá na jih do méně navštěvované oblasti Kheng (okres Zhemgang), kde se v džungli houpou zlaté opice langury a na svazích kopců se tyčí bambusové domy. Sousední okres Trongsa, kde se na hlavní silnici nachází impozantní pevnost, má také vedlejší silnice vedoucí do vesnic, jako jsou Tingtibi a Kuenga Rabten – míst slavných z minulosti (Kuenga Rabten byl starý královský zimní palác), ale dnes turisty téměř zapomenutých. Ve středním Bhútánu se sbíhají kulturní zóny Šarchop (východní Bhútánci) a Ngalop (západní Bhútánci) a v nejstarších klášterech se šíří buddhismus. Přesto mimo hlavní dálnici východ-západ může být infrastruktura základní. Cestování po těchto centrálních oblastech sice znamená hrbolaté cesty a málo hotelů, ale odměnou je návrat do toho, jaký Bhútán mohl být před desítkami let.

Východní Bhútán – Divoká hranice: Osm okresů, které tvoří východní Bhútán, je nejméně navštěvovanou částí země. Po desetiletí stav silnic a nedostatek turistických zařízení držely tento region do značné míry mimo dosah příležitostných cestovatelů. Pro ty, kteří hledají autenticitu, je však východní Bhútán pokladem. Je etnicky a jazykově rozmanitý (v jednotlivých údolích se mluví různými dialekty, přičemž běžný je šarchopkha) a kulturně bohatý s vlastními festivaly, uměním a dokonce i formami oděvu, které se liší od západních norem. Mezi důležitá místa patří Lhuentse, odlehlý okres na dalekém severovýchodě známý jako domov předků bhútánské královské rodiny, a Trashiyangtse, ležící na východní hranici, proslulý domácími řemesly, jako je soustružení dřeva, a jeho velkou stúpou Chorten Kora. Na východě se také nacházejí komunity jako Brokpa v Merak-Saktengu (polokočovní horalé s jedinečným oděvem a životním stylem) a Layapové z Layi na dalekém severu (vysokohorští nomádi s charakteristickými kuželovitými bambusovými klobouky). Krajina východního Bhútánu sahá od smaragdových rýžových teras kolem Mongaru a Trashigangu až po chladné borové lesy Ury (technicky vzato v centrální, ale kulturně orientované východní části) a parné pomerančové háje poblíž Samdrup Jongkhar na indické hranici. Cesta sem často znamená několikadenní jízdy po klikatých horských silnicích; výhodou je, že zde nemusíte potkat žádné turistické vozidlo celé dny. Tento region se v některých ohledech kulturně zdá být bližší sousednímu Arunáčalpradéši (Indie) nebo Tibetu než Thimphu – oddělenému světu v rámci jednoho království.

Vysoký himálajský sever: Zatímco velká část Bhútánu je hornatá, daleký sever dosahuje skutečných himálajských extrémů. Oblasti jako Gasa, Wangdue Phodrang (severní část) a vesnice Laya (v Gase) leží ve vysokých nadmořských výškách, kde po většinu roku leží sněhová pokrývka. Na daleký sever nevede žádný standardní výlet, snad s výjimkou jednodenního výletu k horkým pramenům Gasa. Dobrodruzi však tuto oblast znají jako doménu epických treků, jako je 25denní trek Snowman Trek, který prochází Lunanou, ledovcovou plošinou posetou izolovanými vesnicemi a tyrkysovými jezery. Pro kratší výlety jsou možné výlety do Layi (nadmořská výška ~3 800 m) po turistických trasách, které návštěvníkům představují lid Layap známý svými špičatými bambusovými klobouky a odolnou kulturou. Sever je většinou chráněn v Národním parku Jigme Dorji, útočišti vzácné fauny, jako je sněžný leopard, takin (bhútánské národní zvíře) a modrá ovce. Infrastruktura je zde prakticky nulová – cestování se provádí pěšky nebo občasnými lety vrtulníkem a ubytování je kempování nebo ubytování v soukromí v kamenných chatrčích. Je to nejobtížněji přístupná část Bhútánu, skutečně neznámá i pro mnoho Bhútánců, a proto silně láká ty, kteří chtějí říct, že viděli i ty nejodlehlejší tváře Bhútánu.

Při plánování cesty zvažte spojení dvou nebo tří z těchto regionů pro komplexní a netradiční zážitek. Můžete například začít v údolí Haa v západním Bhútánu (k aklimatizaci a uvolnění), poté projet středním Bhútánem a prozkoumat boční údolí Bumthang a nakonec se ponořit na východ kolem Trashigangu. Nebo se zaměřit na jeden region hluboce – například strávit celou cestu objevováním okresů východního Bhútánu. Mějte na paměti dobu cestování: vzdálenosti mohou na mapě klamat kvůli klikatým silnicím. Cesta z Para do dalekého východního Trashiyangtse může trvat čtyři nebo pět dní se zastávkami na prohlídky památek. Do mnoha netradičních oblastí se dostanete po odbočkách z hlavní dálnice nebo po pěších stezkách za koncem silnice. Dobré plánování vám vyhradí dostatek času, aby tyto cesty byly spíše příjemné než vyčerpávající. Každý region vás přivítá jinými dialekty, kuchyní (vyzkoušejte východní specialitu nakládané zeleniny z bambusových výhonků nebo západní pohankové nudle) a zvyky. Přijetí této rozmanitosti je součástí toho, co dělá netradiční cestování po Bhútánu tak obohacujícím.

Jakmile jsme si vybrali, kam se vydat, můžeme se nyní ponořit do konkrétních destinací a zážitků v skrytých zákoutích Bhútánu. Následující část představuje sestavený seznam více než 30 neobvyklých míst a aktivit, uspořádaných podle regionu, s praktickými podrobnostmi pro každou z nich. To může posloužit jako menu pro kombinování a navrhování vlastního itineráře.

Více než 30 neobvyklých destinací a zážitků v Bhútánu

Následující kompilace představuje více než třicet méně známých destinací s konkrétními a užitečnými informacemi, které je třeba zvážit na vaší cestě do Bhútánu. Každá položka obsahuje kontext a informace o tom, co tam dělat, a ukazuje tak šíři dobrodružství nad rámec typického turistického okruhu.

Skryté poklady západního Bhútánu

Kompletní průvodce po údolí Haa

Údolí Haa je vysokohorská kotlina zemědělské půdy a lesů, obklopená vrcholky hor na daleké západní hranici Bhútánu. Pouhé čtyři hodiny jízdy od rušného pohraničního města Phuentsholing (nebo 3 hodiny jízdy přes průsmyk Chele La z Paro) vám dává pocit, jako byste vstoupili do klidnějšího Bhútánu z minulých desetiletí. Zůstává jednou z nejméně osídlených oblastí – místní tradice praví, že údolí bylo tak odlehlé, že o jeho existenci prakticky nevěděli ani mnozí Bhútánci, dokud nebyla postavena moderní silnice. Název „Haa“ se někdy říká, že znamená „skrytý“ a skutečně bylo po léta kvůli své strategické poloze na hranici pro návštěvníky uzavřeno. Dnes mohou cestovatelé se zvláštním povolením prozkoumat směs pasteveckého života, posvátných míst a alpských dobrodružství v Haa.

Dvojité chrámy mýtů a legend: V srdci údolí se nacházejí dva skromné ​​chrámy ze 7. století, Lhakhang Karpo (Bílý chrám) a Lhakhang Nagpo (Černý chrám). Podle legendy byly postaveny na místech, kde bílý a černý holub, emanace buddhistického božstva, přistáli, aby označili příznivá místa. Chrámy mají jednoduché, starosvětské kouzlo a zůstávají důležitými komunitními svatyněmi. Během každoročního festivalu Haa Tshechu předvádějí maskovaní tanečníci na nádvoří posvátné tance cham a vesničané se zde shromažďují pro požehnání. Návštěvníci se mohou procházet po chrámovém areálu, obdivovat vybledlé nástěnné malby a ptát se místních mnichů na příběh mýtických holubů. Atmosféra je nadčasová – modlitební praporky vlají na pozadí hor a můžete uslyšet vzdálené šumění řeky Haachu. Je to intimní prostředí, kde můžete být svědky živé spirituality bez davů, které se nacházejí ve větších klášterech.

Pěší turistika k poustevně Crystal Cliff: Chrám Křišťálový útes (místně známý jako Katsho Goemba nebo někdy přezdívaný „Mini tygří hnízdo“), posazený vysoko na skalnatém útesu s výhledem na Haa, nabízí obohacující túru i pohled do života poustevníka. Stezka začíná poblíž vesnice Dumcho na dně údolí a vine se vzhůru mezi borovicemi a rododendrony. Asi po hodině či déle stabilního stoupání uvidíte malý chrám třpytivý na strmé skalní stěně. Říká se, že v jeskyni zde před staletími meditoval uctívaný tibetský jogín a chrám byl později postaven kolem jeskyně. Název „Křišťálový útes“ pochází z krystalového útvaru ve skále, který je považován za relikvii. Po dosažení místa vás přivítá místní mnich, který je poblíž, a který vám může ukázat jednoduchou svatyni a jeskyni. Výhledy odtud jsou fenomenální – celé údolí Haa leží dole, mozaika polí a lesů, s ranní mlhou, která se kolem hor často vine. Tuto túru absolvuje jen málo turistů, takže se pravděpodobně vydáte jen vy a možná i pár poutníků. Vezměte si s sebou vodu a připravte se na strmé úseky, ale vězte, že samota a scenérie na vrcholu stojí za každý krok.

Průsmyk Chele La – Více než jen vyhlídka: Většina návštěvníků Chele La (nejvýše položeného silničního průsmyku v Bhútánu s výškou asi 3 988 metrů) jej bere jako rychlou příležitost k vyfocení, protože za jasných dnů nabízí úchvatné výhledy na horu Jomolhari a další himálajské vrcholy. Na západě je vidět dolů do údolí Haa a na východě do údolí Paro. Panoramatický výhled je sice velkolepý, ale nekonvenční cestovatel si z Chele La může udělat víc než jen projížďku autem. Jedním z nápadů je projet se na horském kole po starých stezkách kolem průsmyku – zpevněná silnice ustupuje drsným cestičkám vedoucím do zákoutí alpských luk a kamenných modliteben. Dobrodružní cyklisté se chopili výzvy a vyjeli z Chele La až k bodu zvanému průsmyk Tagola, který se nachází o kousek dál po drsné dráze pro džípy. Úsilí se vyplatí samotou mezi vlajícími modlitebními vlaječkami a ještě vyššími výhledy. Případně zvažte krátkou procházku do kláštera Kila (známého také jako Chele La Gompa), který se nachází v útesech těsně pod průsmykem. Tento shluk starobylých meditačních cel a chrámů je domovem buddhistických jeptišek, které žijí v ústraní – klidném místě, kde můžete slyšet tiché bzučení modliteb mísící se s horským větrem. Ať už se zdržíte na pikniku uprostřed letních pastvin pastevců jaků, nebo se vydáte na túru po hřebeni za divokými alpskými květinami, Chele La může být spíše zážitkem spojení s přírodou než jen krátkou zastávkou.

Ponoření se do vesnice v Dumchu, Paeso a dalších oblastech: Kouzlo údolí Haa se skutečně odhaluje na úrovni vesnic. Na dně údolí jsou roztroušeny osady jako Dumcho, Paeso, Bhagena a Gurena. Tyto osady se skládají z tradičních dvoupatrových bhútánských statků, polí brambor, ječmene a pšenice a bludiště stezek spojujících domy s řekou a lesy. Netradiční itinerář by měl zahrnovat i čas na pouhou procházku nebo jízdu na kole mezi těmito vesnicemi. Místní obyvatelé jsou vždy přátelští a zvědaví – vesničané, kteří nejsou zvyklí vídat mnoho cizích tváří, vás mohou pozvat na šálek suja (máslového čaje) nebo arra (domácí lihoviny). V Paeso můžete vidět každodenní venkovský život: děti si hrají u potoka, starší lidi tkají nebo tesaří pod okapy svých domů a farmáře nesoucí koše s krmivem pro svůj dobytek. Ubytování v soukromí je stále více k dispozici; strávení noci na farmě je vrcholem. Představte si, že usnete pod teplou peřinou v pokoji s dřevěným obložením a probudíte se za zvuků kokrhání kohoutů a šumění řeky v dálce. Některé ubytování v soukromí v Haa nabízí koupele s horkými kameny – tradiční bhútánskou koupel, kde se ponoříte do dřevěné kádě a vhazujete do ní rozžhavené říční kameny, které ohřívají vodu napuštěnou léčivými bylinkami. Je to hluboce relaxační, zejména za chladného večera v horách po dni stráveném trekem. Hostitelé vám také uvaří rustikální jídlo, pravděpodobně včetně specialit Haa, jako je Hoentey (dušené pohankové knedlíčky plněné listy tuřínu a sýrem). Tyto vesnice nabízejí příležitost aklimatizovat se na tempo života v Bhútánu: pomalé, propojené s přírodou a plné tiché radosti.

Yamthang Meadow a piknikové místo Chundu Soekha: Na cestě k vojenské základně Damthang (poslední bod otevřený pro civilisty před trojstrannou hranicí mezi Indií, Čínou a Bhútánem) míjíte krásnou otevřenou louku poblíž vesnice Yamthang. Tato rozlehlá, plochá travnatá plocha leží vedle střední školy Chundu a je oblíbeným místem pro místní piknik. Na louce stojí obrovský starobylý cypřiš – místní říkají, že je to strom plnící přání požehnaný božstvem. Každé léto (obvykle v červenci) se v údolí Haa koná letní festival, oslava nomádské kultury s jakími tanci, tradičními sporty a jídlem. I když tam během festivalu nejste, louka Yamthang je příjemným místem pro klidnou procházku. Přejděte malebný železný visutý most kývající se nad řekou Haa Chhu a sledujte farmáře, jak ručně sekají seno. U řeky najdete místa, kde si můžete vychutnat balený oběd s výhledem na jakí pastviny na vzdálených svazích. Nedaleká vesnice Gurena skrývá také jeden klenot: po překročení dřevěného mostu do Gureny vede krátká stezka podél řeky k odlehlé piknikové mýtině, kterou jeden místní průvodce popsal jako své „oblíbené místo, kam bere přátele“. V létě je toto místo obklopeno divokými květinami a nad hlavou vlají modlitební vlaječky, takže je snadné pochopit proč.

Trekking k vysokohorským jezerům: Pro turisty nabízí Haa jedny z nejlepších bhútánských treků mimo vyšlapané stezky. Hlavním z nich je cesta k jezeru Nub Tshonapata (někdy psáno Nubtshonapata), často přezdívanému „tartanové jezero“ kvůli způsobu, jakým se jeho barvy mění. Tento trek vyžaduje alespoň 3 dny (dvě noci v kempování) a vzhledem k jeho odlehlosti by se měl absolvovat s místním průvodcem a soumarskými zvířaty. Z Haa vystoupáte panenským lesem do alpských výšin, kde se krajinu hemží tábory pastevců jaků. Cestou překročíte tři vysoké průsmyky, z nichž každý nabízí úchvatná panoramata – za jasných dnů můžete dokonce zahlédnout vzdálenou Kančendžengu (třetí nejvyšší vrchol světa) třpytící se na západním obzoru. Samotný Nub Tshonapata je klidné, smaragdové jezero v nadmořské výšce kolem 4 300 metrů, obklopené pasoucími se jaky a tichem, které narušuje pouze vítr. Existuje legenda, že toto jezero je bezedné a magicky spojené s mořem. Ať už je to pravda nebo ne, sedět u jeho břehu, zatímco zapadající slunce zbarvuje vodu dozlatova, je samo o sobě duchovním zážitkem. Další kratší trek vede k jezeru Tahlela, které lze absolvovat jako náročný jednodenní výlet. Tato stezka začíná u kláštera Dana Dinkha (zmíněného níže) a strmě stoupá k menšímu skrytému jezeru lemovanému útesy. Místní tradice praví, že v těchto jezerech žijí strážní duchové, takže se na jejich březích obvykle kempuje s úctou a případně se obětuje máslová lampa, aby se božstva uklidnila.

Stezka Meri Puensum a výhledy na hory: Pokud nemáte v plánu vícedenní trek, Haa stále nabízí obohacující jednodenní túry. Jednou z vřele doporučovaných stezek je trek Meri Puensum, pojmenovaný po „Tříbratrských horách“, které bdí nad údolím Haa. V pověsti Haa jsou tyto tři horské vrcholy (Meri znamená hora a Puensum znamená tři sourozence) ochranná bohy. Túra je okružní trasa, kterou lze zvládnout za dlouhý den, začíná se v blízkosti vesnice Paeso a stoupá se na hřeben, který tyto tři vrcholy spojuje. Nezdoláte samotné velké vrcholy (to by byl horolezecký výkon nad rámec trekingu), ale dosáhnete vysokého vyhlídkového bodu, kde se všechny tři masivy shodují, s údolím Haa, které se táhne pod vámi, a zasněženými pohořími na obzoru. Za jasného dne je to sen každého fotografa. Stezka je místy strmá, ale technicky není obtížná; modlitební praporky a možná vzdálený vokál pastevce jaků jsou jedinými značkami v této divočině. Absolvování tohoto treku vám nejen dává právo chlubit se tím, že jste prošli oblastí, kam se téměř žádný cizinec nevydává, ale je to také šance pocítit syrovou vznešenost bhútánské krajiny mimo jakoukoli protější cestu.

Skryté gompy na kopcích: V Haa i návštěva náboženských památek vyžaduje dobrodružný přístup. Na vrcholcích kopců a útesech v údolí je roztroušeno několik gomp (klášterů nebo chrámů), z nichž každá má svůj vlastní příběh. Jednou z pozoruhodných je Takchu Gompa, která se nachází na kopci nad městečkem Haa. Byla zrekonstruována po zemětřesení v roce 2009, takže samotná budova je relativně nová, ale nachází se na starobylém posvátném místě zasvěceném strážnému božstvu Haa. Dostatek do Takchu zahrnuje buď poklidnou túru, nebo jízdu na kole po nezpevněné cestě z Dumcha. Další je Dana Dinkha Gompa, která se nachází na vyhlídkovém místě s 360stupňovým výhledem na oblasti Yamthang a Damthang. Říká se, že je jednou z nejstarších v Haa. Žijí zde na ústraní dvě jeptišky a pokud ji navštívíte, můžete uslyšet jejich zpěvy nesené vánkem. Dana Dinkha slouží také jako výchozí bod pro trek k jezeru Tahlela. Mezitím se v srdci města Haa za nemocnicí nachází vesnice Kachu, kde se nacházejí dva malé chrámy: Kachu Lhakhang a Juneydra Gompa. Zejména Juneydra je klenotem pro neohrožené – doslova se drží útesu, je zasazena mezi borovice a téměř maskovaná přírodou, až na bílé zdi. Místní obyvatelé ji uctívají, protože uvnitř se říká, že je skála s otiskem stopy Guru Rinpočheho (svatého, který legendárně letěl do Tygřího hnízda). Návštěva Juneydry je jako odhalení tajemství – nevede sem žádná cesta, takže je nutné asi hodinu jít pěšky do kopce. Chrám často odemkne správce z blízkého okolí, který vás může provést jeho ztlumeným interiérem osvětleným máslovými lampami. Když si zujete boty a vstoupíte do tiché svatyně, je pokorné pomyslet na to, že tato malá poustevna je po staletí místem meditace, prakticky neznámým pro okolní svět.

Ubytování v soukromí a koupele s horkými kameny: Haa opatrně přijala komunitní cestovní ruch. Několik místních rodin otevřelo své domovy hostům a pobyt u nich je vrcholem každé návštěvy Haa. Ubytování je jednoduché (očekávejte základní, ale čistý pokoj, možná s matrací na podlaze a společnou koupelnou), ale zážitek je bohatý. Můžete se naučit vařit Ema Datshi (slavný bhútánský guláš s chilli a sýrem) v kuchyni nebo se připojit k hostitelům při zapálení malého oltáře kadidlem ráno. Večer vyzkoušejte Dotsho – koupel s horkými kameny – kterou mnoho soukromých ubytování může připravit za malý poplatek. Zahřívají říční kameny v ohni, dokud nebudou žhnout, a poté je hodí do dřevěné kádě se studenou vodou smíchanou s vonnými bylinkami, jako je pelyněk. Jak kameny syčí, voda se ohřívá a uvolňuje relaxační oleje z bylin. Koupel v této koupeli, třeba v malém lázním nebo přístřešku vedle hlavního domu, při pohledu na hvězdy nebo siluety hor, je hluboce uklidňující pro tělo i mysl. Je snadné si představit, že na tak klidném místě, jako je Haa, má i voda léčivé vlastnosti. Po koupeli si pravděpodobně vychutnáte vydatnou domácí večeři a místní ara u krbu. Když opustíte ubytování v soukromí v Haa, očekávejte, že si odnesete nové přátele, nejen vzpomínky.

Údolí Haa je příkladem nekonvenčního cestovatelského zážitku po Bhútánu: je dostatečně dostupné, aby se dalo zahrnout do výletu, a zároveň dostatečně odlehlé, aby se to zdálo jako objev. Ať už hledáte outdoorové dobrodružství, kulturní ponoření nebo duchovní klid, toto „skryté rýžové údolí“ nabízí od všeho trochu – a přitom si zachovává skutečně neobvyklou atmosféru.

Údolí Phobjikha za jeřáby

Pokud v Bhútánu existuje místo, které ztělesňuje tichou mystiku, pak je to údolí Phobjikha. Phobjikha (nazývané také údolí Gangtey), které se nachází na západním svahu Černých hor ve středním Bhútánu, je široké ledovcové údolí ve tvaru misky bez měst – jen pár shluků vesnických domů, lesy zakrslého bambusu a centrální bažinatá pláň, která působí téměř jako údolí ztracené v čase. Je poměrně dobře známé z jednoho důvodu: jeřábi černokrcí. Tito elegantní, ohrožení ptáci migrují každou zimu z Tibetské plošiny do Phobjikhy, což z údolí dělá nutnost pro pozorovatele ptáků a milovníky přírody. Ale kromě sezóny jeřábů a hlavního kláštera se většina výletů dlouho nezdrží. Nekonvenční přístup k Phobjikhe odhalí vrstvy přírody a kultury, které rychlá zastávka nedokáže zachytit.

Jeřábi černokrcí: Mystický příjezd: Každý rok koncem října nebo začátkem listopadu se do Phobjikhy vznáší asi 300 jeřábů černokrkých, kteří se klouzají dolů a hnízdí v bažinách údolí. Zůstávají zde až do února, než odletí zpět na sever. Místní obyvatelé považují tyto ptáky za posvátné – za projevy svatosti – a jejich přílet se slaví. Každý rok 11. listopadu se zde koná Festival jeřábů černokrkých na nádvoří kláštera Gangtey. Školáci předvádějí jeřábí tance ve velkých ptačích maskách a na počest těchto půvabných návštěvníků se zpívají písně. Pokud klášter navštívíte v době festivalu, můžete si užít dojemnou ukázku spojení ochrany přírody a kultury: festival vzdělává vesničany i návštěvníky o ochraně jeřábů, i když se všichni těší z představení. Mimo festivalový den je pozorování jeřábů zážitkem pokojné úcty. Za úsvitu nebo soumraku se můžete vydat na jedno z určených vyhlídkových míst na okraji bažiny (například do pozorovacího centra s dalekohledy nebo jednoduše po tiché stezce) a pozorovat ptáky. Měří téměř 1,3 metru, mají sněhobílá těla, uhlově černé krky a špičky křídel a nápadnou červenou korunu. Jejich troubící volání můžete slyšet ozvěnou svěžího vzduchu. Sledovat hejno těchto jeřábů, jak se krmí nebo letí ve formaci na pozadí zlatých rákosových porostů a statků, je magický pohled. Je to jako vstoupit do dokumentu o přírodě, s tím rozdílem, že jste tam, obklopeni stejným studeným zimním vánkem jako ptáci. Cestovatelé by si měli uvědomit: nepřibližujte se příliš blízko ani nedělejte hlasitý hluk – jeřábi jsou plachí a snadno se vyruší. Respektování jejich prostoru je součástí etikety údolí.

Klášter Gangtey – Strážce údolí: Na zalesněném kopci na západní straně údolí se nachází Gangtey Goemba (klášter), jeden z nejvýznamnějších bhútánských klášterů a jistě jeden z nejkrásněji situovaných. Tento komplex ze 17. století shlíží na celou Phobjikhu, jako by ji chránil. Na rozdíl od mnoha klášterů posazených na útesech je Gangtey dostupný po silnici, přesto má izolovanou atmosféru. Žije a studuje zde asi 100 mnichů, včetně mladých noviců. Hlavní chrám byl nedávno zrestaurován a září složitými dřevěnými prvky a zlatými věžemi. Když návštěvníky vstoupí do jeho rozlehlého nitra, přivítá je pohled na obrovskou sochu Buddhy a desítky starověkých tantrických buddhistických obrazů zdobících sloupy a zdi. Pokud přijedete odpoledne, můžete mnichy zastihnout při jejich každodenních modlitbách: řady postav v vínově červených róbách, které zpívají hluboké, zvučné mantry, občas přerušované zvuky dlouhých tibetských rohů a řinčením činelů. Je to sluchové ponoření do duchovního světa Bhútánu. Z nádvoří se vám naskytne úchvatný výhled na dno údolí a můžete sledovat mozaiku polí a tmavé záhyby lesů, kde se někdy hnízdí jeřábi. Pro netradičnější zážitek požádejte (prostřednictvím svého průvodce) o povolení k přenocování v jednoduchých ubytovnách pro hosty kláštera nebo v nedaleké klášterní chatě. To vám umožní být svědky ranních modliteb a procházet se klášterem poté, co odejdou turisté, a třeba se popovídat si s mnichy o jejich denním režimu nebo o významu konkrétní sochy. Klášter Gangtey není jen turistickou památkou – je to aktivní centrum víry a trávením klidného času zde lze vnímat symbiózu mezi duchovním životem kláštera a přírodním životem údolí pod ním.

Naučné stezky a procházky po vesnici: Phobjikha nabízí několik nenáročných túr, které potěší každého milovníka přírody. Oblíbená naučná stezka Gangtey je dvouhodinová procházka, kterou zahrnuje mnoho itinerářů. Začíná poblíž kláštera a klesá borovými háji do údolí, míjí malé vesnice a usedlosti. Projdete bažinatými oblastmi po dřevěných chodnících, projdete se poklidnými loukami a nakonec skončíte poblíž hnízdišť jeřábů. I když se tato stezka nazývá „naučná stezka“ a skutečně si můžete užít scenérii, můžete ji proměnit v kulturní procházku mírnými odbočkami do vesnic Beta nebo Phozhikha, které jsou po trase rozmístěny. Nahlédnutí do dvora tradičního statku nebo pozorování farmářů při dojení krav může doplnit kontext přírodní krásy. Pokud jste tam mimo sezónu jeřábů (řekněme v létě), údolí není o nic méně krásné – koberce divokých květin a smaragdový močál nahrazují přítomnost jeřábů. Léto a podzim dokonce nabízejí příležitosti k pozorování dalších divokých zvířat, jako jsou jeleni muntjakové nebo různé dravé ptáky kroužící nad nimi. Pro ty neohroženější zvažte půldenní túru nad rámec obvyklé stezky: po východní straně údolí vede stezka do hor, která vede k Khewang Lhakhangu, malému chrámu ve vesnici, kde se zastavil čas. Nebo zkuste stezku, kterou místní děti chodí do školy, vine se z vesnice Kilkhorthang dolů do centrálního údolí a nabízí okouzlující setkání (možná se doslova projdete se studenty v uniformách, kteří si rádi procvičí své anglické „hello“). Cílem je nespěchat přes Phobjikhu. Pokud je to možné, strávte zde alespoň dvě noci. To vám dá čas na ranní procházku, když se vznáší mlha, odpolední túru za jiného světla a večerní procházku pod hvězdnou peřinou (Phobjikha má minimální elektrické osvětlení, takže noční obloha je za jasných nocí nádherná).

Centrum a komunita jeřába černokrkého: Jedním z malých podniků, které stojí za návštěvu, je Informační centrum pro jeřába černokrkého poblíž hlavního močálu. Provozuje ho místní ochranářská skupina a nabízí expozice o životním cyklu jeřábů a významu mokřadů Phobjikha. Někdy mají k dispozici záznamy z dalekohledů nebo dokonce z kamerového systému CCTV na jeřábí hnízdo (nerušivě, z dálky). Ještě zajímavější je, že se zde můžete zeptat, zda se konají nějaké vzdělávací programy nebo komunitní iniciativy. Obyvatelé údolí mají zájem na ochraně jeřábů a existují školní programy, které učí děti o ochraně přírody. Pro netradiční cestovatele může zájem o tyto snahy vést ke smysluplným interakcím – třeba k rozhovoru s personálem centra o tom, jak skloubí turistiku a ochranu jeřábů, nebo se dokonce můžete připojit k místnímu učiteli na výletě za pozorováním ptáků, pokud se vám časy shodují. Tempo života je pomalé: v pozdním odpoledni můžete vidět mnichy i laiky, jak obcházejí malou stúpu poblíž centra s modlitebními korálky v rukou a nasávají klid.

Ubytování na farmách a v butikových chatkách: Ubytování ve Phobjikha bývalo velmi omezené, ale nyní je nabídka široká. Chcete-li zůstat nekonvenční, zvolte místo luxusních hotelů (i když i ty jsou krásné) jedno z ubytování v soukromí nebo na farmě. Pobyt na farmě znamená jíst u kuchyňského krbu s místní rodinou, ochutnávat pokrmy z čerstvého jakího másla a sýra (mléčné výrobky z Phobjikha jsou vynikající) a možná i pomáhat s večerními pracemi, jako je přivádění jaků nebo krav do chlévů. Pokud je pro vás důležité pohodlí, existuje také několik ekologických chat postavených v tradičním stylu, které kladou důraz na interakci s místním prostředím – například ubytování, kde se pořádá soukromá kulturní show vesničanů nebo projížďka na koni údolím. Tyto pobyty přímo přispívají k ekonomice údolí a povzbuzují komunitu, aby vnímala hodnotu v zachování svého způsobu života pro budoucí generace.

Phobjikha často zanechává hluboký dojem na cestovatelích, kteří se tam vydají. Je to místo, kde zpomalit a zamyslet se, kde vnímat rytmy přírody a venkovského života. V zimě obyvatelé údolí sdílejí svůj domov s jeřáby; v létě s pasoucím se dobytkem a divokými prasaty. Naproti tomu všemu se na kopci tyčí velký klášter, jehož modlitby chrání všechny bytosti dole. Kromě zjevné krásy Phobjikha učí nekonvenčního cestovatele o harmonii – mezi lidmi a divokou zvěří, oddaností a každodenní prací a ročními obdobími. Není divu, že někteří návštěvníci toto údolí nazývají jedním z nejkrásnějších míst, kde kdy byli.

Neobjevená údolí centrálního Bhútánu

Údolí Tang – mystické srdce Bhútánu

Region Bumthang ve středním Bhútánu se skládá ze čtyř hlavních údolí (Čochor, Tang, Ura a Čhumé), z nichž Tang je nejodlehlejší a nejmystičtější. Většina zájezdů se sice toulá po Jakaru (hlavním městě v údolí Čochor v Bumthangu) a možná nahlédne i do Ury, ale často Tang vynechávají kvůli dalšímu průjezdu po vedlejší silnici. Pro nekonvenční cestovatele je údolí Tang nutností: nacházejí se zde posvátná místa spojená s největšími bhútánskými světci, důvěrně zachovaný venkovský životní styl a aura staré magie.

Země vycházejícího slunce: Tang je často nazýván „údolím tertonů“, protože je rodištěm Tertona Pemy Lingpy, slavného bhútánského „objevitele pokladů“. V bhútánské víře jsou tertonové osvícené bytosti, které odhalují duchovní poklady (texty nebo relikvie) ukryté dřívějšími guruy. Pema Lingpa, narozený koncem 15. století ve vesnici v Tangu, je uctíván jako taková postava – bhútánský ekvivalent svatého. Když vjedete do Tangu (asi 30 km od hlavní silnice za Jakarem), cítíte vrstvy legend. Každá skála a jezero jako by mělo svůj příběh. Například ve vesnici Ngang Lhakhang (Chrám labutí) místní pověst praví, že láma měl vizi, jak postavit chrám, ze snu o labuti, která tam přistála. Dále je skalní výběžek označen jako místo, kde Pema Lingpa meditoval. Pro ty, kteří se zajímají o duchovní dědictví Bhútánu, je pobyt v Tangu jako chůze po téže zemi, kudy kdysi chodil Pema Lingpa, jehož potomky tvoří bhútánská královská rodina a mnoho šlechtických rodů.

Membartšo (Hořící jezero): Snad nejznámějším místem v provincii Tang, které se nachází jen kousek pěšky od silnice, je Membartšo, což v překladu znamená „Hořící jezero“. Nejedná se o jezero v tradičním slova smyslu, ale spíše o rozšíření řeky Tang Čchu, která protéká roklí. Podle legendy se Pema Lingpa ponořil do tohoto napajedla s máslovou lampou v ruce a o chvíli později se vynořil se skrytou truhlou s pokladem a jeho lampa stále zázračně hořela – což dokazuje jeho duchovní sílu. Dnes je toto místo poutním místem. Lidé zapalují máslové lampy a plavou je po vodě nebo je zastrkují do skalních výklenků jako obětiny. Potůček lemují barevné modlitební vlaječky a atmosféra je plná úcty. Na břeh řeky se dostanete po krátké stezce; buďte opatrní, protože skály mohou být kluzké. Při pohledu do tmavě zelených hlubin Membartšo je snadné pocítit úžas. Místní víra praví, že jezero je bezedné a spojuje se s duchovní říší. I když člověk není duchovně založený, přírodní krása tohoto místa – s vlajícími kapradinami, mechem a modlitebními vlaječkami – je klidná. Člověk zde může strávit hodinu kontemplativního zamyšlení a představit si scénu z doby před staletími, kdy mystik vynesl světlo z temnoty.

Muzeum paláce Ugyen Chholing: Hlouběji v provincii Tang, na konci silnice, leží Ugyen Chholing, aristokratické sídlo proměněné v muzeum, které se nachází na kopci nad venkovskou krajinou provincie Tang. Cesta tam je sama o sobě dobrodružstvím – cesta vede přes visutý most a stoupá po strmé nezpevněné cestě. Palác je majestátní komplex nádvoří, galerií a centrální věže, původně domov šlechtické rodiny pocházející z Pema Lingpy. Rodina si uvědomuje jeho historickou hodnotu a přestavěla jej na muzeum představující život ve feudálním Bhútánu. Při procházce slabě osvětlenými místnostmi uvidíte ukázky starověkých zbraní, kuchyňského náčiní, textilií a modlitebních knih, z nichž každá vypráví kousek příběhu o tom, jak bhútánští páni a jejich služebníci žili v minulosti. Správce vám může předvést, jak mleli obilí, nebo vám nabídnout ochutnávku místních pohankových svačin. V jedné místnosti jsou uloženy náboženské artefakty a kopie textů, které odkazují na odhalené poklady Pema Lingpy. Ze střechy se vám naskytne úchvatný výhled na mozaiku pohankových polí a shluků statků s modrými borovicovými lesy tyčícími se za nimi v údolí Tang. Přítomnost Ugyen Chholinga na tak odlehlém místě podtrhuje, jak historický význam měla dynastie Tang; nebyla to zapadlá zátočina, ale kolébka kultury a šlechty. Pokud je to možné, strávte noc v jednoduchém penzionu poblíž muzea. Provozuje jej panství a umožní vám zažít hluboký klid údolí po setmění, s jasnými hvězdami nad hlavou a možná i vzdálenou ozvěnou jakího zvonu.

Život ve vesnici Tang Valley: Tang nemá žádné město jako takové – pouze vesnice jako Kesphu, Gamling a Mesithang roztroušené podél terasovitých polí. Vysoká nadmořská výška (kolem 2800–3000 m na dně údolí) znamená chladné počasí a pouze jednu sklizeň ročně. Hlavní plodinou zde není rýže, ale pohanka a ječmen, což se odráží v místní stravě: běžné jsou pohankové nudle (puta) a palačinky (khuley). Při návštěvě statku můžete vidět tradiční dřevěné tkalcovské stavy, kde ženy tkají vlněné textilie Yathra (ačkoli nedaleké údolí Chhume je známější tkaním Yathra, část této kultury se přenáší i do Tangu). Trávení času ve vesnicích může zahrnovat sledování mužů, jak štípou palivové dříví nebo staví plot – lidé z Tangu jsou známí svou srdečností a soběstačností – nebo se připojit k místním ve vodním mlýně, kde melou pohanku na mouku. Protože turistů přijíždí relativně málo, vesničané z Tangu se o vás často upřímně zajímají, když se objevíte, děti vykukují z oken a starší kývají hlavou a říkají „Kuzuzangpo la“ (ahoj). Je to příležitost procvičit si fráze v dzongkha nebo místním dialektu bumthangkha, což je nesmírně těší.

Jedním jedinečným kulturním aspektem je zde pokračující uctívání rodu Pema Lingpy. Mnoho domácností v Tangu uchovává malou svatyni s obrazy nebo relikviemi spojenými s tímto světcem. Pokud má váš průvodce konexe, můžete se dokonce setkat s přímým potomkem Pema Lingpy – v oblasti stále žijí náboženské osobnosti i laici, kteří nesou tento odkaz. Mohou se podělit o rodinné historie propletené s mýty. Prolínání každodenního agrárního života s vysokým duchovním významem je to, co dává Tangu jeho téměř nadpozemské kouzlo.

Místní legendy a skryté túry: Kromě Membartshóa je Tang protkán dalšími méně známými posvátnými místy. Kunzangdrak a Thowadrak jsou útesové poustevny vysoko nad údolím, kde údajně meditoval Pema Lingpa. Tyto poustevny vyžadují namáhavé několikahodinové túry, ale pokud jste vášnivý trekker a máte den navíc, výstup na jedno z nich je nesmírně obohacující. Pravděpodobně byste byli jediným návštěvníkem, možná přivítáním osamělého mnicha nebo jeptišky, která se starala o ně. Nadmořská výška (vysoko nad 3 000 m) a izolace snadno usnadňují pochopení, proč jsou taková místa považována za vhodná pro meditaci – ticho je absolutní, narušované pouze větrem nebo vzdáleným hřměním. Samotná túra prochází lesy, které působí okouzlujícím dojmem – pokryté lišejníky a plné ptáků. Na zpáteční cestě se můžete v létě vydat kolem tábora pastevců jaků nebo si jednoduše vychutnat oběd s sebou na malebném hřebeni.

Komunita a ochrana přírody: Tang také nabízí pohled na to, jak se venkovský Bhútán vyvíjí. Některé iniciativy v údolí se zaměřují na udržitelné lesnictví a zemědělství, často podporované bhútánskými nevládními organizacemi nebo dokonce mezinárodními výzkumníky. Pokud má někdo zájem, může se dozvědět o tom, jak komunity hospodaří se svými pastvinami, aby zabránily nadměrnému využívání, nebo jak se údolí přizpůsobuje modernímu vzdělávání (Tang má malou školu, kde během týdne navštěvují děti z odlehlých vesnic). Být nekonvenční někdy znamená zapojit se do těchto aspektů zdola. Možná se vaše návštěva shoduje s místním každoročním tšeču (festivalem) v chrámu, jako je Kizom (který mnoho cizinců nevidí). Nebo můžete být pozváni na tradiční lukostřelbu – vesničané z Tang, stejně jako všichni Bhútánci, tento sport milují a často mají na poli zřízenou lukostřelnici. Nebuďte překvapeni, pokud se ozve přátelská výzva a vy se ocitnete v situaci, kdy se snažíte vystřelit šíp na vzdálený cíl 100 metrů, zatímco spoluhráči zpívají a v dobré náladě si vtipkují. Tyto malé interakce v odlehlém údolí mohou být stejně obohacující jako prohlídka jakékoli slavné památky.

Stručně řečeno, údolí Tang je destinace, která vyživuje duši cestovatele. Je to místo, kde se historie, víra a venkovský život plynule prolínají. Vzduch je o něco řidší, ale také svěžejší a krajina je o něco drsnější než v bujných údolích západního Bhútánu – přesto mnozí odcházejí s tím, že Tang byl vrcholem jejich cesty, dojat nehmotným pocitem spojení s duchovním srdcem Bhútánu. Při odjezdu z Tang se můžete přistihnout, jak šeptáte slib návratu, zatímco legendy a tiché úsměvy tohoto údolí se pevně usazují v paměti.

Údolí Ura – nejvýše položená osada

S nadmořskou výškou přes 3 100 metrů je Ura jednou z nejvýše položených a nejmalebnějších údolních vesnic v Bhútánu a má éterické kouzlo, jako by se čas zastavil. Ura, ležící v regionu Bumthang ve středním Bhútánu, je často popisována jako vesnička, kde se „zastavil čas“. I když hlavní dálnice vedoucí východ-západ prochází poblíž Ury, jen zlomek cestovatelů se vydá krátkou odbočkou po vedlejší silnici do srdce údolí. Ti, kteří se tak dostanou, jsou odměněni dlážděnými uličkami, domy ve středověkém stylu a atmosférou, která působí téměř jako evropské Alpy, ale zároveň má výrazně bhútánský charakter.

Vesnice a její kamenné stezky: První věc, které si člověk v Uře všimne, je úhlednost vesnice. Na rozdíl od mnoha volně roztroušených bhútánských venkovských sídel je Ura poměrně seskupená. Tradiční dvoupatrové domy, obílené a zdobené zdobenými dřevěnými okenními rámy, stojí blízko sebe podél sítě kamenných cest. Říká se, že v minulosti obyvatelé Ury pokládali dlažební kostky, aby bojovali proti blátu a prachu, což vesnici dodávalo jedinečný vzhled. Chůze po těchto cestách je potěšením – projdete pod oblouky sušícího se kukuřice a uvidíte spoustu farmářského života: pobíhající slepice, starší ženy v tradičních krojích kira nesoucí svazky palivového dříví a možná i dítě zavinuté na zádech matky, která vykonává každodenní práce. Pozdravte vesničany slovem „Kuzuzangpo“ (ahoj) a usmějte se a pravděpodobně vám vřele zareagují. Relativně kompaktní charakter Ury také znamená, že ji můžete snadno prozkoumat pěšky za hodinu nebo dvě, nahlédnout do areálu místní základní školy nebo si všimnout modlitebních mlýnků poháněných vodou u potoka. Působí to bezpečně, klidně a intimně – je to místo, kde se každý zná a pravděpodobně je všechny pojí i nějaká rodinná pouta.

Ura Lhakhang (chrám Ura): Dominantou vesnice je Ura Lhakhang, velký komunitní chrám, který stojí na vyvýšeném místě na okraji vesnice. Tento chrám je zasvěcen Guru Rinpočhemu a místním ochranným božstvům. Jeho architektura je v klasickém stylu Bumthang, robustní a čtvercová s vnitřním nádvořím. Uvnitř je hlavní socha Guru Rinpočheho (Padmasambhava) v jeho hněvivé podobě, lemovaná klidnými Buddhy. Stěny chrámu jsou vymalovány zářivými nástěnnými malbami zobrazujícími buddhistickou kosmologii a místní světce. Pokud vám správce mnich otevře svatyni, můžete vidět starověké relikvie nebo rituální předměty v provozu. Ale asi nejfascinujícím aspektem Ura Lhakhangu je, jak se proměňuje během festivalu Ura Jakčchoe, který se obvykle koná na jaře (kolem dubna nebo května). Tento festival je pro Uru jedinečný a je pojmenován po posvátné relikvii, soše jaka, která je vystavena, aby požehnala účastníkům. Během Jakčchoe si vesničané oblékají své nejzářivější oděvy a shromažďují se zde na dny tance a modliteb. V jednom tanci maskovaní umělci znovu ztvárňují příběh o tom, jak dákiní (duch nebes) přinesla do Ury posvátný kalich. Atmosféra je plná radosti a úcty; děti pobíhají kolem, starší šeptají mantry na modlitebních korálcích a celá vesnice se sjednocuje jako jedna velká rodina. Jako jeden z mála přítomných cizinců se často stáváte vítanou zvědavostí – místní vám mohou nabídnout aru (rýžové víno) nebo domácí občerstvení, potěšeni, že jste se připojili k jejich oslavě. I mimo dobu festivalu stojí za návštěvu Ura Lhakhang; správce vám může vyprávět příběh o jejím založení a ukázat, která nástěnná malba zobrazuje Guru Rinpočheho, jak potlačuje místního démona.

Šingkhar – pastýřský přístav: Jen kousek od Ury, o kousek dál po silnici a mírně mimo hlavní cestu, se nachází Šingkhar, malá osada často považovaná za součást širší komunity Ury. Šingkhar je v podstatě široká louka obklopená mírnými kopci s malým chrámem (Šingkhar Dečenling), který podle legendy založil Longčenpa, velký tibetský mistr, který navštívil Bhútán. Šingkhar je výjimečný svým klidem. Na pastvině podobné plošině se líně pasou jaci a ovce. Z vrcholků kopců vlají modlitební praporky. Říká se, že Šingkharovo jméno, které znamená „dřevěná chata“, pochází z původního domu postaveného duchovní postavou, která zde žila jako poustevník. Jen velmi málo turistů se sem vydává, ačkoli na podzim se v Šingkharu koná místní akce s názvem Šingkhar Rabney, známá svými archaickými lidovými tanci a společnými rituály. Návštěvník procházející se Šingkharem může narazit na novice z chrámu, kteří pod širým nebem diskutují o písmech, nebo na farmáře, kteří ručně sekají seno srpem a skládají ho do úhledných kuželovitých hromad. Tempo života je diktováno sluncem a ročními obdobími. Návštěva Šingkharu může být meditativním zážitkem; i bez formální aktivity může pouhé sezení u chrámu nebo procházka na vyhlídkové místo, odkud můžete vidět celou travnatou porosty pod vámi, přinést pocit klidu. Čistota vzduchu, provoněná vůní borovice a dřevěného kouře, a absolutní ticho (s výjimkou občasného ptačího volání nebo vzdáleného kravského zvonce) z něj činí ideální místo pro introspekci nebo piknik.

Místní pohostinnost: Obyvatelé Ury jsou v Bhútánu známí svou veselostí a přímočarostí. Některé malé podniky začaly vítat návštěvníky – můžete najít statek, který nabízí nocleh nebo alespoň teplé jídlo. Pokud se v Uře najíte, vyzkoušejte cokoli, co je v sezóně: ​​třeba nějaké lesní houby natrhané v okolních lesích nebo brambory z pole (brambory Bumthang jsou proslulé svou chutí) a mléčné výrobky, jako je čerstvý jogurt a máslo, kterými je region známý. Komunikace může být trochu obtížná, protože starší lidé mluví jen omezeně anglicky, ale úsměvy a znaková řeč dělají zázraky. Děti často znají angličtinu ze školy a mohou si s vámi dychtivě procvičovat, předvádět lidové pohádky nebo se ptát na vaši domovskou zemi. Tato malá setkání v odlehlém údolí mohou být stejně obohacující jako návštěva slavného chrámu – poskytují vhled do toho, jak spokojený a soběstačný může být život na bhútánské vesnici.

Túry a výhledy: Pro ty, kteří si chtějí protáhnout nohy, nabízí Ura dobré výchozí body pro jednodenní túry. Doporučuje se krátká túra z Ury k vyhlídce na cestě do Thrumsing La (vysoký průsmyk za Urou). Tato vyhlídka nabízí rozlehlé panorama údolí Ury zasazeného mezi zvlněné kopce, kde se vesnice jeví jako malý shluk uprostřed zelené mísy. Na jaře se kopce kolem Ury rozkvetly v červených, růžových a bílých květech rododendronů – při správném načasování (duben/květen) je to podívaná. Další túra vás může zavést po starých stezkách směrem k údolí pod Urou (Ura leží nad větším údolím, kterým prochází východozápadní dálnice). Tyto stezky vás mohou vést smíšenými jehličnatými a rododendronovými lesy, kde můžete spatřit známky divoké zvěře – třeba otisky kopyt himálajské serow (antilopy kozí) nebo slyšet volání bažantů monalských. Setkání s velkými predátory je vzácné, ale v lesích Bumthangu se potulují medvědi hnědí (většinou v noci). Váš průvodce se obvykle ujistí, že se držíte bezpečných tras, a případně bude dělat hluk, aby odradil případné tvory. V zimě může sníh pokrývat střechy Ury a okolní pole – pokud jste fotograf, zachycení shluku domů v Uře s kouřem vinoucím se z komínů na pozadí zasněžených vrcholků je okouzlující.

Nadmořská výška Ury znamená, že v noci může být chladno; pokud zde zůstanete, očekávejte útulnou postel vyhřátou silnými přikrývkami a noční ticho přerušované jen štěkáním psů na toulavé divoké zvíře nebo občasným třepotáním modlitebních vlaječek. A když přijde ráno a první světlo osvětlí pole a chrám Ury, můžete mít pocit, že jste se probudili v Bhútánu před sto lety. Pocit kontinuity – že život v Uře se dnes dramaticky neliší od života o generace dříve – je hmatatelný. Pro každého cestovatele, který hledá autenticitu a odpočinek od všednosti, Ura to nabízí velmi jemným a okouzlujícím způsobem.

Bumthangovy tajné pivovary a starověké chrámy

Region Bumthang, zahrnující několik údolí, je často označován jako duchovní srdce Bhútánu. Nacházejí se zde jedny z nejstarších chrámů v zemi a je rodištěm mnoha náboženských tradic. Zatímco Jakar (hlavní město v údolí Chokhor v Bumthangu) a několik chrámů, jako jsou Jambay Lhakhang a Kurjey Lhakhang, se objevují ve standardních itinerářích, existují i ​​hlubší vrstvy k prozkoumání, včetně unikátních místních produktů, jako je pivo a sýr, a méně známých chrámů, které ukrývají klíče k historii Bhútánu.

Jambay Lhakhang – Posvátný plamen a půlnoční tance: Džambej Lhakhang je jeden ze 108 chrámů, o nichž se říká, že byly zázračně založeny tibetským králem Songtsenem Gampem v 7. století (ve stejný legendární den jako Kjíčú Lhakhang v Paro a další v Himalájích). Je to skromná, starobyle vypadající stavba obklopená obílenou zdí a modlitebními mlýnky. Vstup do Džambej Lhakhangu může být jako vstup do časové kapsle; interiér je tlumený, často osvětlený jen máslovými lampami, a sochy a ikony úctyhodným způsobem ukazují svůj věk. Ústřední postavou je Maitréja (Buddha budoucnosti). Jedním pozoruhodným prvkem je malý věčný plamen v chrámu, poháněný posvátným olejem, o kterém se věří, že hoří po staletí jako symbol světla dharmy. Co však Džambej skutečně odlišuje, je jeho každoroční festival Džambej Lhakhang Drup, který se koná koncem podzimu (obvykle v říjnu nebo listopadu). Tento festival zahrnuje Terčam neboli „nahý tanec“, jeden z nejezoteričtějších rituálů bhútánské kultury. Uprostřed noci, kolem ohně na nádvoří chrámu, vystupuje skupina tanečníků, kteří mají na sobě pouze masky. Tanec je zároveň rituálem plodnosti a vzýváním božstev, aby požehnala regionu; cizinci ho dlouho nesměli sledovat, ale v poslední době je občas povolen vstup turistům (s přísnou decentností a bez fotografování). I když se tohoto půlnočního tance nezúčastníte, denní festival je pulzující a význam Jambay v této době podtrhuje jeho status živého chrámu, nikoli jen relikvie. Pro nekonvenčního cestovatele může být plánování návštěvy v okolí festivalu Jambay Lhakhang vrcholem, ale i při návštěvě v klidný den můžete cítit vrstvy oddanosti prodchnuté jeho starobylými trámy a kamenem.

Komplex Kurjey Lhakhang: Jen kousek od Jambay, přes visutou lávku a do mírného svahu, leží Kurjey Lhakhang, další z mocenských míst Bumthangu. Kurjey je ve skutečnosti komplex tří chrámů, postavených v různých obdobích, které sousedí vedle sebe. Nejstarší chrám ukrývá jeskyni, kde Guru Rinpočhe v 8. století meditoval a zanechal otisk svého těla (odtud název Kurjey, což znamená „otisk těla“). Pohled na skutečný otisk na skále, zahalený do hedvábí a sotva osvětlený v temnotě nejvnitřnější svatyně, je pro bhútánské poutníky i zahraniční návštěvníky mrazivým zážitkem. Je to místo, kde podle tradice byli démoni potlačeni a semena buddhismu pevně zasazena v Bhútánu. Venku lemuje útes 108 čortenů (stúp) a stín poskytují vysoké cypřiše – o nichž se věří, že vyrašily z hole Guru Rinpočheho. Je to klidné místo k odpočinku. Pokud se tam vydáte brzy ráno, můžete zahlédnout místní ženy, jak obcházejí chrám (kora) s modlitebními korálky v rukou, nebo mnichy, kteří denně čítají. Výhled z Kurjey na řeku Bumthang a pole je malebný a často posetý pasoucími se kravami. Pro netradičnější zážitek si můžete dovolit sestoupit na břeh řeky pod chrámem, kde se nachází malá meditační jeskyně a bublající pramen, které turisté vidí jen zřídka – místní věří, že pramenitá voda je požehnaná pro zdraví.

Tamshing Lhakhang – Domov pokladů: Na druhé straně řeky od Kurjey, dosažitelný krátkou jízdou autem nebo pěšky přes zemědělskou půdu, stojí Tamshing Lhakhang. Tamshing, založený v roce 1501 Tertonem Pemou Lingpou (stejným světcem z údolí Tang), je výjimečný tím, že se jednalo o jeho soukromý klášter, nikoli o klášter na královskou objednávku. Dodnes zůstává jednou z důležitých klášterních škol sekty Ňingma. Nástěnné malby uvnitř Tamshingu patří k nejstarším v Bhútánu a zobrazují nesčetné Buddhy a kosmické mandaly. Jsou vybledlé a místy odštípnuté, ale původní a historici umění si je váží jako okno do minulé bhútánské estetiky. Jedním kuriózním artefaktem v Tamshingu je kroužková zbroj visící u vchodu, údajně vyrobená samotným Pemou Lingpou. Poutníci se ji snaží vyzvednout na záda a třikrát obejít vnitřní svatyni chrámu; věří se, že to očišťuje od hříchů. Kroužková zbroj je velmi těžká (asi 20 kilogramů), takže je to fyzická i duchovní výzva! Pokud se o to pokusíte pod zmateným dohledem místního mnicha, jistě se vám naskytne příběh, který budete moci vyprávět. Tamšing má také na podzim festival, kde se předvádějí vlastní maskové tance, včetně některých věnovaných odkazu Pema Lingpy. Jelikož je Tamšing menším, nevládně podporovaným klášterem, má strohější atmosféru, ale to dodává na jeho autentičnosti. Někdy můžete vidět mnichy zaneprázdněné každodenními pracemi, jako je mletí chilli nebo nošení vody – připomínky toho, že klášterní život je také společná práce a studium, nejen obřad.

Bumthangovo pivo a sýr: Bumthang se v posledních letech stal nepravděpodobným centrem pro začínající bhútánskou scénu řemeslného piva a sýrů, a to především díky švýcarskému vlivu. V 60. letech 20. století se v Bumthangu usadil švýcarský gentleman jménem Fritz Maurer a představil švýcarské techniky výroby a vaření sýra. Pivovar Red Panda v Jakaru vyrábí osvěžující nefiltrované pšeničné pivo (weissbier), které si mezi cestovateli získalo téměř kultovní status. Návštěva jejich pivovaru (který je poměrně malý) nebo alespoň ochutnávka lahve piva Red Panda v místní kavárně je pro pivní nadšence nutností. V Himálaji je jedinečné pít pivo evropského stylu vařené s himálajskou pramenitou vodou. Podobně v sýrárně a mlékárně Bumthang můžete ochutnat místní sýry Gouda a Emmental – odkaz švýcarského projektu. Mohou nabídnout krátké prohlídky nebo alespoň prodej v malé prodejně. Ochutnávka sýra Bumthang v kombinaci s místními pohankovými krekry nebo bhútánským medem je lahodnou svačinou a překvapivým nálezem ve venkovském Bhútánu. K dispozici je také novější minipivovar Bumthang Brewery, který vyrábí piva a cidery z místních jablek – pokud je otevřen pro návštěvníky, můžete ochutnat jejich výtvory v rustikálním prostředí výčepu. A nenechte si ujít příběh, který se skrývá za tímto pivem: na etiketě je červená panda (ohrožený savec) a připomíná se, že část zisku jde na osvětu o ochraně přírody, čímž se spojuje potěšení s smyslem.

Místní palírny a bylinné destiláty: Kromě piva je Bumthang známý i svými silnými lihovinami. Palírna Bumthang (součást projektu Army Welfare Project) v Jakaru vyrábí slavnou brandy s názvem K5 a whisky jako Misty Peak – i když se pravidelně nenabízejí prohlídky, můžete jejich produkty najít v místních obchodech k ochutnání. Ještě neobvyklejší je rozšíření domácích ovocných lihovin. Téměř každý statek v Bumthangu má destilační přístroj na arru; jablečná nebo slivovice z Bumthangu může být jemná a aromatická. Pokud se ubytujete v soukromí, je pravděpodobné, že dědeček vytáhne bambusový džbán s arou, aby se o něj podělil. Pomalu usrkávejte – je silná! V údolí Tang se vyrábí unikátní nápoj. „Singchhang“, fermentovaný ječný nápoj podávaný ve velké dřevěné nádobě s bambusovým brčkem – něco jako tibetská tongba. Sdílení teplého hrnce singchhangu s místními obyvateli za chladného bumthangového večera, třeba s doprovodem sušeného jačího masa a pikantní ezay (chilli salsy), je netradiční kulinářský zážitek, který okamžitě navozuje kamarádství.

Kulturní trek a vesnice Bumthang: Ti, kteří mají sklony k trekingu, ale nemají dostatek energie nebo času na vysoké hory, mohou zvážit Bumthang Owl Trek nebo jiné krátké kulturní treky, které se vine údolími se zastávkami ve vesnicích. Například třídenní trek může propojit vesnice v údolích Chokhor a Tang a nabídnout vám výhledy na celý region Bumthang a projít lesy známými houkáním sov v noci (odtud název). Kempovat můžete poblíž klášterů, jako je Tharpaling (známý meditacemi Longchenpy), nebo na loukách nad Urou, které nabízejí jedinečné vyhlídky při východu slunce. Cestou můžete přenocovat ve stanu poblíž statku a ráno se probudit, abyste se připojili k rodině na dojení, než budete pokračovat v túre. Je to neobvyklé v tom, že většina tras vede mezi hlavními památkami Bumthangu, zatímco vy doslova procházíte po stezkách, které tyto duchovní body spojují – stejně jako to dělali mniši a vesničané po staletí. Dalším nenáročným trekem je stezka Ngang Lhakhang, což je noční okruh z Jakaru do Ngangu a zpět, se zastávkou v malém chrámu ve vesnici Ngang a případnou návštěvou místního rituálu, pokud bude správný čas. Tyto treky spojují cvičení s kulturním zážitkem a lze je přizpůsobit vaší fyzické zdatnosti.

Bumthang nečekaným způsobem prolíná staré s novým – kde jinde najdete staleté chrámy a švýcarský sýr, půlnoční nahé tance a řemeslné pivo, to vše v jednom údolí? Nekonvenční cestovatel si v těchto kontrastech libuje. Když sejdete z hlavní silnice – ať už do pivovaru nebo do kopce ke skryté kapli – ochutnáte plnou chuť Bumthangu. Je to místo, které vás zve nejen k prohlídce, ale k pomalému vychutnávání, ať už s hrnkem s pěnou, s náboženským zjevením nebo přátelským rozhovorem u krbu. Jak by místní obyvatelé Bumthangu připili, „Vstaň, Deleku!“ – k vašemu štěstí, že můžete zažít jejich údolí v celé jeho bohaté a mnohovrstevnaté kráse.

Východní Bhútán – Poslední hranice

Východní Bhútán je často nazýván „poslední hranicí“ bhútánského turismu, protože i roky poté, co se Bhútán otevřel světu, tento region zažívá jen hrstku návštěvníků. Je odlehlejší, méně rozvinutý z hlediska turistických zařízení a kulturně odlišný. Pro ty, kteří se sem chtějí vydat, nabízí východní Bhútán syrový a autentický pohled na bhútánský život, stejně jako teplé subtropické klima na jihu a vysokohorské komunity na severovýchodě. Pojďme se ponořit do toho, jak se tam dostat, a do několika jeho nejzajímavějších oblastí.

Doprava do východního Bhútánu: Trasy a logistika

Cesta do východního Bhútánu vyžaduje trochu více plánování než cesta na prošlapaný západ. Samotná cesta však může být vrcholem, protože projíždíte některými z nejpůsobivějších bhútánských silnic.

Pozemní doprava z Indie přes Samdrup Jongkhar: Jedním ze způsobů, jak se dostat na východ, je vjezd do Samdrup Jongkhar, pohraničního města spojujícího indický stát Assam. Toto je jihovýchodní brána Bhútánu. Pokud přiletíte do Guwahati (největšího města v severovýchodní Indii), je to asi 3-4 hodiny jízdy na hranici v Samdrup Jongkhar. Přejezd zde je fascinujícím zážitkem, protože se prostředí mění téměř okamžitě; rušné indické pláně ustupují klidnějšímu bhútánskému městu s jeho osobitou architekturou a dekorem. Samdrup Jongkhar není turistické – je to pracující město s trochou pohraničního nádechu. Uvidíte indické a bhútánské obchodníky, směsici jazyků a možná i opice potulující se na okraji města. Jakmile jste v Bhútánu, začíná cesta vzhůru: cesta ze Samdrup Jongkhar do Trashigangu (hlavního města východního Bhútánu) je epická jízda, často trvající dva dny, abyste si užili zastávky. První den vystoupáte z nadmořské výšky téměř do výšky 2 000 m a projedete podhůřím Národního parku Royal Manas s hustými džunglemi (občas cestu překračují sloni, opatrnost je na místě!). Noc často strávíte v některém z měst v polovině cesty, jako je Deothang nebo Mongar (Mongar je ve skutečnosti dále, za Trashigangem, ale pokud se dostanete dostatečně rychle, můžete se tam dostat). Obvykle si však lidé v Trashigangu zastaví po celodenní a půl jízdě.

Boční silnice (dálnice přes Bhútán): Hlavní tepna spojující východ a západ, často nazývaná jen Laterální silnice, spojuje Phuentsholing na jihozápadě s Trashigangem na východě. Za Bumthangem vede tato silnice přes průsmyk Thrumshing La (cca 3 780 m) – který je jedním z nejvyšších v Bhútánu a tvoří hranici mezi centrální a východní oblastí. Tato část je pravděpodobně nejmalebnější a nejděsivější. Thrumshing La může být zahalena v oblacích a mlze, s mechovými lesy, které se zdají být prastaré. Při sestupu z něj se proplétáte útesy a vodopády (silnice je v některých oblastech vytesána do téměř svislých útesů; jeden vodopád v určitých ročních obdobích doslova mrholí na dálnici). Tento úsek je součástí regionu Yongkola, který je mezi ornitology proslulý vzácnými druhy v bujných listnatých lesích. Nakonec dorazíte do Mongaru (horského města s dzongem, který je novější reprodukcí staršího, který zanikl požárem) a poté pokračujete do Trashigangu. Celý přechod z Bumthangu do Trashigangu obvykle trvá dva dny jízdy, ale pokud máte dobré vozidlo a snášíte klikaté silnice, je to dobrodružství s úchvatnými výhledy na každém kroku.

Proč se jen málo turistů vydává na východ: Důvodů je několik: historicky povinné zájezdy měly stanovené itineráře zaměřené na západní atrakce; infrastruktura (jako jsou luxusní hotely nebo mnoho restaurací) je na východě menší; cestovní vzdálenosti jsou značné (někoho odrazuje už jen představa dvou nebo tří celých dnů v autě); a možná i dojem, že východ nemá žádnou výraznou „atrakci“ jako je Tygří hnízdo. Ale to jsou přesně důvody, proč by se tam vydal nekonvenční cestovatel. Je to neprobádané místo, co se týče davů turistů. Získáte uspokojení z toho, že vidíte jinou stránku Bhútánu – například východní města mají spíše uvolněnou atmosféru regionálních trhů, kde se prodává zboží jako sušené ryby, domácí vonné tyčinky nebo pastilky z fermentovaného sýra, které spíše uspokojují místní obyvatele než návštěvníky. Lidé z východu jsou známí tím, že jsou vřelí a nenápadní, snadno se smějí a návštěvník se díky nim cítí jako doma.

Omezené, ale rostoucí vybavení: Město Trashigang má několik jednoduchých hotelů a jeden nebo dva slušné se základním komfortem. Podobně jich má i Mongar. V menších východních městech (Lhuentse, Kanglung, Orong atd.) můžete být na farmě nebo ve vládním penzionu. To vše je s trochou flexibility zvládnutelné – představte si to jako pobyt ve venkovských hostincích. Pobyt v klášteře je velmi jednoduchý: v pokoji pro hosty nebo společenské místnosti budete mít na podlaze tenkou matraci a jídla se skládají z jednoduchých vegetariánských pokrmů, které si pochutnáte s mnichy. Kvalita ubytování v soukromí se liší – některé mají připravený pokoj pro hosty, jiné vám mohou uklidit rodinné pokoje. Vždy budete mít soukromí na spaní a přístup k toaletě (často k toaletě na podpaží). Teplá voda může být z kbelíku ohřívaného nad ohněm. Ekologické chaty nyní existují na několika neobvyklých místech – například v Bumthangu a Haa – které mísí rustikální kouzlo s moderním komfortem (solární sprchy, vytápění v kamnech na dřevo). Pokud kempujete během treků nebo na festivalech, cestovní kancelář vám poskytne stany a vybavení; Zeptejte se, jestli mají spacáky do chladného počasí do vysokých nadmořských výšek. Noci v horách mohou být mrazivé, takže pro pohodlí je klíčové mít správnou výbavu.

Připojení a napájení: Jakmile opustíte městská centra západního Bhútánu, může být internetový a mobilní signál přerušovaný. V odlehlých vesnicích je vlastně radost se odpojit od sítě, ale informujte rodinu, že byste mohli být delší dobu offline. Pomůže vám koupě místní SIM karty (buď B-Mobile, nebo TashiCell) v Thimphu; mají překvapivě dobrý dosah i v menších městech, i když v hlubokých údolích nebo vysokých horách se můžete odpojit od sítě. Elektřina se dostala do většiny vesnic, ale k výpadkům dochází. Noste s sebou powerbanku na telefon a baterku nebo čelovku (ubytování v soukromí nebo kempy mají v noci omezené osvětlení). V zimě je dodávka elektřiny problematická, pokud běží mnoho topení – připravte se na možné výpadky proudu a používejte teplá kamna nebo vrstvené oblečení, místo abyste se spoléhali pouze na elektrické vytápění.

Zdraví a bezpečnost: Cestování do vzdálených oblastí znamená dbát na zdraví. Nadmořská výška: pokud míříte do nadmořské výšky nad 3000 m (např. Sakteng nebo části Lhuentse), aklimatizujte se tím, že nebudete závodit na nejvyšší bod. Než budete spát ve výše položených vesnicích, strávte noc ve městě s mírnou nadmořskou výškou (například Mongar v 1600 m nebo Trashigang ~1100 m). První den ve výšce se vyvarujte přetížení. Pokud víte, že jste citliví na horskou nemoc, noste s sebou Diamox nebo ibuprofen (poraďte se se svým lékařem). Lékařská zařízení ve východním/severním Bhútánu jsou omezená – každý okres má základní nemocnici, ale vážné případy vyžadují evakuaci do Thimphu nebo Indie. Váš průvodce a řidič často mají základní první pomoc, ale vezměte si s sebou osobní léky (a širokospektrální antibiotikum, pro jistotu). Pro cestování do vzdálených oblastí se důrazně doporučuje cestovní pojištění, které kryje nouzovou evakuaci. Nebuďte však příliš znepokojeni: Bhútán je obecně velmi bezpečný, co se týče kriminality (téměř žádná), a váš průvodce se postará o logistiku, pokud onemocníte (síť turistické podpory je pozorná). Na drobné neduhy vyléčí termoska se zázvorovým čajem a čerstvý vzduch většinu neduhů!

Povolení a omezený přístup: Východní Bhútán byl historicky otevřenější než některé severní pohraniční oblasti – k pohybu v Trashigangu nebo Mongaru nepotřebujete zvláštní povolení, tato místa budou uvedena ve vašem standardním povolení k cestě. Pokud se však chystáte vydat do Meraku a Saktengu (dvojčete vesnic Brokpa) nebo Meri La na indické hranici, musí vám váš dopravce zajistit povolení, protože se nacházejí v přírodní rezervaci Sakteng. Podobně cesta po daleké severní trase z Lhuentse do Singye Dzong (vysoce významné poutní místo) vyžaduje zvláštní povolení od ministerstva vnitra kvůli blízkosti Tibetu. Tato povolení nejsou nepřekonatelná; stačí se ujistit, že je váš dopravce zahrnul do vaší původní žádosti o vízum nebo o nich požádal samostatně. Často vám dají dokument, který musíte mít s sebou a který vám vyřídí váš průvodce. Upozorňujeme také, že hranice Samdrup Jongkhar se v noci a o některých bhútánských svátcích uzavírá – naplánujte si překročení hranice během denních hodin.

Pokud se připravíte na dodatečnou logistiku a zvolíte delší cesty, zjistíte, že východní Bhútán se za to nesmírně vyplatí. Odmění vás zážitky, které se zdají být skutečně průkopnické – popíjení čaje s kmenovým starším v bambusové chatrči nebo stání na větrném horském průsmyku bez živé duše v dohledu. Divoká hranice se nezdá tak divoká, když vás všude vítají upřímné úsměvy a nabídka pohostinnosti. Promění se v cestu plnou objevů, která, jak mnozí zjistí, zcela změní váš pohled na Bhútán.

Merak a Sakteng – území Brokpa

V odlehlém severovýchodním koutě Bhútánu, ukrytá v drsných horách poblíž hranic s indickým Arunáčalpradéšem, leží dvě horské komunity Merak a Sakteng. Návštěva těchto vesnic je jako vstup do jiného světa – světa obývaného lidem Brokpa, polokočovnou pasteveckou komunitou, která si zachovala životní styl a kulturu odlišnou od hlavního proudu bhútánské společnosti. Merak a Sakteng, které byly teprve relativně nedávno otevřeny pro cestovní ruch (se zvláštními povoleními), nabízejí vzácnou příležitost spatřit nedotčenou nomádskou kulturu a vysokohorské ekosystémy v Bhútánu.

Jak se tam dostat: Cesta do Meraku a Saktengu je sama o sobě dobrodružství. Z města Trashigang obvykle jedete autem (nebo jedete co nejdále a pak jedete na koni) do vesnice Chaling na začátku silnice (nebo někdy do Phudungu, pokud to stav silnic dovolí) a poté pokračujete pěšky (nebo na koni) na několikadenní trek. Trek do Meraku obvykle trvá jeden den pěší turistiky (cca 15 km, 5–7 hodin) a z Meraku do Saktengu další den nebo dva (dalších ~18 km). Alternativně se do Meraku může někdy sezónně dostat místní terénní vozidlo po náročné cestě, ale obecně je to turistika – která je součástí zážitku. Při výstupu do Meraku (cca 3 500 m nadmořské výšky) se na stezce pravděpodobně setkáte s pastevci kmene Brokpa – poznáte je podle oblečení (více o tom níže). Vaše vybavení ponesou nosiči nebo soumarská zvířata a vy se budete ubytovávat v táboře nebo v jednoduchých soukromých ubytováních (nedávno zavedené základní penziony existují nyní v Meraku i Saktengu). Samotná túra je nádherná: husté lesy střídají křoviny rododendronů a poté rozlehlé pastviny s jaky. V této nedotčené krajině je běžné vidět obrovské dravé ptáky (himálajské grifony) kroužit nad hlavou. Když večer dorazíte do Meraku, shluk kamenných domů s doškovými nebo vlnitými střechami působí jako něco z časové smyčky, z krbu každého domu se jemně stoupá kouř a v blízkých ohradách se motají jaci.

Charakteristická kultura a oděv Brokpa: Kmen Brokpa žil v těchto vysokohorských údolích po staletí, z velké části soběstačný. Jednou z prvních věcí, kterých si všimnete, je jejich jedinečné oblečení. Ženy i muži kmene Brokpa nosí dlouhé, tmavě červené vlněné tuniky převázané opaskem, často se vzorovanými kabátky nebo rukávy. Muži často nosí silné boty a dlouhou hůl. Ženy se zdobí spoustou šperků – vícevláknovými náhrdelníky z korálů a tyrkysů a těžkými stříbrnými náušnicemi. Ale charakteristickým kouskem je klobouk Brokpa. Muži i ženy nosí kuželovité klobouky vyrobené z tkaného bambusu a pokryté černými jačími srstmi, s pěti visícími třásněmi – trochu připomínající malý obrácený košík se střapci. Říká se, že tyto třásně pomáhají odvádět dešťovou vodu od obličeje a krku a fungují jako okapy. Klobouky jsou nápadné a nepodobné žádným jiným v Bhútánu (nebo v Himálaji obecně). Lidé z kmene Layap nosí poněkud podobné, ale klobouky Brokpa mají širší, volnější třásně. Brokpové také nosí hrubě tkané brašny přes rameno pro své každodenní potřeby a často si za opaskem zastrkují krátkou dýku (užitečnou na všechno, od stříhání provazu až po krájení sýra). Kulturně praktikují směs animistických a buddhistických tradic. V Meraku a Saktengu můžete vidět mendhang (kamenné oltáře), kde uklidňují horská božstva obětinami, jako je pivo nebo maso. V zimě slaví jedinečné festivaly, jako je Meralapbi (požehnání ohni). Pokud projevíte zájem, místní láma vám může předvést rituál Brokpa pro sklizeň nebo uzdravení (za předpokladu, že se provádí s opravdovou úctou, ne jako turistická show).

Život ve vesnici Merak: Merak, nižší ze dvou vesnic s nadmořskou výškou asi 3 500 m, působí větrem ošlehaným a otevřeným dojmem. Domy jsou postaveny z kamene, aby odolaly prudkým zimním větrům, a často se shlukují ve skupinách. Ústředním prvkem je společenský sál/chrám, kde se vesničané scházejí na setkání a bohoslužby. Je zde také základní škola, což je skvělé místo pro setkání s dětmi; děti Brokpů mohou být stydlivé, ale zvědavé a pár anglických frází nebo sdílení fotografií z domova může vyvolat smích. Život se točí kolem jaků a ovcí. Ráno uslyšíte drsné volání jaků, když je rodiny dojí nebo je vyhánějí na pastvu. Jaci jsou pro Brokpy záchranným lanem – poskytují mléko (které se přeměňuje na sýr a máslo), vlnu (na tkaní oblečení a dek) a dopravu (jako soumarská zvířata). Při procházce po Meraku můžete být pozváni do domu Brokpů. Uvnitř je obvykle uprostřed oheň z kouře (bez komína – kouř suší maso visící v krokvech a konzervuje dřevo). Hosteska vám pravděpodobně nabídne misku máslového čaje nebo třeba marju (čaj s jačím mlékem, který může být ještě silnější). Mohou vám také dát svačinu v podobě jačího sýra nebo sušeného skopového masa. Tyto chutě mohou být silné; zdvořile si k nim okuste, i když je to už jen osvojená chuť. Průvodce vám bude sdělovat vše potřebné k hovoru; mezi témata, která si Brokpové často rádi povídají, patří povídání o svých jakech (kolik jich mají atd.), počasí (které určuje jejich životy) a s pobaveným úžasem se ptají na vaši vzdálenou zemi. Večery mohou být živé, pokud jste tam ve zvláštní den – mohou vám předvést tanec Brokpů, který zahrnuje spoustu odvážných kroků a vysoký zpěv, často vyprávějíc o činech svého pololegendárního předka Drungbose.

Vesnice a svatyně Sakteng: Sakteng leží den túry za Merakem, v o něco nižší nadmořské výšce (cca 3 000 m) v širším údolí. Přístup do Sakteng je úchvatný – po překročení průsmyku Nakchung La (cca 4 100 m) s panoramatickými výhledy sestupujete borovými lesy do údolí podobného míse. Sakteng je větší než Merak a působí o něco „rozvinutějším“ dojmem – má centrální oblast s několika obchody (prodávají základní zboží a někdy i tkané výrobky z jačí srsti pro turisty), školu a lesní úřad, protože je centrem přírodní rezervace Sakteng. I když je Sakteng stále odlehlý, má vesnický penzion a dokonce i komunitní návštěvnické centrum. Brokpové zde sdílejí stejnou kulturu, i když někteří říkají, že obyvatelé Sakteng jsou o něco více v kontaktu s okolním světem (protože přes Sakteng prochází více úředníků). V Sakteng je pro milovníky přírody jednou z lákadel rezervace biodiverzita. Pokud se probudíte brzy, okolní lesy ožívají ptačím zpěvem – s štěstím můžete zahlédnout krvavé bažanty nebo tragopany. V těchto končinách se šíří zvěsti o yetti (v místním dialektu nazývaném Migoi); když byla založena rezervace Sakteng, Migoi byl skutečně zařazen mezi chráněné druhy po boku sněžných leopardů a pand červených. Místní se yettimu budou smát, ale také se podělí o historky o podivných stopách nebo vzdáleném vytí. Buďte otevření – kdo ví, co se v těchto starobylých lesích skrývá?

Ponoření se do kočovného života: Chcete-li skutečně zažít život Brokpů, strávte čas s jejich stády. Pokud je navštívíte na jaře nebo v létě, zeptejte se, zda byste mohli na jeden den doprovodit pastýře. Rodina často vezme jaky na vyšší pastviny, které jsou vzdálené hodiny cesty. Můžete se s nimi vydat na túru (nebo se svézt na jistě noze) na tato letní pastvina. Je to poučný den – dozvíte se, jak volají každého jaka jménem nebo jak vydává zvonek, jak v noci chrání telata před vlky a jak se rozhodují, kdy se přesunout na novou pastvinu (je to rodinné rozhodnutí při sledování růstu trávy). Můžete si dát piknik na svahu se sýrem a čajem z jakého másla, který tam nahoře chutná lépe než kdekoli jinde. V zimě mnoho Brokpů přesouvá svá stáda do níže položených údolí (transhumance) – takže Merak a Sakteng mohou být klidnější, s převážně staršími lidmi a dětmi, zatímco mladší dospělí táboří jinde se zvířaty. I tehdy můžete vidět komunitní život: zima je časem tkaní a festivalů. Pokud se váš čas shoduje s Merakem nebo Sakteng tshechu, budete svědky tanců Brokpa, jako je Ache Lhamo (tanec kočovné bohyně), které se jinde nehrají.

Komunitní cestovní ruch: Bhútán povzbudil místa jako Merak-Sakteng k rozvoji mírného cestovního ruchu. Nečekejte okázalé vybavení, ale očekávejte skutečnou pohostinnost. Penziony ve vesnici jsou čisté dřevěné domy s kamny na oheň. V noci, bez světelného znečištění, je jas oblohy úchvatný – vyjděte ven a budete mít pocit, že se můžete dotknout Mléčné dráhy. Brokpas může být zpočátku rezervovaný, ale druhý nebo třetí den se stanete součástí údolí. Možná se připojíte ke skupině vesničanů hrajících korfbal (místní hra) nebo pomůžete míchat syrovátku při výrobě sýra. Myšlenka je, že cestovní ruch zde zůstává participativní a nízkoobjemový. Udělejte svou část tím, že budete ohleduplní: zeptejte se, než budete lidi fotografovat (většina řekne ano, ale je slušné se zeptat), oblékněte se skromně (jejich vlastní oblečení je hezké, ale dobře zakrývá, a vy byste měli mít alespoň dlouhé rukávy/kalhoty kvůli konzervativní povaze a chladnému klimatu) a vyhněte se rozdávání sladkostí nebo peněz dětem (pokud chcete podpořit, možná raději darujte škole vzdělávací potřeby prostřednictvím učitele).

Než opustíte Saktengu nebo Meraku, pravděpodobně budete mít pocit, že opouštíte přátele. Prostředí Brokpy – vysoké hory, řídký vzduch a rozlehlé obzory – spolu s jejich srdečným přístupem k životu zanechávají hluboký dojem. Mnoho cestovatelů považuje dny strávené v zemi Brokpa za jedny z nejpamátnějších z celé své cesty do Bhútánu. Opravdu ztělesňuje „neprozkoumaný Bhútán v jeho nejlepší podobě“, jak by se dalo říci – drsný, syrový a pozoruhodný. Není to zážitek, který vám bude nabídnut na podnose; získáte ho cestováním a otevíráním se způsobu života, který se od vašeho vlastního diametrálně liší. A odměnou je spojení napříč kulturami a časem, které si ponesete ještě dlouho poté, co se představy stád jaků a horských mraků usadí.

Trashiyangtse – Textilní kapitál

Pokud se vydáte dále na východ a mírně na sever, narazíte na Trashiyangtse, klidnou čtvrť známou svými tradičními řemesly a přírodními krásami. Trashiyangtse, často považovaná za prodloužení kulturní cesty z Trashigangu (hlavního centra východního Bhútánu), nabízí pomalejší tempo, přátelskou atmosféru malého města a nahlédnutí do bhútánského umění mimo turistické stezky.

Chorten Kora – Poutní stúpa: Dominantou Trashiyangtse je Chorten Kora, velká bílá stúpa nacházející se u řeky Kholong Chu, postavená v 18. století. Nápadně se podobá slavné nepálské stúpě Boudhanath, neboť byla podle ní postavena – láma Ngawang Loday, který ji postavil, si údajně přivezl z Nepálu míry. Chorten Kora zaujímá v místním srdci a legendách zvláštní místo. Jeden příběh vypráví, že se do ní pohřbila dákiní (andělský duch v podobě mladé dívky ze sousedního Arunáčalpradéše v Indii) jako oběť, aby zkrotila zlé duchy v regionu. Každé jaro se zde konají dvě zvláštní události: jednou je místní bhútánský festival Kora, kdy lidé v prvním měsíci lunárního roku po tisících obcházejí stúpu ve dne v noci; druhou, o několik týdnů později, je menší „Dakpa Kora“, kdy Dakpa (kmeny z oblasti Tawang v Arunáčalu) přicházejí, aby obcházeli stúpu na počest mladé dívky ze svého kmene, která se obětovala. Během těchto akcí se obvykle klidný areál stúpy promění v vířící směsici poutníků v barevných oděvech, na nádvoří stúpy se konají náboženské tance v maskách a rušný bazar s jídlem a hrami. Pokud navštívíte Chorten Kora mimo dobu festivalu, je klidná – můžete být jedním z mála lidí, kteří se kolem ní procházejí. Za soumraku je krásná, v malých výklencích blikají máslové lampy a je slyšet zvuk zurčící řeky poblíž. Pro netradiční zpestření se můžete kdykoli připojit k místním obyvatelům a dělat koru (procházky v kruzích) kolem stúpy – někteří starší lidé každé ráno absolvují 108 kol a rádi si vezmou společníka na jedno nebo dvě kola, sdílejí trochu místních tradic nebo si prostě jen přátelsky zaječí „Kuzuzangpo la“.

Přírodní rezervace Bumdeling: Hned za městem Trashiyangtse se nachází přístup k přírodní rezervaci Bumdeling Wildlife Sanctuary, útočišti ptáků a motýlů, které se táhne od subtropických údolí až po alpské výšiny hraničící s Tibetem. Bumdeling je známý jako další zimoviště jeřábů černokrkých v Bhútánu (kromě Phobjikha). V zimě se v bažinách Bumdeling poblíž hranic Jangtse s Arunáčalem vyskytuje několik desítek jeřábů. Dosažení přesného místa trvá několik hodin chůze od konce silnice poblíž vesnice Jangtse – je to skutečně neobvyklý výlet. I když se dovnitř nemůžete dostat pěšky, ředitelství rezervace poblíž Trashiyangtse vám může zařídit místního průvodce, který vás vezme na pozorování ptáků podél řeky, kde se hojně vyskytují i ​​další druhy: orel bělohlavý, ibisbill (jedinečný brodivý pták, kterého často lze vidět na březích řeky) a různé kachny. Další atrakcí Bumdelingu jsou motýli: na jaře a v létě se v dolním toku rezervace vyskytuje neuvěřitelná rozmanitost motýlů. Pokud projevíte zájem, strážci parku vás mohou provést krátkou lesní stezkou, kde můžete spatřit vzácné druhy, jako je Bhutanitis ludlowi (bhútánská sláva), jak se třepotá mezi divokými květinami. Rezervace také skrývá odlehlé komunity jako Oongar a Sheri**, kde se vyrábějí textilie a bambusové řemeslné výrobky s malým vlivem modernizace. Denní návštěva vesnice na okraji rezervace – překročení jednoduché rákosové lávky a pěší turistika do osady – vás může odměnit setkáním s tkalci, kteří barví příze v hliněných hrncích před svým domovem a usmívají se nad vaší zvědavostí.

Shagzo – Umění soustružení dřeva: Trashiyangtse je proslulé jako centrum shagzo, tradičního umění soustružení dřeva. Lidé zde (zejména ve městě Yangtse a nedalekých vesnicích, jako je Rinshi) vyrábějí krásné dřevěné misky, šálky a nádoby z místních tvrdých dřev. Návštěva pobočky institutu Zorig Chusum v Trashiyangtse (pobočka hlavní umělecké školy v Thimphu) nabízí možnost vidět studenty, kteří se učí tomuto řemeslu. Používají nožní soustruhy: řemeslník šlape pedálem, který otáčí kusem dřeva, a poté dovedně používá nástroje k vyřezávání symetrických tvarů. Člověk může s úžasem sledovat, jak řemeslník přeměňuje sukovitý kus javorového nebo ořechového dřeva na hladkou sadu misek (často z jednoho kusu vyrábí 2–3 misky zasazené do sebe). Mistři řemeslníci se nazývají Shagzopa – a několik z nich provozuje po městě malé rodinné dílny. Pokud se domluvíte, můžete si dokonce pod dohledem vyzkoušet soustružení (i když neočekávejte, že napoprvé vyrobíte něco slušného, ​​je to docela osvojitelná dovednost!). Tyto dřevěné výrobky jsou vynikajícími suvenýry, protože jsou krásné i funkční – phoby (hrnky) a dapy (misky s víčky) jsou potaženy potravinářsky nezávadným lakem na dřevo. Nákup přímo od řemeslníka v Trashiyangtse zajistí, že vaše peníze podpoří jejich živobytí.

Tradiční výroba papíru (Dešo): Dalším řemeslem, které zde vzkvétá, je desho (ručně vyráběný papír). Kousek za městem Trashiyangtse se nachází malá papírenská provozovna, která používá kůru rostliny lykovce k výrobě texturovaného papíru, ceněného pro malování a kaligrafii. Zastavte se a často můžete vidět celý proces: dělníci vaří kůru, tlučou ji kladivy a zvedají rámy z kádí, kde se buničina plaví a suší list po listu na slunci. Obvykle si můžete vyzkoušet nanášení archu (umisťování buničiny na síto) – je to mokrá a nepořádná radost. Řemeslníci vám hrdě ukážou hotový papír, možná vám i dají vlhký list k odnesení (ale nechte ho nejdříve uschnout!). Koupě několika rolí tohoto papíru nebo deníků z něj vyrobených je skvělý způsob, jak si domů odnést kousek bhútánské umělecké tradice. Trashiyangtse je navíc známé svou Chorten Kora tsechu thangkou – obrovskou aplikovanou tapiserií, která se vystavuje během festivalu. Pokud máte umělecké sklony, zeptejte se v okolí: některé švadleny, které pracují na náboženských aplikacích, vám mohou předvést, jak vrství hedvábí a brokát, aby vytvořily ty obří obrazy Guru Rinpočheho nebo Khorla Demčhoga (Čakrasamvary). V tomto městě umělců je to neopěvovaná dovednost.

Okouzlující město a vesnice: Samotné město Trashiyangtse je malé, jen jedna ulice táhnoucí se podél hřebene s asi dvěma desítkami obchodů. Je zde pošta, několik obchodů se smíšeným zbožím, které prodávají vše od gumových bot po koření, a hrstka místních restaurací, kde si můžete dát vynikající ema datshi (chilli a sýr) a shakam paa (sušené hovězí maso s ředkvičkami). Stojí za to strávit podvečer procházkou po městě: chlapci si na náměstí často hrají carrom, nebo se s nimi může dát do řeči policista mimo službu, překvapený a potěšený, že ve svém rodném městě vidí cizince. Místní obyvatelé mají pohodu a vřelost, které mnohým připadají sympatické. Kousek za městem lákají vesnice jako Rinchengang a Dongdi. Rinchengang (neplést si s tím ve Wangdue) je shluk kamenných domů, které jsou známé výrobou nejlepších dřevěných misek. Pokud se tudy projdete, můžete vidět někoho, jak řezbářstvím vyřezává, nebo děti, jak si hrají provizorní šipky. Dongdi je historicky významné – kdysi to bylo starobylé hlavní město východního Bhútánu. Dnes z kopce zbyly jen ruiny Dongdi Dzongu, ale návštěva tohoto místa s průvodcem, který může vyprávět o jeho historii, dodá tomuto místu hloubku (je považováno za předchůdce současného dzongu Trashiyangtse). Cesta nahoru je trochu zarostlá, ale je to skutečný průzkum; na vrcholu najdete rozpadající se zdi pokryté mechem a stromy a výhled na údolí za milion dolarů.

Procházky přírodou a život na farmě: Kousek jízdy z Trashiyangtse se dostanete do vesnice Bomdeling, na okraji hnízdišť jeřábů. Zde se můžete vydat na klidné procházky přírodou – v zimě můžete tiše pozorovat jeřáby (místní si postavili několik pozorovacích úkrytů) a v létě můžete pozorovat divoké květiny a možná si s vesničany sbírat hlavičky kapradin. Zemědělství je zde stále převážně ruční – můžete narazit na rodinu, jak pěšky mlátí rýži, nebo na společné voly, jak ořou. Nebojte se; pokud projevíte zájem, někdo vám zamává, abyste se připojili, nebo si alespoň vyfotili. Trashiyangtse Dzong (administrativní centrum) je novější (postaveno v 90. letech 20. století v tradičním stylu poté, co se staré stalo nebezpečným), ale stále malebné s červenými střechami na pozadí zelených kopců. Pokud se zatouláte dovnitř, můžete potkat mladé mnichy, kteří studují, nebo úředníky, kteří vyřizují civilní povinnosti. Nemá mnoho návštěvníků, takže vám z pohostinnosti mohou poskytnout improvizovanou prohlídku kanceláří a svatyň.

Krása Trashiyangtse je decentní – nekřičí na vás tyčícími se sochami ani velkolepými pevnostmi. Místo toho vás vybízí ke zpomalení a všimnutí si tichých detailů: rytmického klepání dláta soustružníka, trpělivého míchání papíroviny v kádi na papír, staré ženy v rohu Chorten Kory, která točí modlitebním mlýnkem, nebo smíchu školáků, kteří si po stezkách lemovaných borovicemi skáčou domů. Netradičním cestováním zde přispíváte k udržení těchto tradic. Navíc se, byť jen na chvíli, stanete součástí úzce propojené komunity na konci cesty. A uvědomíte si, že bhútánský „východ od východu“ skrývá tolik štěstí jako kterýkoli pozlacený chrám – nachází se ve spokojených životech jeho řemeslníků a farmářů a v přírodní harmonii, která je obklopuje.

Lhuentse – Počátky královské rodiny

Na dalekém severovýchodě Bhútánu leží Lhuentse (vyslovuje se „Lun-tsaj“), odlehlá čtvrť opředená historií a přírodními krásami, která je však často opomíjena, protože leží mimo hlavní turistické stezky. Pro nekonvenční cestovatele nabízí Lhuentse dramatickou krajinu, jedny z nejjemnějších textilií v zemi a historii rodového sídla bhútánské královské rodiny Wangchuků.

Robustní a vzdáleně ovládaný: Cesta do Lhuentse (někdy psáno Lhuntse) vyžaduje odbočku na sever od Mongaru po úzké, klikaté silnici, která se drží džunglí pokrytých svahů a křižuje strmé říční soutěsky. Jak se vinete dál, údolí se prohlubují a hory se přibližují. Lhuentse je poměrně izolované; ještě před několika desetiletími to bylo mnoho dní cesty z Bumthangu nebo Trashigangu. Tato odlehlost si zachovala velkou část svého prostředí – husté borové lesy, terasovitá pole na strmých svazích a křišťálově čisté řeky s několika mosty. Vzduch zde působí ještě čistěji. Také si rychle uvědomíte, jak řídce osídlený může být Bhútán; můžete jet hodinu, aniž byste viděli víc než osadu se dvěma nebo třemi domy tísnícími se na svahu. Je to úžasně klid.

Lhuentse Dzong: Na skalnatém výběžku nad Kurichu (řekou Kuri) se tyčí Lhuentse Dzong, jedna z nejmalebnějších a historicky nejvýznamnějších pevností v Bhútánu. Někdy se mu říká Kurtoe Dzong (Kurtoe je starověký název regionu) a nabízí výhled na údolí jako strážce. Návštěva Lhuentse Dzongu vyžaduje krátký výstup ze silnice, ale stojí za to. Je menší a navštěvuje ho mnohem méně turistů než Punakha nebo Paro Dzong, ale to je součástí jeho kouzla. Jeho centrální věž a obílené zdi s červenými okrovými pruhy majestátně stojí na pozadí zelených hor za ním. Uvnitř se nacházejí jak administrativní kanceláře, tak klášterní ubikace. Hlavní chrám je zasvěcen Guru Rinpočhemu a říká se, že uchovává vzácné artefakty (které obvykle nejsou k vidění běžným návštěvníkům). Pokud se tam ocitnete v klidnějším období, můžete vidět asi 25 místních mnichů, kteří se věnují denním rituálům, nebo novice, jak za soumraku debatují na nádvoří. Dzong byl původně postaven v 17. století guvernérem (Trongsa penlopem) a má bohaté spojení s dynastií Wangchuck – dědeček prvního krále byl kdysi zdejším dzongponem (guvernérem). Z hradeb se vám naskytne bezkonkurenční výhled na pohoří Kurichu sklánějící se pod vámi a rýžové terasy lemující kopce. Protože sem přichází jen málo cizinců, můžete se setkat s obzvláště laskavým zacházením: místní Lam (hlavní mnich) vám může osobně požehnat posvátnou relikvií nebo vám ukázat kapli, která je obvykle zamčená. Stalo se mi to – taková je štědrost na méně navštěvovaném místě.

Královský rodný dům – Dungkar: Vrcholem Lhuentse je malá vesnice zvaná Dungkar, rodové sídlo dynastie Wangchucků. Je poměrně odlehlá – další půldenní jízda (nebo několik hodin túry) z dzongu do vyšších kopců Kurtoe. Dungkar leží ve vznešeném údolí posetém modlitebními praporky. Najdete zde Dungkar Nagtshang, rodové sídlo Wangchucků. Je to strohý, ale majestátní dům z kamene a dřeva, spíše panské sídlo než palác, stojící na výběžku s úchvatným výhledem. Narodil se zde dědeček třetího krále; je to v podstatě rodinný dům, z něhož vzešla bhútánská monarchie. Návštěva Dungkaru je pro Bhútánce jakýmsi poutím – ale cizinci se tam kvůli mimořádné námaze vydávají jen zřídka. Pokud se tam vydáte, přivítá vás správce na místě (pravděpodobně příbuzný královské rodiny, který o něj dohlíží). Nagtshang má svatyni a obytné prostory, které jsou dochovány do jisté míry jako muzeum. Můžete vidět starý nábytek, portréty královské rodiny a možná i kolébku, kde byl houpán dědic (pokud byl příběh, který mi vyprávěl průvodce, pravdivý). Je zde hluboký smysl pro historii a skromné ​​začátky – oceníte, jak bhútánští králové pocházeli z těchto vzdálených vysočin, což jim dalo vrozené pochopení pro venkovský život. Správce vám může nalít šálek místní ary a podělit se o historky o tom, kdy sem čtvrtý král putoval jako mladý korunní princ, aby vzdal úctu svému rodu. Je to dojemné ve své jednoduchosti. Cesta do Dungkaru také odhaluje nedotčená zemědělská společenství – zářivě zelená pole kukuřice a prosa, farmáře, kteří stále používají k orbě býky, a děti, které nadšeně mávají (někteří možná jen zřídka viděli zahraničního návštěvníka). Je to ponoření do Bhútánu, které působí jako v 19. století.

Tkaní textilií – Kushütara: Lhuentse je proslulé jako hlavní město textilu v Bhútánu, zejména tkaním Kushütary, složitého vzorovaného hedvábného kira (dámského oděvu), jehož výroba může trvat měsíce. Tkalci z vesnice Khoma jsou pro toto umění obzvláště proslulí. Khoma je od Lhuentse Dzongu vzdálená asi hodinu jízdy autem (nebo krásná 2-3hodinová procházka poli, pokud máte čas). Po vstupu do Khomy uslyšíte cvakání tkalcovských stavů dlouho předtím, než je uvidíte. Téměř každý dům má před domem zastíněný tkalcovský prostor, kde ženy celý den sedí a zpracovávají zářivými nitěmi brokátové vzory. Strávte v Khomě půl dne, abyste to skutečně ocenili: sledujte, jak obratné prsty tkalcovny vážou drobné hedvábné uzlíky řadu za řadou a vytvářejí motivy květin, ptáků a buddhistických symbolů v jasně oranžové, žluté a zelené barvě na pozadí sytě kávově hnědého nebo černého hedvábí. Často vás zvou, abyste si k nim sedli; možná vám dovolí jednou zkusit projet člunek (za smíchu, pokud se vám to nepovede). Kušútara kira může na trhu stát kvůli náročnosti práce i více než 700–1 500 USD. V Khoma si ji můžete koupit přímo – některé menší kousky, jako jsou šátky nebo tradiční opasky (kera), jsou dostupnější a představují skvělé dárky. Nesmlouvejte se příliš; ceny odrážejí skutečné úsilí a nákupem udržujete tradici. Pokud máte tlumočníka (svého průvodce), zeptejte se tkalců na jejich návrhy – mnoho z nich má názvy a příznivé významy. Mohou vám také ukázat přírodní barviva: měsíček pro žlutou, ořech pro hnědou, indigo pro modrou atd. Pokud to čas dovolí, můžete se dokonce zúčastnit jednoduchého barvení nebo pomoci s předením nití ze surových hedvábných přaden. Khoma je příkladem živého dědictví – není to přehlídka pro turisty, jsou to skutečné ženy, které si vydělávají na živobytí a zachovávají kulturu. Pro hlubší ponoření by vám váš průvodce mohl zařídit návštěvu domova, kde vás tkadlec naučí několik kroků tkaní malého vzoru na přenosném tkalcovském stavu, což vám poskytne obrovský vhled do jejich trpělivosti a dovedností.

Duchovní místa – Kilung a Jangchubling: Přestože je Lhuentse odlehlé, nachází se zde několik uctívaných klášterů. Kilung Lhakhang se tyčí na hřebeni a je historicky spojován se slavným patronem oblasti. Je skromný, ale ukrývá posvátný řetěz – legenda praví, že socha Guru Rinpočheho letěla z Lhuentse Dzongu do Kilungu a oni ji přivázali železným řetězem, aby jí zabránili znovu odletět. Poutníci se přicházejí dotknout tohoto řetězu a získat požehnání. Nedaleko se nachází klášter Jangchubling, založený v 18. století, který sloužil jako útočiště pro dcery prvního krále (byly zde jeptiškami). Jangchubling má jedinečnou architekturu – vypadá jako malý dzong s obytnou atmosférou. Pokud ho navštívíte, můžete zahlédnout hrstku jeptišek, jak se modlí večer, nebo se vám naskytne úchvatný výhled na údolí Kuri Chhu pod vámi. Správci těchto klášterů jsou tak překvapeni, když vidí cizince, že často s nadšením otevírají všechny kaple a dokonce šplhají po žebřících, aby vám sochy ukázali zblízka (osobní zkušenost!). Nachází se zde také vesnice Gangzur známá hrnčířstvím – můžete se zastavit v domácnosti, kde starší ženy stále ručně tvarují hliněné nádobí technikami předávanými z generace na generaci. Mnoho z těch hrnců na vodu a víno, které vidíte v řemeslných obchodech v Thimphu, pochází právě odtud. Pokud projevíte zájem, možná vám dovolí nanést trochu hlíny na kruh a vytvarovat jednoduchou misku. Je to nepořádné a zábavné a ve srovnání s jejich jistou zručností se u vašich pokusů hodně směje.

Trekking mimo síť: Pro turisty otevírá Lhuentse cesty do téměř neprobádaných oblastí. Jednou z nich je trek Rodang La, starobylá obchodní cesta mezi Bumthangem a Lhuentse, která vede přes průsmyk Rodang (cca 4 000 m). Dnes se na ni zřídka chodí, s výjimkou lesnických týmů nebo mnichů toulavých po cestování. Pokud se o ni pokusíte (potřebujete 4–5 dní kempování), doslova nepotkáte žádné další turisty – jen hluboké lesy, stopy starých konzolových mostů a možná i občasného jelena nebo medvěda. Další je poutní trek do Singye Dzong, jednoho z nejposvátnějších meditačních míst Bhútánu vysoko na tibetské hranici, kde v jeskyni meditoval Ješe Tsogjal, choť Guru Rinpočheho. To vyžaduje cestu po silnici do poslední vesnice (Tshoka) a poté 2 dny treku. Cizinci potřebují k cestě zvláštní povolení, ale pokud si ho zajistíte, je to vrcholný a neobvyklý výkon – hrstka cizinců se kdy dostala do Singye Dzong. Ti, kteří se tam vydali, hovoří o téměř ohromující duchovní energii – vodopády, vysoké útesy s malými poustevnami a ticho tak hluboké, že slyšíte tlukot vlastního srdce. Dostupnější je Dharma trek spojující místní lhakhangy kolem Lhuentse, například dvoudenní okruh z Kilungu do Jangchublingu a do Khomy s ubytováním v domech vesničanů – minitrek, který přináší velkou kulturní odměnu.

Vývoj vs. tradice: Lhuentse je jedním z nejméně rozvinutých dzongkhagů (okresů). Hlavní město, Lhuentse, je velmi malé – pár bloků s bankou, poštou a několika obchody. Díky tomu je zdejší atmosféra velmi autentická, ale vybavení je základní. Elektřina je dnes všude, ale internet/mobilní síť může být nepravidelná. Lidé zde zažili modernizaci pomaleji než v západním Bhútánu; možná proto z nich cítíte nevinnost a upřímnou zvědavost vůči návštěvníkům. Například si vzpomínám, jak mě učitelé z místní školy pozvali, abych porotěl improvizovanou debatní soutěž v angličtině, když slyšeli, že se poblíž pohybuje anglicky mluvící turista! Netradiční cestování vás může do takových situací dostat – rád jsem to přijal a stala se z toho vřelá výměna názorů mezi námi. Pokud můžete, vezměte si s sebou fotografie nebo malé pohlednice svého domova, abyste je vesničanům ukázali – milují to a okamžitě to propojuje propast.

Lhuentse nabízí bohatou mozaiku zážitků (abychom použili nezakázané slovo, řekněme mozaiku!). Je to místo, kde můžete vystopovat současnost Bhútánu (monarchii) až ke kořenům, být svědky vzniku některých z jeho nejkrásnějších uměleckých děl (textilu, dřevařství, keramiky) na místě a procházet se krajinou, která se zdá být prakticky nedotčená. Cestou sem také přímo podporujete tyto komunity, protože turistické peníze (a pozornost) jsou velkou motivací k udržení tradic. A když se vracíte z údolí Lhuentse, odnášíte si s sebou obrazy řemeslníků při práci, rýžových polí třpytivých na slunci a možná i pocit kontinuity Bhútánu – jak se nit jeho dědictví pevně spřádá, barví a tká na takových místech, daleko od shonu hlavního města. Málokdo má možnost Lhuentse zažít. Ti, kteří to dokážou, na něj jen zřídka zapomenou.

Vysoký himálajský sever

Vesnice Laya – Skotská kultura

V severní části Bhútánu, poblíž tibetských hranic, leží Laya, jedno z nejvýše položených sídel v zemi a místo, které se cítí jako na vrcholu světa. V nadmořské výšce přibližně 3 800 metrů leží Laya na horských svazích s výhledem na rozlehlé panorama vrcholků a zaledněných údolí. Tato vesnice je proslulá svou jedinečnou horskou kulturou a je dostupná pouze trekem (nebo drahým pronájmem vrtulníku) – což z ní činí skutečné dobrodružství.

Trek do Layi: Cesta do Layi obvykle trvá asi 2–3 dny pěšky od konce silnice poblíž Gasy (která je sama o sobě odlehlá). Trekkeři často procházejí okouzlujícími borovicovými a rododendronovými lesy a poté se dostávají do alpských luk. Cestou se překračuje vysoký průsmyk (např. průsmyk Barila ~4 100 m na nejběžnější stezce) s modlitebními vlaječkami vlajícími ve vzduchu a úchvatnými výhledy na okolní hory, včetně hory Masagang a dalších vrcholů Velkého Himálaje. Mírnější přístup je z oblasti horkých pramenů Gasa přes Koinu, bez extrémně vysokých průsmyků. Ať tak či onak, jak se budete blížit k Laye, pravděpodobně ji uslyšíte dříve, než ji uvidíte – vzdálené bučení jaků a možná slabou melodii layapských žen zpívajících při tkaní. První pohled na Layu je magický: shluk tmavých domů ze dřeva a kamene se strmými doškovými nebo šindelovými střechami, nad nimiž vlají modlitební vlaječky, na pozadí zasněžených hor tak blízko, že se zdá, že byste se jich mohli dotknout. Mnoho treků vede ze západu (jako součást okruhu Snowman nebo Jomolhari) přes hřeben, kde se Laya náhle rozprostírá pod vámi jako skrytá Šangri-La. Pocit odlehlosti je hluboký – žádné silnice, žádné elektrické vedení (i když elektřina se do Layi dostala před pár lety pomocí solárních panelů), jen nedotčené vrcholy a shluk lidského tepla uprostřed nich.

Lidé a oblečení Layapů: Layapi jsou domorodá polokočovná komunita s vlastním jazykem (odlišným od dzongkha) a zvyky. Jedním z okamžitě pozoruhodných aspektů je jejich oděv. Ženy Layapy nosí dlouhé, tmavě modré šaty z jačí vlny, převázané opaskem, a uvnitř často zářivě vzorovanou bundu. Ikonickým prvkem je však layapský klobouk: špičatý kužel vyrobený z bambusových proužků, zdobený chomáčem nebo třásní na špičce. Sedí na hlavě jako malá pyramida; nosí ho i při práci, svázaný korálkovým řemínkem pod bradou. Muži v Laya obvykle nosí to, co ostatní bhútánští horalé – těžké vlněné kabáty (chuba nebo gohn) a dlouhé kožené boty – i když je někdy uvidíte i v běžném gho. Obě pohlaví často nosí dlouhé vlasy, někdy zabalené do látky, a těžké stříbrné šperky (zejména ženy s náramky a náhrdelníky). Laya je jedním z mála míst, kde uvidíte bambusové a jačí pláště proti dešti, které se stále používají; Pokud mrholí, ženy si mohou obléknout plášť se širokou krempou, který vypadá jako plovoucí disk na zádech, aby slily vodu. Tyto jedinečné klobouky a pláště jsou více než jen estetické – vyvinuly se, aby zvládly drsné horské počasí. Kulturně Layapové praktikují směs tibetského buddhismu a animistických tradic. Uctívají horské bohy – vrchol Gangchen Taag (Tygří hory) je považován za božstvo. Každoročně kolem května se zde koná Královský horanský festival (nedávno zahájen s vládní podporou), kde se Layapové shromažďují v tradičních parádních šatech na hry a představení, a dokonce se k nim připojují i ​​nomádi z jiných regionů. Pokud se náhodou ocitnete v době místního setkání nebo návratu lámy do Layi, budete svědky neuvěřitelných společných písní zvaných Alo a Ausung a masek tanců na travnatých nádvořích, to vše s tyčícím se Himálajem jako kulisou jeviště.

Život v Laye: Život se zde točí kolem jaků, hospodářských zvířat a ročních období. V létě se mnoho Layapů stěhuje se svými jaky na vyšší pastviny (dokonce i poblíž ledovcových morén), kde žijí týdny v černých stanech z jačí srsti a poté střídají pastviny. V zimě se celá komunita usazuje zpět ve vesnici Laya, protože sníh omezuje jejich mobilitu. Historicky obchodovali s Tibetem na severu a Punakhou na jihu – čtyřdenní trek je dopravoval na trhy v nížinách. Jedním z hlavních moderních vlivů je sklizeň Cordycepsu (cenné housenky ceněné v čínské medicíně). Každé jaro Layapové pročesávají alpské svahy a hledají tyto houby, které mohou vynést obrovské částky (někdy 2 000 dolarů za kilogram). Tento příliv hotovosti znamená, že v některých domech uvidíte překvapivé známky prosperity – možná solární panel, televizi se satelitní anténou napájenou solární baterií nebo mladé layapy s drahými mobilními telefony (ačkoli síť funguje jen nepravidelně prostřednictvím solární věže). V každodenním rytmu se toho však mnoho nezměnilo: za úsvitu dojí jaky, stloukají máslo, tkají oděvy z jačí vlny a tráví večery u dřevěných kamen vyprávěním lidových pohádek. Návštěvník se může k těmto aktivitám připojit. Můžete si vyzkoušet podojit jaka (pozor – jačí matky umí být ochranitelské!), naučit se vyrábět čhurpi (tvrdý jakí sýr) vařením a scezováním mléka nebo si pomáhat s předením jačí srsti na vřetenu. Ženy kmene Layap jsou také mistryně tkadleny – vyrábějí proužky kostkované vlněné látky na šaty a úžasné koberce s plochou vazbou. Mohou vám ukázat, jak pro různé textury používají psí chlupy nebo ovčí vlnu. Účastí získáte respekt k jejich tvrdé práci ve vysoké nadmořské výšce, kde je každá povinná práce (i vroucí voda) doslova pod menším tlakem kyslíku.

Pohostinnost na skotské vysočině: Layapi jsou známí tím, že jsou drsní, ale veselí. Jakmile prolomíte ledy (váš průvodce vám pomůže s konverzací), jsou nesmírně pohostinní. Pravděpodobně vám na uvítanou nabídnou žim (fermentované jačí mléko) nebo ara (ječný likér). V jednom domě mi okamžitě podali šálek máslového čaje a misku jačího tvarohu s pukanou rýží – neobvyklou, ale chutnou svačinu. Jsou zvědaví na okolní svět, ale praktickým způsobem (např. „Kolik jaků stojí ten fotoaparát?“ zeptal se mě jednou muž s úsměvem bez obalu). Jejich smysl pro humor je přírodní. Po několika dnech strávených mezi nimi, třeba pobytem v komunitním penzionu nebo kempováním na něčím pozemku, se začnete cítit jako součást vesnické tapiserie. Můžete být pozváni na hru degor (tradiční vrhací hra podobná vrhu koulí) nebo na pomoc se sběrem hnoje na sušení na palivo. V noci jsou hvězdy nad Layou ohromující – nulové světelné znečištění – takže pozorování hvězd se stává společným potěšením; Někdo vám ukáže na „Dru-na“ (Plejády, které používají k určování času nočních prací). A pokud přijedete během místních festivalů (kromě říjnového festivalu Highlander se zde koná i každoroční buddhistický tsechu), uvidíte kulturu Layapů v její nejživější podobě: všechny rodiny oblečené v tom nejlepším, lidé zpívají milostné písně na tanečním parketu (chlapec Layapů zazpívá sloku, aby poškádlil dívku na protější straně, ona mu zazpívá vtipnou odpověď a celý dav se rozesměje).

Návštěva Layi není snadná – vyžaduje vytrvalost, pečlivou aklimatizaci na nadmořskou výšku a čas. Ale ti, kteří se na trek vydají, často říkají, že je to vrchol jejich zážitku z Bhútánu. Kombinace nádherné scenérie (představte si, že se probouzíte do růžového východu slunce na sedmitisícových vrcholcích přímo před stanem), bohaté kultury a naprosté odlehlosti je nesrovnatelná. Je to také cesta, která vás nutně zpomaluje – po dnech chůze, když konečně sedíte v domě Layapů a popíjíte máslový čaj, máte pocit uspokojení a spojení, který vám žádný rychlý let nikdy nenabídne. Vaše přítomnost je pro ně také významná; přináší jim kousek světa na prahu hor a příjem, který je povzbudí k tomu, aby i nadále chránili své dědictví. Když opouštíte Layu, pravděpodobně s několika darovanými jačími sýry v batohu a možná s vlněnou čepicí Layapů, za kterou jste vyměnili sluneční brýle, si s sebou odnesete ducha vysočiny – ducha odolnosti, veselí a harmonie s přírodou.

Dobrodružství v okrese Gasa

Po krátkém sestupu z Layi vstoupíme do oblasti Gasa, která slouží jako brána do dalekého severu, ale zároveň má svá zvláštní kouzla. Gasa je nejsevernější oblast Bhútánu a vyznačuje se tyčícími se horami, hlubokými roklemi a malým počtem obyvatel (ve skutečnosti je to nejméně osídlený dzongkhag). Pro cestovatele vynikají dvě hlavní lákadla: Gasa Tshachu (horké prameny) a Gasa Dzong – ale mezi řádky se skrývá mnohem více, včetně nedotčené přírody a rustikálního vesnického života.

Doprava do Gasy: Město Gasa (ve skutečnosti jen vesnice poblíž dzongu) leží na úbočí hory nad řekou Mo Chhu, severozápadně od Punakhy. Ještě před deseti lety nevedla do Gasa Dzongu ani silnice – museli jste jít pěšky od konce silnice v Damji (1–2denní procházka). Nyní se klikatá silnice blíží k dzongu a dále k začátku stezky Laya, i když je to stále úzká a závratná cesta. Z Punakhy (nejbližšího velkého města) je to nádherná 4–5hodinová jízda panenským lesem. Silnice je hrbolatá a místy jednoproudá, zařezaná do útesů. V monzunu se na silnici často valí vodopády (doslova jimi projíždíte). Každá zatáčka odhaluje nový výhled – v jednu chvíli objímáte kaňon s valící se řekou Mo Chhu pod vámi, v další se ocitnete v visutém údolí s rýžovými terasami a vesnicemi jako Melo nebo Kamina a vysoké vrcholy se vždy blíží, včetně záblesků 7 210 m vysoké hory Gangchhenta (Tygří hora) za jasných dnů. Pocit je takový, že jedete někam opravdu odlehlé, což zvyšuje očekávání.

Horké prameny Gasa (Tshachu): Nedaleko břehů řeky Mo Chhu, asi 40 minut chůze (nebo hrbolatá 15minutová jízda po nezpevněné cestě) pod městem Gasa, leží slavné horké prameny Gasa Tshachu. Bhútánci je po staletí uctívají a chodí sem na několik dní, aby se ponořili do jejich léčivých vod – prý léčí vše od bolestí kloubů až po kožní onemocnění. Prameny vyvěrají podél řeky v bujné subtropické rokli (spodní nadmořská výška Gasy je jen asi 1 500 m, takže je plná listnatých rostlin a v zimě dokonce i citronů). V lokalitě se nyní nachází několik lázní, postavených poté, co povodeň v roce 2008 zničila starší bazény. Obvykle se zde nacházejí tři hlavní pramenné bazény, každý v kamenném lázeňském prostoru pod širým nebem s jednoduchými šatnami. Liší se teplotou: jeden je velmi horký (dochází k opatrnému vstupu), jeden střední a jeden chladný. Místní obyvatelé zde často přicházejí v zimních měsících a zůstávají zde týden nebo i déle, koupou se 2–3krát denně a kempují v blízkosti nebo spí v základních chatkách. Jako návštěvník zvenčí můžete prameny využívat (v decentních plavkách nebo kraťasech a tričku; prostředí je společné, ale u některých bazénů je rozděleno podle pohlaví). Zážitek je blažený po dlouhé túře (například po sestupu z Layi) nebo i jen po hrbolaté cestě. Sedět po krk v teplé minerální vodě a sledovat, jak se z bazénu stoupá mlha, zatímco ledová Mo Chhu teče hned za skalní stěnou, je jemnou extází. Všimnete si, že Bhútánci při koupeli provádějí tiché rituály – šeptají si mantry se zavřenýma očima nebo si s úlevou tře bolavá kolena. Začněte konverzaci (zdvořile) a zjistíte, že mnozí mají příběhy o tom, jak je tshachu uzdravil je nebo jejich příbuzné. Jeden tip: ponořte se do koupele v intervalech a dodržujte dostatek tekutin; pokud v ní zůstanete příliš dlouho, můžete se potit a mít závratě. Koupel můžete prokládat osvěžujícími přestávkami na lavičkách venku, popíjet sladký čaj z lahve a dívat se na opice na protějším břehu řeky. Pokud jste dobrodružní, po koupeli v horké vodě se opatrně a rychle ponořte do mělké studené řeky, kde si vychutnáte kontrast v severském stylu – velmi osvěžující (ale ne příliš dlouho!). Prameny jsou veřejné a zdarma; pokud se tam vydáte brzy ráno nebo pozdě večer, můžete mít bazén jen pro sebe, kromě třeba staršího poutníka, který si brouká modlitbu. Je to úžasně neturistická atmosféra: většinou se o tyto léčivé vody dělí vesničané z kmene Gasa nebo poutníci z dalekého východního Bhútánu, vyměňují si příběhy a smích. pomalý, nadčasový způsob.

Gasa Dzong – Pevnost severu: S výhledem na oblast horkých pramenů, ale dále na strmém kopci, se tyčí Gasa Dzong (oficiálně Tashi Thongmon Dzong). S kulisou zasněžených hor (zejména v zimě) a popředím zvlněných kopců je pravděpodobně jednou z nejfotogeničtějších pevností v Bhútánu. Je menší než pevnosti v Paro nebo Trongsa, ale o nic méně proslulá; postavena v 17. století bhútánským sjednotitelem Zhabdrungem Ngawangem Namgyalem, bránila před tibetskými invazemi. Dzong se tyčí na skalním jazyku s hlubokými roklemi na třech stranách. Návštěva zahrnuje krátkou túru z nové příjezdové cesty (nebo se můžete autem dostat k bodu níže a vyjít po schodech). Stavba má centrální věž (utse) a unikátní prvek: tři chrámy podobné strážním věžím na střeše (zasvěcené Buddhovi, Guruovi a Zhabdrungovi). Protože v Gase silně sněží, dřevěné šindele jsou navršeny kameny, které je zatěžují – což střechám dodává malebný, drsný vzhled. Uvnitř jsou nádvoří malá a komorní. V hlavním chrámu se nachází socha místního ochránce Mahákaly, kterou si přinesl sám Žabdrung. Pokud přijdete během dne, můžete najít okresní úředníky v práci (jedna strana je administrativní) a hrstku mnichů, kteří zde bydlí ve svatyni. Popovídejte si s nimi – úředníci Gasy jsou známí svou pohodovou komunikací (možná díky horskému vzduchu). Mohou vás provést svou malou „muzejní místností“, která obsahuje starobylé bitevní vlajky a relikvie z doby, kdy Gasa byla hraničním stanovištěm. Venku na konzolových balkonech dzongu se vám naskytne úchvatný výhled: husté lesy národního parku Džigme Dordží se táhnou na sever a na jih koberec špičatých kopců mizících v subtropech. Je to dojemné, jak izolované a strategické toto místo je. Pokud budete mít štěstí (nebo dobře naplánujete), můžete se zúčastnit každoročního festivalu Gasa Tseču (obvykle koncem zimy). Je to relativně malá akce, velmi zaměřená na komunitu – očekávejte všechny místní obyvatele v nejlepším, jak sedí na travnatém svahu před dzongem, zatímco se na nádvoří předvádějí maskované tance. Jako host vám mohou nabídnout podíl domácí ary a pozvat vás do něčího stanu na občerstvení mezi tanci – obyvatelé Gasa jsou pohostinní a protože sem chodí jen málo turistů, budete pro ně novinkou (já jsem byl neustále zpíván na čaj a rýžové víno, což jsem opatrně přijímal!). Tseču se také vyznačuje něčím neobvyklým: nočním ohňovým tancem naboso na lůžku z žhavých uhlíků, který vesničtí muži předvádějí k odvrácení neštěstí. Sledovat to pod hvězdami s dzongem tyčícím se za nimi je děsivé a nezapomenutelné.

Místní život a „pomalý život“: Počet obyvatel Gasy je malý (cca 3 000 lidí v celém okrese), většinou žijící v několika vesnicích roztroušených po dzongu nebo poblíž horkých pramenů. Město Gasa je tedy spíše vesnička s asi 2–3 malými obchůdky, které prodávají základní zboží (a mají i pár piknikových stolů, kde místní pijí čaj a klábosí). Je tu jeden „Gasa Hot Springs Guesthouse“ a pár jednoduchých domácích ubytování, ale nic extra. Krása přenocování spočívá v naprostém tichu po setmění – žádný provoz, jen šumění řeky hluboko dole a možná cinkání jakího zvonu. Bývá chladno; v těchto nadmořských výškách jsou noci chladné po celý rok, takže se zabalte a možná požádejte o zapálení Bukhari (dřevěná kamna). Jednou z mých nejhezčích vzpomínek je spontánní účast na hře carrom s několika učiteli z Gasy před jejich ubytovnami – bylo to uvolněné, plné smíchu a noc jsme zakončili zpíváním bhútánských lidových písní u kamen. V Gase toho podle typických měřítek „moc co dělat“ není, a právě v tom spočívá její kouzlo. Zpomalíte. Ráno se můžete projít na vyhlídku zvanou Bessa, kde lidé dříve chovali včely v dutých kládách (někteří to dělají dodnes). Z vyhlídky se z protější strany rokle nabízí panoramatický výhled na Gasa Dzong na útesu – v měkkém světle východu slunce je nádherný. Můžete se také vydat na 30minutovou túru z kopce do Khewang Lhakhangu, starého chrámu s krásnými nástěnnými malbami, který místní starší často navštěvují; pokud se tam vydáte v době, kdy probíhá rituál, můžete si tam posedět (a pravděpodobně budou trvat na tom, abyste se po obřadu připojili k jídlu, které zahrnuje polévku thukpa a čaj). Všude, kam jdete, se vás lidé budou ptát, jestli jste už byli v horkých pramenech, a pokud ne, budou vás naléhat, abyste tam šli – hrdost tshachuů je silná. Mnoho rodin Gasa se v zimě dočasně stěhuje do táborů u pramenů a žijí tam týdny – je to jako každoroční společenský pobyt. Jako návštěvník, pokud jste večer poblíž, je naprosto v pořádku procházet se po kempu – najdete lidi, jak hrají karty při světle luceren nebo vaří vejce v odtoku z bazénů (vařená vejce z horkých pramenů jsou považována za extra zdravá!), a oni vám zamávají, abyste se připojili nebo si alespoň popovídali.

Příroda a divoká zvěř: Oblast Gasa je z velké části pokryta národním parkem Jigme Dordži, druhou největší chráněnou oblastí Bhútánu. To znamená, že je výchozím bodem pro treky (Laya, Sněhulák), ale i při jednodenních túrách se zde můžete setkat s divokou zvěří. Takini (národní zvíře, antilopa kozí) se v těchto končinách volně potulují, a to nejen v rezervaci Thimphu. Místní je někdy v zimě za úsvitu vidí poblíž horkých pramenů (mají rádi minerální lizy). V letních lesích si dejte pozor na pandy červené – jsou vzácné, ale vyskytují se zde. Ptactvo je zde hojné: drozdi obecní, vousy velké a ve vyšších polohách monalové a bažanti krvaví. Pokud navštívíte kancelář správce parku v Gase, možná se s vámi podělí o nedávné snímky z fotopasti sněžných irbisů nebo tygrů z dalekých severních oblastí parku (ano, oba se hemží ve vysokých údolích nad Layou!). Bez několikadenního treku je neuvidíte, ale už jen vědomí, že jste v jejich prostředí, dodává na vzrušení. Můžete se vydat na krásnou půldenní túru od horkých pramenů do vesnice Kamina, lesem a přes potoky, abyste viděli jednu z posledních komunit před divočinou. Obyvatelé Kamina jsou polokočovní pastevci jaků; některé domy zde fungují jako ubytování pro turisty, kteří se věnují trekování za sněhuláky – velmi jednoduché, ale plné charakteru (vzpomeňte si na zakouřené kuchyně a historky o spatřených tygřích stopách na hřebenech). Mohou vás vzít podívat se na své jaky, pokud jsou poblíž, nebo vám alespoň ukázat své cenné věci: velké stany z jačí srsti a sbírky bambusových konví na jačí mléko. Je to trochu kultury Layapů, ale bez náročnějšího treku.

Stručně řečeno, Gasa je mikrokosmos Bhútánu, který si cení jednoduchých radostí: společné koupání v přírodních pramenech, sdílení domácího vaření, sledování mraků valících se nad modrými borovicovými lesy a absence konkrétního místa, kam by se mohl vydat. Turistů zde je mnohem méně, než si zaslouží, pravděpodobně proto, že ti, kteří mají málo času, ji vynechávají a dávají přednost slavnějším památkám. Pokud si ale čas sem dovolit, Gasa vás donutí vydechnout, uvolnit se a možná i skutečně relaxovat poprvé během vaší cesty. Kombinace léčivých vod, nedotčeného parku a historické aury dzongu z něj dělá regenerační útočiště. Mnoho Bhútánců se sem každoročně vydává na pouť právě proto – aby si načerpali nové síly – aby si načerpali nové síly. Zahraniční návštěvníci by udělali dobře, kdyby se jejich příkladu řídili.

Netradiční kláštery a duchovní zážitky

Cesta po skrytých zákoutích Bhútánu se neobejde bez ponoření se do jeho duchovních tradic. Zatímco turisté navštěvují slavné chrámy, na nekonvenční cestovatele čekají intimnější zážitky v klášterech:

• Nocleh v klášteře: Některé kláštery vítají hosty na noc a nabízejí vzácnou příležitost žít po boku mnichů. Například klášter Dodeydra, který se nachází nad Thimphu, umožňuje návštěvníkům vydat se na túru, zúčastnit se večerní modlitby a spát v jednoduchých prostorách v klášterním komplexu. Usínání za vzdálených zpěvů a probouzení se za úsvitu k meditaci uprostřed starobylých nástěnných maleb je hluboce dojemné. Podobně zalesněná Cheri Gompa (postavená v roce 1620 zakladatelem Bhútánu a místo, kde byl založen první klášter) může někdy hostit odhodlané poutníky přes noc ve svých základních pokojích. Takové pobyty vyžadují plánování a povolení, ale odmění vás pohledem zasvěcence na klášterní rytmy – za soumraku rozsvěcujete máslové lampy, sdílíte skromné ​​vegetariánské jídlo a učíte se klášterní etiketě (jako jsou správné úklony a tichá všímavost v chrámu).
• Obřady s máslovými lampami a meditace: I když nezůstanete přes noc, můžete se zapojit do klášterního života prostřednictvím rituálů. Mnoho chrámů umožňuje návštěvníkům zapálit řadu máslových lamp (malých blikajících svíček z přepuštěného másla) jako oběť za blaho svých blízkých. V tiché poustevně na svahu nad Paro nebo Bumthangem můžete posedět s mnichem, který vám ukáže, jak obětovat lampu, dlaněmi k sobě zašeptá přání, zatímco plamen bere život. Netradiční cestovatelé také vyhledávají meditační jeskyně spojené se svatými. Například poblíž průsmyku Dochula se v lese nacházejí malé meditační jeskyně postavené z kamene – přístupné po krátké stezce, jsou otevřené pro ty, kteří si chtějí dopřát pár minut tiché introspekce obklopené vlajícími modlitebními vlaječkami. A pod samotným Tygřím hnízdem se nachází temná jeskyně, kde meditoval Guru Rinpočhe – s doprovodem průvodce můžete uvnitř strávit pár minut o samotě a zažít hluboký klid, který bhútánské jogíny přitahuje na taková místa. Není neobvyklé, že vás doprovází mnich, třeba s vámi recituje ochrannou modlitbu, zatímco sedíte v té samé temné prohlubni, kde se před staletími hledalo osvícení.
• Rozhovory o dharmě a věštění: Prostřednictvím místních kontaktů (často vašeho průvodce) si můžete domluvit setkání s učenými lámy nebo astrology, kteří vám poskytnou osobní požehnání nebo vhled. Ve východním Bhútánu může buddhistický kněz provést krátkou věštbu, pokud vás zajímá naléhavá otázka – hod kostkou nebo výklad textové pasáže, aby vám poskytl radu. V Thimphu nebo Punakha se někteří anglicky mluvící mniši nebo jeptišky mohou dohodnout na neformálním „rozhovoru o dharmě“, při kterém můžete diskutovat o buddhistické filozofii nebo se ptát na bhútánské přesvědčení a každodenní spiritualitu. Tyto rozhovory, vedené například u sladkého mléčného čaje v klášterním pokoji pro hosty, prohloubí vaše chápání duchovních základů hrubého národního štěstí a toho, jak se soucit a spokojenost denně pěstují v bhútánských klášterních komunitách. Také personalizují bhútánské duchovní dědictví nad rámec turistického vyprávění – můžete si odnést jednoduchou meditační praxi, kterou učí láma, nebo nový pohled na životní výzvy.

Alternativní zážitky z kulturního ponoření

Kromě památek a treků znamená nekonvenční cestování v Bhútánu i spojení s jeho lidmi a tradicemi v každodenním kontextu:

• Ubytování v soukromí ve vesnici: Spíše než v hotelech strávte jednu nebo dvě noci v rodinném domě. Na farmě v Rinchengangu (proslulé kamenické vesnici naproti Wangdue Phodrang Dzong) nebo v dřevěném domě ve Phobjikha budete žít jako místní. Pomůžete hostitelům dojit krávu za úsvitu, naučíte se vařit Ema Datshi (dušené maso s chilli a sýrem) v jejich kuchyni a budete sedět u bukhari (dřevěných kamen) a vyměňovat si historky. Etiketa v soukromí je důležitá: oblékejte se skromně, přijímejte jídlo nebo čaj oběma rukama a přineste si malý dárek (třeba dárek z vaší země nebo nějaký užitečný kuchyňský předmět). Vřelost a upřímná výměna v soukromí se často stávají vrcholem cesty – odjíždíte nejen s fotografiemi, ale s „rodinou“ v Bhútánu. Na oplátku nabízíte svým hostitelům okno do širšího světa, ať už sdílením vlastních zvyků nebo ukazováním fotografií domova. Vztah může přetrvávat dlouho poté – mnoho cestovatelů zůstává v kontaktu se svými bhútánskými rodinami a vyměňují si pozdravy o dovolené.
• Koupel s horkými kameny (Dotsho): Uklidněte si cestovní bolesti místním způsobem. Mnoho statků nabízí tradiční koupel s horkými kameny, dřevěnou káď naplněnou studenou vodou a aromatickými bylinkami (často listy pelyňku), do které se vhazují žhavé říční kameny. Během koupele se voda postupně ohřívá a věří se, že minerály uvolňované z kamenů zmírňují bolesti kloubů a zlepšují krevní oběh. Představte si sami sebe ve venkovních lázních vedle statku v údolí Haa: nad vámi začínají do noční oblohy bodat hvězdy; poblíž váš hostitel opatrně přidává další syčící kámen, který vydává terapeutické syčení. Je to hluboce relaxační a neodmyslitelně bhútánské – starobylá wellness praxe, která je dodnes oblíbená po dlouhém dni v práci (nebo na treku). Často vám k popíjení během koupele naservírují šálek ary nebo bylinkového čaje, což z ní udělá dokonalý smyslový požitek. Žádné luxusní lázně nejsou potřeba – jen oheň, voda a kamenná alchymie pod širým nebem.
• Učení se tradičním uměním: Vyzkoušejte si bhútánská řemesla a zúčastněte se workshopů. V Národním institutu Zorig Chusum (škola umění a řemesel) v Thimphu si návštěvníci mohou domluvit krátké lekce s instruktory – třeba namalováním malého motivu thangky (náboženského svitku) nebo vyřezáním jednoduchého vzoru ze dřeva. Vzdělání tak vzdává hold 13 tradičním uměním. Ve východním Bhútánu ve Trashiyangtse můžete strávit odpoledne s řemeslníky, kteří se věnují shagzo (soustružení dřeva) nebo dezo (výrobě papíru). Pod jejich trpělivým vedením se naučíte, jak rozmělňovat vlákna stromové kůry nebo dlátat dřevo na nožním soustruhu. Získáte respekt k požadované dovednosti a odnesete si domů svůj vlastní nedokonalý, ale smysluplný výtvor. Stejně tak si můžete prohlédnout bhútánské textilie prostřednictvím neformálních lekcí: v centru Bumthangu vám přátelští tkalci mohou dovolit vyzkoušet si utkát pár čar na jejich tkalcovském stavu – rychle pochopíte složitost, která se skrývá za těmito zářivými hedvábnými vzory Kishuthara. I zvládnutí několika centimetrů jednoduchého pruhu dává hrdý pocit úspěchu. A tkalci se s vámi často vašim pokusům dobře zasmějí a vytvářejí tak vřelé pouto mezi učitelem a studentem.
• Lukostřelba a místní sporty: Bhútánským národním sportem je lukostřelba a mimo městské oblasti se o víkendech scházejí vesničané na zápasy. Proč se k nim nepřidat, místo abyste se jen dívali? Po představení od vašeho průvodce vám vesnický tým v Paro nebo skupina kancelářských pracovníků mimo službu v Thimphu rádi dovolí zkusit střelbu. Uprostřed smíchu a jásotu (a dobromyslného posměchu, když minete vzdálený cíl o velký rozdíl) zažijete kamarádství, které je ústředním bodem bhútánské lukostřelby. Možná vás dokonce naučí související vítězné písně a popěvky. Podobně je oblíbenou zábavou khuru (tradiční házení šipkami) – představte si, že vrháte silné dřevěné šipky s bodlinami 20 metrů na malý cíl a snažíte se napodobit místní, kteří trefují úžasně často. Turisté jsou často zváni na venkovské turnaje; můžete si nakonec zahrát přátelskou hru a naučit se techniku ​​od farmáře s desítkami let zkušeností. Sportováním boříte bariéru mezi turisty a místními – jste teď jen přátelé, kteří se společně míří na terč pod himálajským sluncem a často to končí sdílením občerstvení a třeba i slavnostním drinkem.
• Farmářské práce a sběr potravy: Chcete-li skutečně pocítit rytmus bhútánského venkovského života, vyhrňte si rukávy. V závislosti na ročním období se můžete připojit k farmářům při sázení nebo sklizni. Na parných rýžových polích v Punakze se naučte přesazovat sazenice rýže po kotníky do blátivých polí, zatímco ženy zpívají lidové písně zhiplu, aby si udržely rytmus. Na podzim v Paru si zamávejte tradičním srpem, abyste pomohli sklidit zlatou rýži nebo pohanku, poté pomozte svázat snopy a odnést je na mlat – je to těžká práce, ale neuvěřitelně obohacující, když se místní děti připojí ke smíchu nad tím, jak vám bhútánský cizinec pomáhá. Pokud se v létě vydáváte na túru, zeptejte se na jedlé divoké rostliny – místní vám mohou pomoci sbírat listy kapradí (nakey) nebo divoký chřest z lesa k večeři. Některé komunity nabízejí organizované aktivity „na farmě“ – jako je sběr biozeleniny ze zahrady nebo pasení dobytka z pastviny na konci dne. Začnete chápat, jak důvěrně bhútánští venkovští lidé žijí s půdou. A právě tyto společné úkoly – pocení se bok po boku na poli nebo sběr dřeva na večerní oheň – vedou k těm nejupřímnějším rozhovorům a spojením, i když si vyměníme jen pár slov.

Netradiční festivaly, které stojí za to naplánovat

Zatímco velkoměstské tšechu (festivaly náboženských tanců) přitahují davy, menší regionální festivaly nabízejí intimitu a jedinečná témata:

• Letní festival Haa (Oslava nomádů): Každý červenec ožívá alpské údolí Haa dvoudenní oslavou své nomádské pastevecké kultury. Letní festival Haa je relativně nová akce pořádaná komunitou a turistickou radou s cílem představit tradice vysočiny západního Bhútánu. Na vysoké louce lemované borovicemi uvidíte lidi Brokpa a Dakpa (nomády z Haa a pohraničních oblastí) shromážděné se svými jaky a hospodářskými zvířaty. Mezi akce patří ukázky dojení jaků a odchovu telat, tradiční sporty jako keyjum (tahání tyčí) a koňské dostihy a spousta zpěvu a tance. Panuje veselá, rodinná jarmarková atmosféra: místní ženy v nejlepších vyšívaných šatech sedí a prodávají sušený sýr a knedlíky hoentey, zatímco školáci si v jednom rohu zkoušejí dego (hod kamenem). Turistů je málo, takže si to můžete užít bok po boku s vesničany – třeba se připojíte ke spontánnímu kulatému tanci, když odpoledne začne hrát hudba. Pohostinnost překypuje; Nebuďte překvapeni, pokud budete pozváni jako porotce v lukostřeleckém závodě nebo jen na piknik s místní rodinou, která trvá na tom, abyste ochutnali všechny jejich domácí pokrmy. Pro nekonvenčního cestovatele je účast na tomto festivalu zárukou skvělého zážitku: uvidíte aspekty bhútánské kultury (jako jsou tance jaků a tradiční vaření u krbu), které ani mnoho městských Bhútánců nevidělo na vlastní oči.
• Jambay Lhakhang Drup (Festival požehnání ohně): Koncem října nebo začátkem listopadu, za chladných večerů v Bumthangu, se v Jambay Lhakhangu (jednom z nejstarších bhútánských chrámů) děje něco mystického. Jambay Lhakhang Drup je několikadenní festival, ale jeho nejznámější událostí je Tercham neboli „nahý tanec“, který se koná o půlnoci jednoho z večerů. Jako cizinec se můžete zúčastnit za určitých podmínek (zákaz fotografování, zachování úcty). Představte si to: kolem ohně na nádvoří chrámu zahajují maskovaní tanečníci posvátné chamy. Poté v mihotavém světle tančí skupina mužů, kteří mají na sobě jen malé masky a asi tucet šňůrek cudnosti kolem pasu. Dav – většinou místní, kteří svírají modlitební korálky – tiše sleduje a věří, že tento tanec, který vzývá božstva, může očistit od hříchů a požehnat plodnosti. Tma, plameny, siluety tanečníků a staletý chrám jako kulisa vytvářejí atmosféru, která se nepodobá žádnému jinému festivalu. Je ezoterický a vůbec ne voyeurský; spíše se člověk cítí, jako by byl svědkem starověkého tajného rituálu. Dříve během dne se konají tradiční maskové tance a požehnání (včetně požehnání ohně, kdy oddaní skáčou přes uhlíky nesoucí hořící oblouk ze slámy), ale je to právě půlnoční Tercham, co odlišuje tento festival od ostatních. Pro nekonvenčního cestovatele je plánování návštěvy Bumthangu logisticky trochu složité (nutná rezervace předem, protože ubytování se plní bhútánskými poutníky), ale rozhodně se vyplatí, pokud se zajímáte o hluboké a vzácné duchovní tradice Himálaje. Bude to festivalový zážitek, na který pravděpodobně nikdy nezapomenete.
• Festival jeřába černokrkého (Ochrana přírody se setkává s kulturou): Každý rok v listopadu… Každý rok 11. listopadu, když ohrožení jeřábi přilétají do údolí Phobjikha na zimu, pořádají komunitní a ochranářské skupiny speciální Festival jeřábů černokrkých na nádvoří kláštera Gangtey. Školní děti předvádějí rozkošné jeřábí tance v kostýmech s dlouhými krky a křídly a napodobují tak půvabné ptáky. Tradiční lidové písně oslavují pouto mezi obyvateli Phobjikha a jejich opeřenými hosty. Je to jedinečný festival se silným environmentálním poselstvím – informační stánky učí o ochraně jeřábů a výtěžek z celé akce jde na podporu místního centra pro jeřáby. Tento festival je skvělý pro rodiny a milovníky divoké zvěře: dozvíte se o závazku Bhútánu chránit tyto posvátné ptáky a zároveň si užijete maskované tance a kulturní programy. Atmosféra je radostná a komunitní. Nekonvenční cestovatel se může dokonce (po předchozí domluvě) dobrovolně stát místním obyvatelem, který pomůže s přípravami – představte si, že pomáháte vesnickým dětem malovat jeřábí masky nebo pomáháte mnichům s organizací sezení. Festival jeřábů černokrkých nabízí hřejivý pohled na harmonii kultury a ochrany přírody. Po tancích se mnoho účastníků vydává na procházku k nedalekým bažinám, aby tiše pozorovali krmení skutečných jeřábů, což je perfektní směs festivalové zábavy a obdivování přírody.
• Ura Yakchoe (festival skrytých relikvií): V Uře, nejvýše položené vesnici Bumthangu, se koná malebný jarní festival zvaný Ura Jakčó (obvykle v dubnu). Jeho středem je posvátná relikvie – pozlacená urna, o níž se věří, že je duchovním pokladem odhaleným lámou. Během Jakčó je tato relikvie vystavena vesničanům, aby od ní obdrželi požehnání. Festival je výrazně místní: ženy v nejzářivějších kushütarských úborech a muži v tradičních gho z ovčí vlny předvádějí na nádvoří vesnice pomalé lidové tance. Vrcholem je samotný tanec Jakčó, při kterém obyvatelé znovu předvádějí, jak byla relikvie přijata od strážného božstva. Oblékají si propracované brokátové kostýmy a čelenky z jakích rohů v divadelním představení, které se jinde jen zřídka vídá. Protože je Ura odlehlá, turistů je málo; můžete být doslova jediným přítomným cizincem. V důsledku toho s vámi nebude zacházeno jako s cizincem, ale jako s váženým hostem – často vás rodina z Ury pozve, abyste si s nimi poseděli, podělili se o domácí aru a občerstvení mezi tanečními vystoupeními, a dokonce se po celodenních akcích připojili k večernímu setkání na farmě. Účast na Ura Yakchoe je jako narazit na staletou oslavu ve středověké vesnici – naprosto autentická a vřelá. A když vesničané v noci pod hvězdnou oblohou zpívají své společné písně „choe“ (někdy se veselí odehrává i v soukromých domech), jste svědky stránky Bhútánu, kterou žádný průvodce nedokáže skutečně zachytit.
• Místní a méně známé festivaly: Kromě toho má téměř každý okres své vlastní malé tšeču neboli sezónní svátek, který stojí za to navštívit, pokud se nacházíte v oblasti. Například Chhukha Tšeču na jihu (s tanci, které se na severu konají jen zřídka) nebo Festival hub Matsutake v Genekha (Thimphu) v srpnu, kde vesničané oslavují sklizeň hub hrami a houbovými pokrmy. I skromný každoroční rituál, jako je „Gompa Choepa“ (den vysvěcení kláštera) ve vesnici, se může proměnit v pulzující minifestival, pokud na něj narazíte – můžete se připojit k obchůzkovému průvodu nebo se zúčastnit společné hostiny, která je nabízena všem přítomným. Klíčem je být flexibilní a zvědavý; zeptejte se místních, zda se konají nějaké akce. Bhútánský kalendář festivalů je dynamický (mnohé jsou založeny na lunárních výpočtech) a někdy nejlepší zážitky pocházejí z těch neplánovaných okamžiků „hej, máš štěstí – naše vesnice má zítra rituál, pojď s námi!“.

(Tip: Roční program festivalů si můžete prohlédnout na webových stránkách Rady pro cestovní ruch nebo se zeptejte své cestovní kanceláře na méně známé festivaly během vašeho měsíce. Plánování cesty kolem jednoho z těchto neobvyklých festivalů může dát vaší cestě ústřední bod a hluboce obohatit vaše kulturní ponoření.)

Alternativní trekingové trasy v Bhútánu

Bhútánské treky jsou legendární, ale většina z nich se drží vyšlapaných cest, jako je stezka Druk nebo základní tábor Jomolhari. Zde představujeme několik neobvyklých trekových tras, kde budete pravděpodobně mít stezku jen pro sebe a zažijete surovou divočinu a kulturní setkání nad rámec obvyklých očekávání:

• Meri Puensum Trek (údolí Haa): Tato krátká a obohacující túra (1–2 dny) vás provede nedotčenými lesy Haa k vyhlídce s výhledem na „Meri Puensum“ – tři posvátné bratrské vrcholy, které střeží údolí Haa. Tuto túru kromě místních obyvatel absolvuje jen málokdo. První den stoupáte kolem pastvin jaků a nebeského pohřebiště (ano, na okraji Haa jedno je – váš průvodce vám poradí, jak se chovat s respektem, pokud ho budete míjet) na vysoký hřeben, kde se všechny tři vrcholy úchvatně srovnávají. Utábořte se pod hvězdami a hluboko pod vámi se budou třpytit světla Haa. Místní říkají, že slyšíte písně bohů na tomto hřebeni v noci – možná jen vítr, možná i víc. 2. den buď zdolejte zvládnutelný podvrchol s 360° výhledy (za jasných dnů dokonce i Kančendžongu na vzdáleném obzoru), nebo si v klidu sestupte a v sezóně si natrhejte divoké azalky. Tento trek je neobvyklý, ale s nízkým logistickým stresem – po domluvě s pastevci jaků Haa jej můžete absolvovat i v soukromí bez kempování. Je ideální pro ty, kteří chtějí samotu (pravděpodobně žádní další turisté, jen jeden nebo dva pastýři) a duchovní atmosféru bez velkého časového závazku.
• Nub Tshonapata (Skryté jezero Haa): Pro dobrodružné povahy je tu 3–4denní trek hlouběji v Haa, který vede k Nub Tshonapata, odlehlému vysokohorskému jezeru opředenému legendami. Stezka, sotva udržovaná, protíná tři průsmyky v nadmořské výšce kolem 4 500 m. Budete potřebovat místního pastevce jaků z Haa jako průvodce (trasa není značená). Druhý den, po překonání průsmyku Sekila, se jezero náhle objeví dole – zářivě tyrkysový disk uprostřed skalních výchozů. Budete tábořit na břehu jezera, pravděpodobně po boku migrujících karavan jaků nebo možná osamělých modrých ovcí, které se přicházejí napít. Za úsvitu se v zrcadlově lesklé vodě odrážejí okolní vrcholy. Místní obyvatelé zřídkakdy navštěvují, s výjimkou jednoho roku, aby vykonali rituály, protože věří, že v Nub Tshonapata sídlí božstvo jezerního hada – proto dbejte na to, abyste neznečišťovali a nekřičeli nahlas (váš průvodce tam pravděpodobně hodí jalovec a rýži jako obětinu). Stezka pokračuje smyčkou a míjí další menší „tartanové jezero“ a stopy starověkých nomádských táborů (na mohylách můžete najít staré stanové kruhy nebo kozí rohy). Tento trek je náročný (dlouhé denní vzdálenosti, žádné vesnice), ale co se týče netradičnosti, hodnotí 10/10 – můžete zde trénovat celé dny, aniž byste potkali živou duši, ponořeni do himálajského ticha, snad kromě hvízdání sviště. Je to divoký západ Bhútánu na dalekém západě.
• Trek k Tisíci jezer v Dagale: Ačkoli není úplně neznámý, trek Dagala (jižně od Thimphu) je mnohem méně navštěvovaný než jiné treky a nabízí řetězec jezer jako drahokamy během 5–6 dnů. Říká se mu „Tisíc jezer“ ne proto, že by jich bylo doslova tolik, ale proto, že jich jsou desítky – některá velká, většina malých, každé ve své vlastní kolébce luk. Mimo sezónu se zde možná nesetkáte s žádnou jinou skupinou. Netradiční je rybolov (v některých jezerech se vyskytují pstruzi a místní průvodci vás mohou naučit bhútánské techniky muškaření) a možnost setkat se s pastevci jaků, kteří zde léta tráví čas. Trekkeři si cestou často vychutnávají spontánní šálek máslového čaje v černém stanu z jačí srsti – pastevci jsou zde přátelští a zvědaví, protože vidí relativně málo turistů. Za jasných dnů uvidíte všechny nejvyšší vrcholy Bhútánu najednou – dokonce i Everest a Kančendžengu – což je pohled, který běžné treky nenabízejí. U některých jezer, jako je Utso nebo Relitso, můžete spatřit známky místního uctívání – malé stúpy nebo obětní nádoby u břehu – které vám připomenou, že se nejedná jen o hezká místa na piknik, ale o uctívaná místa vesničanů z Thimphu, kteří se sem někdy vydávají na pouť, aby uctili jezerní božstva. Trek Dagala je středně obtížný a začíná jen kousek jízdy od Thimphu, přesto se zdá být jako na hony vzdálený. V posledních letech se sice trochu zrychluje, ale stále je tu klid. Pokud chcete klasickou himálajskou scenérii (čistá jezera, zasněžené kulisy, alpské květiny) bez davu obyvatel Jomolhari, Dagala je pro vás to pravé.
• Soví trek v Bumthangu: Tento 2–3denní trek je pojmenován po sovách, které v noci zpívají v lesích nad Bumthangem. Začíná sice poblíž oblíbeného kláštera (Tharpaling), ale jakmile vystoupáte do lesa, necháte jednodenní turisty za sebou. Je to okružní trasa, která vede panenským lesem jedlovců a jedlí, přes otevřené pastviny využívané kočovnými pastevci dobytka, až k průsmyku Kiki La (~3 860 m), kde vás přivítá panorama údolí centrálního Bhútánu. V noci, když kempujete na místě, jako je Drangela, pravděpodobně uslyšíte volání hnědých lesních sov nebo kulíšků tečkovaných – vaši průvodci mohou jejich volání dokonce napodobit, aby zahájili „konverzaci“. Vrcholem treku nejsou ani tak velké hory (i když je vidíte), jako spíše poznávání venkovského srdce Bhútánu: projíždíte kolem vesnic, jako je Dhur, kde vás lidé mohou pozvat na čaj, když vidí váš trek (málokdo tuto trasu absolvuje, takže vás rádi přivítají). Jedním netradičním aspektem je, že tento trek můžete spojit s návštěvou místních obyvatel – například začít nebo skončit ve vesnici a strávit noc na farmě místo ve stanu. Volitelně je možné se vydat na vedlejší túru k Pelphey Ling, meditačnímu útočišti v útesu, kde mniši žijí ve skalních jeskyních – na turistických mapách vůbec nejsou. Pokud jste ohleduplní, můžete si promluvit s hlavním mnichem, který se s cizinci setkává jen zřídka, což je nezapomenutelný zážitek. Trek Sova je skvělým netradičním doplňkem v Bumthangu pro ty, kteří chtějí sjet z cesty a vydat se na zvlněné stezky, kde jediným provozem je stádo dobytka přicházejícího z letních pastvin.

(Při těchto neobvyklých trecích se připravte na vybavení a mějte dobrého místního průvodce. Trekking mimo síť v Bhútánu znamená žádné penziony ani zřetelné značení – je to částečně průzkum, částečně důvěra ve znalosti vašeho průvodce. Zvažte také načasování: mnoho vysokohorských tras je v zimě zasněžených a v monzunu obtížných. Jaro a podzim jsou ideální. Odměnou je naprosté ponoření se do přírody a kultury – vy a vaše malá posádka pod tmavě modrou bhútánskou oblohou, navazujete spojení s krajinou, které se jen málo cestovatelů kdy dotkne.)

Strategie a načasování pro vyhýbání se davu

Netradiční cestování znamená také užívat si oblíbená místa s minimálními davy. Několik taktických tipů, jak zažít nejzajímavější místa Bhútánu bez tlačenice:

• Cestování mimo sezónu: Zvažte načasování cesty do Bhútánu v období mimo sezónu. V zimě (prosinec–únor) je mnohem méně turistů – ano, v noci je chladno, ale dny jsou slunečné a jasné a místa jako Tygří hnízdo nebo Punakha Dzong mohou být téměř prázdná. Vnitřní svatyni chrámu můžete mít jen pro sebe, abyste si mohli tiše prohlížet jeho nástěnné malby. Podobně letní monzun (červen–srpen) odrazuje mnoho cestovatelů kvůli dešti, ale nejsilnější přeháňky jsou obvykle krátké odpolední srážky. Údolí jsou zářivě zelená a plná života a počet turistů dramaticky klesá. Pokud vám na túrách nevadí trochu bláta a pijavic (dobré boty a ponožky s pijavicemi pomohou), budete odměněni samotou i na ikonických místech. Hotely navíc často nabízejí slevy v mimosezóně a váš cestovní kancelář může jako přidanou hodnotu přidat i další zážitky (například kurz vaření nebo večeři na farmě), protože mají větší kapacitu. A nezapomeňte: Bhútánský monzun může znamenat mlhavou mystickou scenérii – představte si Taktsang zahalený v obláčcích mraků, pohled mnohem strašidelnější než jasný záběr z pohlednice, a vy jste tam, abyste ho viděli.
• Brzy ráno a pozdě odpoledne: Toto je zlaté pravidlo. Pokud si můžete domluvit návštěvu rušných míst hned ráno nebo před zavírací dobou, vyhnete se skupinovým zájezdům. Tygří hnízdo: začněte s túrou za úsvitu (5:30–6:00) – do kláštera dorazíte před 9:00 a často ho máte téměř pro sebe, s výjimkou mnichů, kteří pronášejí své ranní zpěvy. Světlo je slabší a sestupujete, zatímco velké skupiny funí na cestě nahoru. Podobně se vydejte do Punakha Dzong při otevírací době (obvykle v 9:00) – slunce prosvítá mostem s modlitebními vlajkami a osvětluje nádvoří bez turistických skupin a můžete být svědky toho, jak hlavní láma provádí krátký rituál jen s několika místními. Další příklad: Socha Buddhy Dordenmy v Thimphu – navštivte ji při východu slunce nebo po 17:00. Turistické autobusy obvykle přijíždějí v poledne. Mimo špičku se na místě znovu naskytne klid; můžete skutečně slyšet zvonkohry a meditovat uvnitř velké sochy, aniž by se tudy hromadily autobusy. Naplánujte si den tak, abyste oblíbená místa navštívili buď velmi brzy, nebo těsně před zavřením. Ano, znamená to brzké vstávání nebo obědvání v trochu neobvyklých časech, ale odměna v podobě kvality zážitku je obrovská.
• Kouzlo obědové přestávky: Další zvláštnost: mnoho turistických skupin si dává přestávku na oběd formou bufetu mezi 12. a 14. hodinou. Pokud si můžete oběd posunout na později nebo si ho dát dříve, můžete navštívit místa během „obědové pauzy pro výletníky“. Například Národní textilní muzeum v Thimphu je často v 13:00 prázdné, protože skupiny večeří – můžete mít showroom jen pro sebe a kurátor vás z nadšení osobně provede okolím. Totéž platí pro něco jako Chimi Lhakhang (chrám plodnosti v Punakha) – spousta lidí ho navštěvuje v dopoledních hodinách nebo pozdních odpoledních hodinách; pokud jdete v 13:00, průvodci jsou většinou u oběda a vy procházíte rýžovými poli jen s farmáři, až se k chrámu dostanete, když je uvnitř většinou ošetřovatelů a pár modlících se matek.
• Prozkoumejte „Za hranicemi zřejmého“: I na oblíbených místech se projděte o kousek dál, než je typické místo zastávky. V průsmyku Dochula (se 108 stúpami) se většina lidí nahoře vyfotí a odejde. Pokud ale zajdete 10 minut do přilehlého lesa, najdete meditační jeskyně a poustevnické chatrče, které jsou zřídka navštěvovány – více modlitebních vlajek, žádní lidé a okouzlující ticho mezi mechem porostlými kameny. Nebo v Tashichho Dzong v Thimphu se po shlédnutí formálních tanců tsechu projděte do klášterní shromažďovací síně na straně, kterou turisté často přehlížejí – můžete tam zastihnout mladé mnichy, jak debatují nebo uklízejí po obřadech, aniž by se o to někdo zeptal. V podstatě hledejte „druhou vrstvu“ každé atrakce. Průvodci často tato skrytá zákoutí vynechávají, pokud nejsou požádáni, proto projevte zájem o to, co se skrývá za těmi dveřmi nebo za hřebenem (ujistěte se, že je to povoleno) – můžete objevit druhou svatyni nebo vyhlídku se stejnou krásou a bez davu.
• Alternativní trasy a místa: Někdy se můžete davům vyhnout tím, že budete dělat věci v opačném pořadí, nebo zvolíte ekvivalentní alternativu. Místo přeplněného města Paro o víkendu navštivte na oběd města Wangdue nebo Trongsa – budete se setkávat s místními obyvateli v uvolněnější atmosféře malého města a vynecháte turistické kavárny. Pokud je nějaký slavný chrám přeplněný, zeptejte se, zda je poblíž nějaký méně známý chrám, který byste mohli navštívit a který nabízí podobný styl nebo význam. Příklad: Pokud je v městě Paro rušno, jeďte 15 minut k Dungtse Lhakhang, chrámu podobnému čortenu, který postavil stavitel Železného mostu. Je prakticky prázdný a fascinující, ale většina návštěvníků ho mine. Tím, že klikatíte, když ostatní klikatí, proměníte i standardní prohlídku města v osobnější dobrodružství.

V podstatě cestujte chytře a flexibilně: upravte si svůj program tak, abyste předběhli nebo se vyhnuli skupinovým zájezdům, a můžete si v kontemplativním klidu vychutnat i nejzajímavější místa Bhútánu. Bhútánská politika nízkého objemu turistů znamená, že nikdy není přeplněný jako některé jiné destinace, ale trocha strategie zajistí, že se budete neustále cítit jako cestovatel objevující, ne jako turista čekající ve frontě. Odměnou je série okamžiků „mám tohle všechno jen pro sebe“, které na místě tak duchovním a malebném, jako je Bhútán, vaši cestu skutečně pozvednou na vyšší úroveň.

Praktická logistika pro netradiční cestování po Bhútánu

Cestování mimo vyšlapané cesty v Bhútánu je nesmírně obohacující, ale vyžaduje určité chytré plánování, aby bylo zajištěno pohodlí a bezpečnost. Zde je komplexní pohled na řízení logistiky:

• Rozpočtování a SDF: Každý mezinárodní turista musí zaplatit poplatek za udržitelný rozvoj (SDF) ve výši 100 dolarů na osobu a noc (současná sazba, do roku 2027 snížená z 200 dolarů na polovinu). Jedná se o základní náklady na návštěvu Bhútánu a financuje sociální projekty. Netradiční cestování často znamená více dní (protože odlehlé oblasti objevujete pomalu) a případně další poplatky za povolení nebo náklady na dopravu, takže to vezměte do úvahy. Hodnotu SDF však můžete maximalizovat: protože platíte za den, naplňte si dny tolika zážitky, kolik chcete – návštěva další vesnice nebo přidání objížďky poplatky nezvyšuje a váš průvodce a řidič vám často rádi vyhoví, pokud to časově vyhovuje. Pokud máte omezený rozpočet, zvažte příjezd mimo sezónu, kdy občas platí některé slevové programy (Bhútán někdy pořádá propagační akce, například „zůstaňte 7 dní, zaplaťte SDF za 5“ atd., ověřte si nejnovější nabídky). Také mějte na paměti, že zatímco luxusní hotely stojí více, jednodušší ubytování nebo soukromí mohou cenu zájezdu snížit (proberte to se svým provozovatelem – možná ušetřené peníze vyčleníte na podporu místního průvodce z regionu, který navštěvujete). V zásadě buďte ohledně rozpočtu otevření se svým plánovačem zájezdů; může vám navrhnout nekonvenční, ale cenově výhodné možnosti (například vnitrostátní let jedním směrem, abyste ušetřili čas jízdy, nebo kempování místo dražšího hotelu v odlehlé oblasti).
• Výběr správné cestovní kanceláře: Ne všichni provozovatelé mají zkušenosti s netradičním cestováním. Hledejte ty, kteří zmiňují itineráře na míru nebo mají komunitní turistické projekty. Můžete některým z nich poslat e-mail s vašimi hrubými nápady (např. „Chci strávit 4 noci ve vesnicích ve východním Bhútánu a absolvovat třídenní trek – můžete to zařídit?“) a zhodnotit jejich odezvu. Ti dobří se vrátí s nadšením a možná dokonce navrhnou něco, na co jste nepomysleli („Jelikož se zajímáte o textil, můžeme zahrnout soukromý workshop s tkalci Kushütara v Khoma“). Zeptejte se, zda již dříve posílali cestovatele do Merak-Saktengu nebo Layi – zkušenosti tam jsou zlaté. Jakmile si vyberete provozovatele, udržujte jasnou komunikaci: nechte si od něj potvrdit, že v plánu jsou zahrnuta zvláštní povolení (pro místa jako Singye Dzong nebo Sakteng), a zeptejte se, jak flexibilní je itinerář v praxi (můžete se spontánně rozhodnout zůstat o noc déle někde odlehle, pokud se vám to líbí?). Varovný operátor je ten, kdo se brání odchylkám („Ne, ve Phobjikha není možné ubytovat se na farmě, musíte použít hotel“) – to může signalizovat nezkušenost nebo neochotu. Zelený operátor je ten, kdo má vazby na místní obyvatele (například „Ano, můj bratranec je správcem parku v Bumdelingu, může vás po okolí uvést“). Nezapomeňte také, že můžete spojit dva operátory: jeden by se mohl postarat o hlavní prohlídku a poté si najmout specializovaného průvodce (například průvodce na treku Snowman pro vysokohorskou část). Nebojte se zeptat – bhútánský turistický průmysl je malý a založený na spolupráci.
• Přeprava: Soukromé vozidlo s řidičem je v Bhútánu standardní a nezbytné (turisté nemohou řídit sami). Pro nekonvenční trasy se ujistěte, že je vozidlo vhodné – pokud plánujete jet po zemědělských silnicích na Dálném východě nebo do Gasy, požádejte o vozidlo s pohonem všech kol nebo alespoň s vysokou světlou výškou. Některá ultradrsná místa mohou dokonce vyžadovat přestup na místní pickup Bolero (běžný indický 4×4) – váš dopravce to zařídí. Cestování po silnici v Bhútánu je pomalé; 40 km může trvat 2 hodiny na klikatých horských silnicích. Vydejte se na cestu – je neuvěřitelně malebná – ale naplánujte si realistickou dobu jízdy (váš průvodce vám poradí; např. neplánujte si krátké odpoledne na „rychlý 100 km výlet“ – mohlo by to být nemožné). Pro velmi vzdálená místa zvažte vnitrostátní lety v Bhútánu: v současné době se z Paro do Bumthangu a Trashigangu (Yonphula) létají s přestávkami. Pokud létání může zkrátit dvoudenní jízdu z Trashigangu zpět do Paro, mohlo by se vyplatit tyto dny využít k dalšímu poznávání. Vrtulníky jsou také možností (dražší, ale možná pro skupinu nebo pokud se chcete vyhnout určitému nebezpečnému úseku silnice) – například byste se mohli dostat vrtulníkem z Layi do Paro za 30 minut místo třídenní pěší turistiky; někteří nároční cestovatelé to dělají. Jednoduše řečeno: zkuste alespoň jednu jízdu veřejnou dopravou, abyste se setkali s místními (třeba krátký úsek v údolí). Můžete se například svézt místním autobusem z Paro do Haa jen tak popovídat si se spolujezdci, zatímco vaše auto pojede se zavazadly. Tato malá dobrodružství při cestě mohou být zábavná a bezpečná, pokud jsou naplánována.
• Ubytování v odlehlých oblastech: Očekávejte smíšené nabídky. Ve velkých městech (Thimphu, Paro, Punakha, Bumthang) můžete mít standardní tříhvězdičkové hotely (nebo vyšší, pokud si vyberete vyšší) – ty jsou pohodlné s teplou sprchou, Wi-Fi atd. V odlehlých okresech může být ubytování v jednoduchém penzionu nebo domě. Například v Meraku je k dispozici komunitní chata (základní pokoje, společná koupelna, solárně ohřívaná voda na koupel v kbelíku). Ubytování v soukromí se značně liší – některé mají vyhrazené pokoje pro hosty s vlastní koupelnou (jako pěkný statek v Paru), jiné vám mohou jen uklidit obývací pokoj a toaleta je v latríně. Váš operátor by vás měl informovat, zda je potřeba si s sebou vzít spacák nebo ručník. Vychutnejte si rustikální styl; tyto noci se často stanou vašimi nejoblíbenějšími vzpomínkami, popíjením čaje u kuchyňského ohně. Pokud kempujete (třete se na trek nebo si ho vyberete pro přístup do určitých vesnic), vězte, že ačkoliv bhútánské turistické kanceláře poskytují kvalitní stany, silné karimatky a obvykle i jídelní stan, noci mohou být chladné – klíčové je mít vlastní teplý spacák nebo vrstvený spacák. Pobyt v klášterech je extrémně spartánský: očekávejte tvrdou podlahu nebo dřevěnou postýlku a mnichy, kteří se ve 4 hodiny ráno probouzejí s gongu. Také ale počítejte s tím, že budete svědky jejich ranních modliteb, což je magické. Tip: vezměte si s sebou čelovku, protože mnoho farem nebo kempů má v noci omezenou elektřinu; také adaptér (Bhútán používá převážně zásuvky typu D, indického typu).
• Komunikace a konektivita: Připojení k internetu a telefonu se s odlehlými místy zhoršuje. Wi-Fi je běžné v městských hotelech, ale ve vesnicích můžete mít jen nepravidelný signál mobilních telefonů (pokud vůbec). Po příjezdu si pořiďte místní SIM kartu (velmi levnou) – SIM karty mají jak B-Mobile (Bhutan Telecom), tak TashiCell a váš průvodce vám ji pomůže zaregistrovat. Umožňuje vám uskutečňovat místní hovory (pokud se zatouláte ve vesnici a potřebujete zavolat průvodci atd.) a někdy máte k dispozici 3G data na překvapivých místech. Počítejte ale s tím, že budete hodně offline – což je pro ponoření se do světa opravdu požehnání. Naplánujte si s rodinou, že se nemusíte denně kontrolovat. Váš průvodce má často lepší telefonní síť (turističtí úředníci zajišťují, aby průvodci měli v zónách bez signálu pokrytí prostřednictvím vysílaček nebo podobně). V případě nouze jsou vesničané neuvěřitelně nápomocní – i když nemají internet, v případě potřeby se někam rozběhnou, aby jim předali zprávu. Co se týče elektřiny: odlehlé ubytování v soukromí nebo kempy nemusí mít spolehlivé napájení pro nabíjení zařízení, proto si s sebou vezměte jednu nebo dvě powerbanky. Také vodní elektrárny v Bhútánu mohou mít občasné výpadky – malá baterka nebo čelovka je nutností v batohu pro případ nečekaných nočních výpadků proudu (hodí se i při nočních návštěvách toalety v neznámém prostředí).
• Zdraví a bezpečnost: Bhútán je celkově velmi bezpečný, co se týče kriminality – násilná trestná činnost páchaná na turistech prakticky neexistuje a dokonce i krádeže jsou vzácné (přesto platí běžná opatření, jako je zamykání pokoje a nenechávání hotovosti na veřejnosti). Větší obavy se týkají zdraví a nadmořské výšky. Pokud se chystáte nad 3 000 m (Laya, Phobjikha, Merak atd.), stoupejte postupně a dodržujte dostatek tekutin; váš itinerář to často zohledňuje (např. strávení noci v Punakha (1 200 m), poté Phobjikha (2 900 m) a následná cesta pouze do Laya (3 800 m) pomáhá). Vezměte si s sebou základní léky: léky proti průjmu (nová dieta, kořeněná jídla mohou někomu způsobit žaludeční potíže), Diamox do nadmořské výšky (pokud túrujete vysoko, poraďte se s lékařem), případně antibiotika pro případ infekce při treku a rozhodně i osobní léky, pokud existují (v každém okrese jsou nemocnice, ale konkrétní lék, který potřebujete, nemusí být k dispozici). Cestovní pojištění je nezbytné a musí pokrýt nouzovou evakuaci – pokud si v Meraku zlomíte kotník, lze zařídit evakuaci vrtulníkem do Thimphu, ale bude drahé, pokud nejste pojištěni. Váš průvodce je vyškolen v první pomoci a pravděpodobně bude mít i lékárničku. Co se týče bezpečnosti potravin: netradiční cestování často znamená stravování v soukromých domech a místních restauracích. Bhútánská kuchyně je obvykle velmi dobře vařená (plně vařená nebo smažená). Největší výzvou je koření – informujte hostitele o své toleranci. Obvykle nabídnou nějaká nepálivá jídla nebo na požádání připraví mírnější verze („je to samo„– méně chilli, je užitečná fráze). Voda: používejte svou znovu naplnitelnou lahev; řidič vám může denně doplňovat velké lahve s filtrovanou vodou (Bhútán se snaží omezit plýtvání balenou vodou). Ve vesnicích je lákavé pít z křišťálově čistých horských pramenů. Průvodci to mohou u vysokých zdrojů povolit, ale pro jistotu používejte čisticí tablety nebo UV čistič, pokud ho máte s sebou. Psi: Ve městech toulaví psi v noci štěkají (pomáhají špunty do uší), ale obvykle nejsou agresivní; ve venkovských oblastech mohou být hlídací psi na farmách teritoriální – nechte svého průvodce vyřídit přiblížení k usedlosti, aby majitel přivázal nebo uklidnil jeho velkého tibetského mastifa.
• Povolení a zvláštní přístup: Nyní je jasné, že některá netradiční místa vyžadují povolení nad rámec víza. Patří mezi ně chráněné oblasti, jako je přírodní rezervace Sakteng (vesnice Merak/Sakteng), určité vysokohorské túry poblíž hranic (Sněhulák poblíž hranic s Tibetem) a posvátná místa, jako je Singye Dzong (které vyžaduje souhlas ministerstva vnitra). Pro tyto účely sdělte svému operátorovi údaje o svém pase s dostatečným předstihem. Povolení je často jednoduchý dopis, který váš průvodce nosí s sebou, aby ho ukázal úředníkům na kontrolním stanovišti nebo vojenské základně. Například cestou do Meraku je v Chalingu lesní brána – váš průvodce vás zaregistruje s povolením do svatyně. V praxi je to hladké, jen si buďte vědomi nutnosti, abyste nebyli na poslední chvíli zklamáni („aha, tam nemůžeme, protože…“) – dvakrát si ověřte u svého operátora, zda máte všechna potřebná povolení. Také při návštěvě chrámů mimo hlavní turistický okruh nechte svého průvodce zavolat předem – je to malá zdvořilost, která zajistí, že správce bude po ruce, aby je odemkl. Pro klášterní noci obvykle operátor zašle klášternímu orgánu formální dopis – váš průvodce bude mít kopii. Po příjezdu darujte malý dar (může to být peněžní dar, například 500–1000 Number, nebo dar léků atd.) jako projev vděčnosti za pohostinnost – váš průvodce vám může poradit s vhodným darováním; není to povinné, ale je to milé gesto, které je součástí kulturní výměny.
• Flexibilita a pohotovostní režim: Netradiční cestování znamená, že věci nemusí probíhat dokonale podle plánu. Sesuvy půdy mohou zablokovat odlehlou silnici (možná budete muset jít o hodinu déle, abyste se na druhé straně setkali s vozidlem, čímž se z malého dobrodružství stane nezapomenutelný příběh). Vesnický řemeslník, kterého jste doufali potkat, může být pryč; na druhou stranu se můžete setkat s jiným, který se ukáže být ještě fascinujícím. Osvojte si „pohodový“ přístup – Bhútánci jsou v tom experti. Váš průvodce bude neúnavně řešit problémy v zákulisí (viděl jsem průvodce, jak z ničeho nic vymýšlejí večeře typu „Plán B“, když na farmě došel propan, nebo jak za pochodu vymýšlejí objížďku turistické trasy, když byla stezka příliš blátivá). Důvěřujte jim a nechte se unášet proudem. Pokud je to možné, začleňte si do cesty den nebo dva volné, zvláště pokud se chystáte na vícedenní treky nebo cestujete v monzunu – je to polštář pro případ, že by vás něco zdrželo počasí, nebo si prostě místo tak zamilujete, že byste se tam chtěli zdržet (což se při netradičním cestování stává často!).

Stručně řečeno, plánujte dobře, ale buďte připraveni si užívat nečekané. Logisticky je nekonvenční cestování v Bhútánu složitější než standardní zájezd, ale se správným dopravcem a přístupem je zcela proveditelné a neuvěřitelně obohacující. Každá další námaha – ať už je to hrbolatá cesta nebo dlouhý trek – přináší mnohem více autenticity a úžasu. Motto by mohlo znít: „Sbalte si trpělivost a zvědavost a Bhútán se postará o zbytek.“ Protože se to skutečně stane.

Ukázkové netradiční itineráře

Abychom všechny tyto prvky spojili, zde je několik plány itineráře ukazuje, jak lze kombinovat běžné zážitky s netradičními dobrodružstvími. Tyto zážitky lze kombinovat nebo upravit na míru, ale vždy nabízejí pocit plynulosti a možností:

7denní západní Bhútán mimo síť (Thimphu – Haa – Phobjikha – Paro):
Den 1: Příjezd do Paro. Jeďte přímo do údolí Haa přes průsmyk Chele La (zastávka v Chele La na krátkou hřebenovou túru mezi modlitebními praporky). Odpoledne v Haa: návštěva tichého Bílého a Černého chrámu (Lhakhang Karpo/Nagpo) a procházka osamělou ulicí města Haa. Nocleh na farmě v Haa – uvítací koupel v horkých kamenech a vydatná domácí večeře.
2. den: Túra údolím Haa k poustevně Crystal Cliff (cca 3 hodiny tam i zpět) s nádherným výhledem na údolí. Oběd s piknikem u řeky Haachu. Po obědě se vydáte do skryté vesnice, jako je Dumcho – strávíte čas s místními obyvateli, třeba jim pomůžete na poli nebo si zkoušíte tradiční oděv. Pozdě odpoledne se vydáte do Thimphu (2,5 hodiny). Večerní procházka v Korunovačním parku v Thimphu u řeky, kde se shromažďují místní.
3. den: Památky Thimphu s netradičním výhledem: brzká návštěva Buddhy Dordenmy před davy. Zúčastněte se astrologického výkladu v 9:30 na astrologické škole Pangri Zampa (nechat si udělat věštění z Mo!). Oběd v místní farmářské kantýně (váš průvodce vybere místo, které turisté zřídka navštěvují). Odpoledne: cesta do Punakhy (2,5 hodiny). Cestou se zastavte ve vesnici, třeba Talo, abyste se seznámili s každodenním životem. V Punakhe se, pokud budete mít čas, projděte k méně známému chrámu (např. Talo Sangnacholing, krásné nástěnné malby).
Den 4: Průzkum Punakhy: brzy ráno návštěva Punakha Dzongu v době otevírání, kde si užijete klid. Poté se vydáte do malé vesnice, jako je Kabisa – krátká túra k rodinnému statku, kde se zúčastníte kurzu vaření, kde si na oběd připravíte ema datshi a puta (pohankové nudle). Po obědě se vydáte na dobrodružnou raftingovou jízdu po řece Mo Chhu (pravděpodobně budete jediný raft na řece). Pozdě odpoledne se vydáte do údolí Phobjikha (2,5 hodiny). Pokud bude jasno, vydejte se k průsmyku Pele La, odkud se vám naskytne výhled na západ slunce nad horou Jomolhari. Nocleh v rodinné chatě ve Phobjikha (útulná a rustikální).
5. den: Před úsvitem se můžete vydat do Phobjikha, abyste si prohlédli jeřáby černokrké (listopad–únor) nebo si prostě jen užít ponurou ranní mlhu (březen–říjen). Po snídani navštivte vesnickou školu (váš průvodce zařídí návštěvu školy Gangtey nebo Beta – budete se moci setkat se studenty, kteří se učí angličtinu). Později se připojte k strážci parku z RSPN na pěší prohlídku hnízdišť jeřábů s nahlédnutím do ochrany přírody. Odpoledne budete mít volný čas na procházku po naučné stezce Gangtey nebo na odpočinek. Večer majitelé vaší chaty pozvou místní vesničany na kulturní setkání u ohně – možná i na pár lidových písní a tanců, do kterých se můžete zapojit (čekejte spoustu smíchu).
6. den: Cesta do Paro (5–6 hodin). Cestou se zastavíte ve Wangdue, kde si prohlédnete kamennou vesnici Rinchengang (dostanete se k ní přes visutý most – dejte si čaj s rodinou kameníka). V Paro si vyberte něco neobvyklého: navštivte místní statek, který vaří vlastní pivo nebo ara – užijte si tam nenápadnou ochutnávku a večeři a podělte se s hostitelskou rodinou o jejich farmářském životě. Nocleh v Paro.
7. den: Túra ke klášteru Tygří hnízdo (začátek brzy ráno). Sestup brzy odpoledne. Se zbývajícím časem se vydejte na sever od Para do Dzongdrakha – shluku chrámů na útesech, často nazývaných „mini Tygří hnízdo“, ale bez turistů. Zapalte si tam máslovou lampu jako bonus k vaší cestě. Zpátky v Paru se večer projděte po hlavní ulici města nebo se podívejte na lukostřelbu místních, kteří cvičí. Následující den odjeďte a zažijte jak slavné památky, tak i skryté poklady.

10denní duchovní hluboký ponor v centrálním Bhútánu (Trongsa – Bumthang – Ura – Tang):
Den 1: Přílet do Paro. Let do Bumthangu (pokud jsou k dispozici lety) nebo dlouhá cesta autem z Thimphu do Trongsy (6-7 hodin). Výhled na Trongsa Dzong při západu slunce (nádherný z hotelu).
2. den: Ranní prohlídka Trongsa Dzong (často prázdný). Přejezd do Bumthangu (3 hod.). Cestou odbočka do Kunzangdry (malá poustevna na útesu spojená s Pema Lingpou) – krátká túra, obvykle tam je jen mniška, která se stará o péči. Pozdní odpoledne příjezd do Jakaru (Bumthang). Večer: setkání s buddhistickým učencem v kavárně Loden Foundation Café na neformální „rozhovor o dharmě“ u kávy.
3. den: Prohlídka starobylých chrámů v Bumthangu: brzy ráno navštivte Jambay Lhakhang a Kurjey Lhakhang (méně lidí, protože prohlídky začínají po 10. hodině). V Kurjey obdržíte zvláštní požehnání od místního mnicha (váš průvodce zařídí rozsvícení lampy nebo požehnání svěcenou vodou). Po obědě se vydáte do údolí Tang (1,5 hodiny). Zastavte se v Mesithangu, kde si vyzvednete místního průvodce (možná vesničana nebo učitele), který vás provede po údolí Tang. Navštivte muzeum paláce Ogyen Choling, kde vám člen rodiny vysvětlí jeho historii. Nocleh v penzionu Ogyen Choling nebo v kempu v Tangu (hvězdná obloha!).
Den 4: Ranní túra údolím Tang: středně těžká 2-3hodinová procházka k Membartsho (Hořícímu jezeru) po zemědělských stezkách – meditace u posvátné vody, kde byl nalezen poklad Pema Lingpy. Po pikniku cesta do údolí Ura (2 hodiny po nezpevněné cestě). Obyvatelé Ury vás pohostinně uvítají na farmě. Večer pohostinnosti Ury – zkuste si s nimi zahrát „kempu“ (místní šipky) a nasát jejich příběhy u krbu.
5. den: Průzkum údolí Ura: pokud se čas shoduje s Ura Yakchoe, užijte si festival. Pokud ne, vydejte se na túru do přírody do Šingkharu, navštivte tamní malý klášter a dejte si klidný oběd na pastvině. Odpoledne se odvezte zpět do Jakaru. Cestou se zastavte na farmě v Čumeji, známé tkaním Yathra – praktická ukázka tkaní. Nocleh v Bumthangu.
6. den: Začátek treku sov v Bumthangu – cesta k výchozímu bodu poblíž Tharpalingu, setkání s vaší trekovou skupinou. Procházka lesy, za soumraku poslouchání sov. Tábor v Kikile (s vzdáleným zábleskem světel Jakaru pod vámi).
7. den: Pokračování v treku Sov: průjezd vesnicí Dhur – zastávka ve vesnici na máslový čaj u místního turisty (improvizovaná pohostinnost je zde silná, zejména při setkání s vzácným zahraničním turistou). Trek končí odpoledne. Odpočiňte si ve městě Bumthang a navštívte místní sýrárnu nebo pivovar Red Panda Brewery, kde si můžete dát slavnostní řemeslné pivo.
Den 8: Cesta zpět na západ: z Bumthangu do Phobjikha (6-7 hodin). Přestávka v cestě u muzea Tower of Trongsa v Trongse (strážní věž, která se stala muzeem, mnoho lidí vynechá – je klidná a fascinující). Pozdní večer dorazíme do Phobjikha. Večerní procházka do Khewang Lhakhang v údolí, možná se shoduje s časem modlitby ve vesnici (připojte se ke skupině vesničanů v chrámu a zažijte skromný a okouzlující zážitek).
9. den: Z Phobjikha do Thimphu (5-6 hodin). Zastávka v průsmyku Dochula na oběd v kavárně, až davy odezní (kolem 14:00). V Thimphu volný čas na nákupy na řemeslném bazaru nebo odpočinek. Rozlučková večeře v tradiční restauraci s vystoupením folkové hudby.
Den 10: Ráno k Paro Tygří hnízdo (nebo pokud už jste byli doma, možná túra k průsmyku Chele La) a odjezd.
(Ideální pro ty, kteří hledají duchovní kořeny Bhútánu a jsou ochotni vzdát se luxusu ve prospěch autenticity.)

14denní průzkum východního Bhútánu (cesta ze Samdrup Jongkhar do Paro po souši):
Den 1: Vstup do Bhútánu přes Samdrup Jongkhar (hranice s Assámem). Sejde se s vámi váš průvodce po východním Bhútánu. Projděte se po trhu tohoto pohraničního města (okamžitý zážitek: ásámští a bhútánští obchodníci, živá scéna). Nocleh v SJ.
2. den: Přejezd z SJ do Trashigangu (cca 8 hodin, ale cesta je rozdělena na zastávky). Cestou navštivte tkalcovskou vesnici, jako je Khaling (známá pro přírodní barvení a hedvábné textilie – neformální návštěva Tkalcovského centra a rozhovor s tkalci). Pozdní odpoledne dorazíte do Trashigangu. Vyjděte na vyhlídku Trashigang Dzong při západu slunce.
3. den: Prohlídka Trashigangu: Ranní cesta do centra tkaných látek Rangjung – setkání s jeptiškami, které tkají, a s dívkami-sirotky, které vychovávají. Poté návštěva studentské ubytovny komunity Brokpa ve městě Trashigang (děti Brokpa z Meraku/Saktengu zde pobývají ve škole – strávte s nimi hodinu doučováním angličtiny nebo hraním her – vzájemná výměna zkušeností). Po obědě cesta do Radi (známého pro textilie ze surového hedvábí) – přenocování v ubytování v soukromí v Radi a dozvídání se od hostitelů o hedvábnictví (chovu hedvábí).
Den 4: Začíná trek/jízda autem z Radi do Meraku. Transfer terénním vozidlem až po silnici (možná do Phudungu nebo dál v závislosti na stavu silnice). Poté 3–4 hodiny chůze do Meraku (mírné stoupání). Uvítání v Meraku: vaše ubytování v soukromí (základní kamenný dům) vás přivítá arrou a sujou. Večer u krbu s poslechem lidových pohádek Brokpa v tlumočení.
5. den: Celodenní ponoření se do Meraku. Pokud je to možné, zúčastněte se šamanského rituálu ve vesnici (například obřad „pho“ v Brokpa, který přivolává zdraví). Pomozte s pást jaky nebo si vyzkoušejte jejich jedinečný oděv a zapojte se do improvizovaného tance na nádvoří – Brokpové jsou stydliví, ale pokud projevíte zájem, nadšeně se otevřou. Nocleh v Meraku (dopřejte si jakí sýr!).
6. den: Trek z Meraku do Miksa Teng (kemp v polovině cesty do Saktengu) – asi 5–6 hodin přes nejvyšší průsmyk (4 300 m). Na této nedotčené stezce můžete narazit na divoké kopytníky nebo himálajské bažanty monal. Užijte si hvězdnou noc v táboře s partou (sdílejte písně u táboráku; vaši nosiči z Brokpy znají strašidelné horské písně).
7. den: Trek z Miksa Teng do Saktengu (3–4 hodiny, většinou z kopce). Odpoledne prozkoumejte Saktengu: navštivte malý chrám a komunitní školu ve vesnici Sakteng (možná si zahrajte přátelský fotbalový zápas s místními!). Večer pro vás bude připravena kulturní show – tanec brokpa a tanec jaků v podání vesničanů, kteří jsou hrdí na to, že se s námi dělí o svou kulturu (a pravděpodobně očekávají, že na oplátku zazpíváte písničku nebo zatančíte si svou zemi – zábavný a intimní moment kulturní výměny).
Den 8: Trek ze Saktengu do Joenkhar Tengu (poslední úsek, cca 5 hodin), kde vás čeká vaše vozidlo. Přejezd do Trashiyangtse (2–3 hodiny). Cestou se můžete odpoutat a navštívit Sherubtse College v Kanglungu, pokud vás zaujme akademická atmosféra (nejstarší vysoká škola v Bhútánu; popovídání si se studenty). Do Trashiyangtse dorazíte večer.
9. den: Trashiyangtse: Brzy ráno návštěva Chorten Kora – připojte se k místním na obchůzky s kora. Poté se setkejte s řemeslníky-dřevořezbáři v institutu Zorig Chusum a vyzkoušejte si soustružení misky. Odpoledne mírná túra do Bomdelingu za pozorováním ptáků (v zimě pozorování jeřábů). Možná si užijete pobyt na farmě v Yangtse a nasajte život na vesnici (alternativně skromný hotel).
Den 10: Přejezd z Trashiyangtse do Mongaru (6 hodin). Zastávka v Gom Kora u řeky – tichý, mystický chrám postavený kolem meditační jeskyně. V Mongaru navštivte bylinné léčebné oddělení nemocnice Mongar (zajímavé pro pochopení tradiční bhútánské medicíny) nebo si jen odpočiňte v hotelu (východní horko si už žádá o odpočinek).
11. den: Cesta z Mongaru do Bumthangu (7+ hodin). Dlouhá trasa, proto si ji rozdělte zajímavými zastávkami: klikatí se po Yadi a dejte si čaj s místními v obchodě u cesty (turistů tam málo chodí; budete si živě povídat), možná si udělejte piknik u vodopádu. Podívejte se na data Ura Yakchoe – pokud se koná a můžete se tam dostat, udělejte to; pokud ne, pokračujte do Jakaru. Večer v Bumthangu se odměňte koupelí v horkých kamenech ve vašem penzionu – po drsných východních silnicích si to zasloužíte.
12. den: Prohlídka Bumthangu: ve srovnání s místy, kde jste byli, se vám bude zdát rozvinutější. Navštivte Tamshing Lhakhang (požádejte o vyzkoušení historické kroužkové zbroje a projděte se kolem – zábavné i duchovní zároveň). Volné odpoledne na procházku řemeslnými obchody města Jakar (kupte si textilie přímo od tkalců, které jste potkali v Khoma nebo Radi a kteří sem posílají své práce). Možná se podívejte na místní fotbalový zápas na hřišti Bumthangu – improvizované setkávání.
13. den: Leťte z Bumthangu do Paro (pokud lety fungují; jinak je to dvoudenní cesta na západ). V Paro si konečně prohlédněte ikonická místa: Paro Dzong a Národní muzeum mimo otevírací dobu (pravděpodobně už vás návštěva muzeí unavuje, ale Paro stojí za to se v krátkosti podívat na kontext).
Den 14: Túra k Tygřímu hnízdu zakončí vaši cestu doslova na vrcholu. U vodopádu v Taktsangu budete vzpomínat na všechna odlehlá zákoutí, která jste viděli. Odjezd následující den.
(Tento epický výlet je určen pro neohrožené cestovatele s dobrou fyzickou kondicí a otevřeností. Nejlepší na jaře nebo na podzim. Zahrnuje Bhútán od východu na západ – skutečně cestu objevitelů.)

Tyto ukázkové itineráře ukazují, že s kreativním plánováním můžete skloubit hlavní atrakce i skrytá zákoutí. Klíčem je tempo a rozmanitost – vyvažování dlouhých jízd autem nebo treků s obohacujícími kulturními zastávkami a zajištění času na nestrukturované poznávání. Vždy si nechte rezervu pro nečekané příležitosti: festivalový den, o kterém jste nevěděli, místní svatbu, o které se dozví váš průvodce a může vás na ni vzít (to se stává!). Netradiční cestování je stejně tak o náhodě jako o strategii.

Sezónní průvodce netradičním Bhútánem

Každé roční období v Bhútánu má svou vlastní atmosféru a v každém z nich se objevují různé neobvyklé příležitosti. Zde je návod, jak si Bhútán užít naplno v kterémkoli ročním období:

• Jaro (březen–květen): Jaro je z dobrého důvodu vrcholem turistické sezóny – příjemné počasí (mírné v údolích, chladné v horách) a kvetoucí příroda. Pro netradiční cestovatele je jaro ideální pro trekking (trasy jako Druk Path nebo Owl Trek se pyšní divokými květinami a jasnými výhledy). Je to také sezóna festivalů: kromě velkých tshechus (Paro, Thimphu na začátku jara) vyhledejte i menší, jako je festival Gomphu Kora v Trashiyangtse (koncem března), kde místní obyvatelé táboří u chrámu na břehu řeky a provedou půlnoční obchůzku – neuvěřitelné kulturní ponoření, pokud vám nevadí jednoduché kempování po boku stovek bhútánských poutníků. Na jaře se také konají vzácnější kulturní akce, jako je Festival rododendronů v Lamperi (Thimphu) – botanický festival s místní hudbou, kterého se účastní jen málo cizinců. Jedna věc, kterou je třeba zvážit: jelikož je jaro oblíbené, rezervujte si ubytování v soukromí a specializované průvodce s dostatečným předstihem; nejlepší místní průvodce (například pozorování ptáků v Tashiyangtse nebo specializovaná textilní prohlídka v Lhuentse) si obsadí ti, kteří plánují brzy ráno. Také počítejte s trochou sněhu nebo uzavřenými vysokými průsmyky začátkem března – východní Bhútán by tehdy mohl být vhodnější (tepleji, silnice otevřené), zatímco vysokohorské treky jako Snowman by mohly začít až v květnu.
• Léto (červen–srpen): Monzunové měsíce přinášejí na jihu silné deště a v centrálních a severních oblastech odpolední přeháňky. I když některé dny mohou být vyprchané, cestování je zcela možné a krajina je nádherně zelená. Neobvyklé výhody: ikonická místa budete mít prakticky sami pro sebe. Představovali jste si někdy, že jste sami v Tygřím hnízdě v letním mrholení? Je to mystické s mraky vznášejícími se nad klášterními nádvořími. Léto je zemědělskou sezónou – v červnu se připojte k pěstování rýže v Punakha (mnoho cestovních kanceláří vám může zařídit půldenní zážitek „farmářského života“, kde skutečně oráte s voly a sázíte sazenice – blátivé, ale zábavné). V červenci/srpnu se sběr hub stává velkým hitem v místech, jako je Bumthang a Genekha; můžete si naplánovat výlet kolem festivalu Matsutake v Genekha (okraj Thimphu), nebo se jednoduše vydat s vesničany na sbírání lišek v lesích Bumthangu (požádejte svého průvodce, aby se domluvil s místním, může to být spontánní ranní aktivita). Upozorňujeme, že některé silnice na Dálném východě mohou být náchylné k sesuvům půdy; pokud se tam vydáte, mějte připravené dny pro nepředvídané události. Kompromisem občasných dešťových zpoždění je intimní kulturní propojení: lidé mají více času sedět a povídat si, když venku leje. Vzpomínám si, jak jsem uvízl v ubytování v Merakové během lijáku – nakonec jsme s rodinou trávili hodiny u kamen, učili se hrát bhútánské karty a vyprávěli lidové příběhy. To by se nestalo za rušného jasného dne, kdy bychom byli venku. Takže si vychutnejte pomalejší tempo monzunu. Tip na sbalení: dobré trekingové sandály (na blátivé cesty), rychleschnoucí pončo a smysl pro humor pro pijavice (tabákový list nebo solný roztok na botách je trochu odradí).
• Podzim (září–listopad): Podzim je dalším hlavním obdobím Bhútánu – jasná obloha, nádherné výhledy na Himaláje a mnoho významných svátků tšeču (Thimphu v září, čtyři svátky tšeču v Bumthangu v říjnu/listopadu). Pro nekonvenční cestovatele je podzim trekovým rájem (všechny trasy jsou otevřené a relativně suché) a kulturním bonanzou – můžete navštívit řadu malých festivalů, které nejsou v jinou dobu přístupné (např. Jakar Tšeču v listopadu, který je menší než říjnový Jambay/Pakar Tšeču a má velmi místní atmosféru). Rubová strana: spousta turistů. Proto svědomitě využívejte naše strategie, jak se vyhnout davům. Pokud chcete méně turistů, ale stále dobré počasí, zaměřte se na pozdní podzim (listopad); po prvním listopadovém týdnu jejich počet klesá. Pozdní podzim také přináší čas sklizně: zkuste být na místech, jako je Paro nebo Wangdue, když probíhá sklizeň rýže (obvykle v říjnu) – uvidíte zlatá pole sekaná srpem a pokud požádáte, většina farmářů vám ráda dovolí trochu se přidat. Někdy pořádají ve svém místním chrámu malé rituály díkůvzdání za sklizeň – intimní událost, které se můžete zúčastnit, pokud se spřátelíte s farmářem. Pozorování ptáků je na podzim ideální, zejména jeřábů, kteří přilétají do Phobjikhy začátkem listopadu: pokud se tam budete konat, určitě se zúčastněte festivalu jeřábů (11. listopadu), ale i mimo něj bude jedno úsvitné ráno v bažině, kde se jeřábi hnízdí, a vy budete tiše pozorovat tyto elegantní ptáky, nezapomenutelnou vzpomínkou na celý život. Stabilní podzimní počasí také znamená, že se můžete vydat na opravdu odlehlá místa, jako je Singye Dzong nebo Snowman Trek – pokud máte na paměti, je to ideální čas (konec září až polovina října). Jen si to naplánujte včas a připravte se na chladné noci (po říjnu vyšší údolí mrznou). Celkově vzato nabízí podzim nejlepší podmínky pro téměř jakoukoli neobvyklou aktivitu – stačí bojovat s uspokojením z dokonalého počasí tím, že se budete nutit zkoušet nečekané odbočky (protože jasné dny by vás mohly svádět k prohlídce velkých památek). Využijte viditelnosti a podnikněte třeba méně známou jednodenní túru, jako je trek Jela Dzong (zřícenina pevnosti nad Paro – fantastické výhledy, žádní turisté) nebo túra Thoepa Tsho (krásná jednodenní túra k skrytému jezeru z Punakhy).
• Zima (prosinec–únor): Zima je mimo sezónu, ale pokud zvládnete chladné noci, je to skvělé období pro netradiční cestování. V bhútánských údolích jsou mírné dny (například v Punakha 12–20 °C) a chladné noci často pod bodem mrazu v místech, jako je Bumthang. Vysoké průsmyky se mohou po silném sněžení dočasně uzavřít (pokud jedete autem, zkontrolujte stav Chele La nebo Thrumshing La). Velkou výhodou je, že téměř žádní turisté a po sklizni je čas na lukostřelecké turnaje a rodinná setkání. V prosinci se můžete v Thimphu zúčastnit národního mistrovství v lukostřelbě – fascinující kulturní sportovní podívaná s písněmi a rituály. V klášterech je více mnichů (méně cestují na duchovní cvičení), takže pokud se ubytujete v klášterním penzionu, můžete zažít hluboké modlitební obřady. Túry ve vysokých nadmořských výškách jsou vyloučeny (příliš mnoho sněhu), ale túry v nízkých nadmořských výškách jsou nádherné – čistý vzduch znamená, že ostře uvidíte každý hřeben. V zimě se také konají některé malé festivaly: Trongsa Tshechu (obvykle prosinec), Punakha Dromche (únor, s nádhernou rekonstrukcí starověkých bitev na území dzongů). Festival v Punakha je obzvláště neobvyklý, protože v zimě se ho zúčastní méně lidí – je chladněji, ano, ale sledovat nádvoří velkého dzongu ožívajícího maskovanými válečníky, zatímco se v pozadí třpytí zasněžené hory, je nepřekonatelné. Pokud máte rádi divokou zvěř, zima je ideální pro pozorování nepolapitelných druhů, které sestupují níže: navštivte parky jako Phobjikha (koncentrace jeřábů a možná i lišek) nebo Manas na dalekém jihu (příjemný a bujný, na safari lze spatřit zvířata jako divoké slony – ano, Bhútán toho na jihu trochu má). A nezapomeňte na horké prameny – Gasa je nejlepší v umírající zimě, když tam jezdí místní, jak je popsáno. Takže si sbalte vrstvy oblečení (termoprádlo, fleecové oblečení, teplou čepici) a vydejte se ven. Pohostinnost v chladu zjistíte ještě teplejší – nesčetněkrát jsem byl pozván, abych vstoupil do náhodného domu, sedl si k jejich kamnům na dřevo a dal si horký nápoj jen proto, že bylo chladno a já šel kolem. To je ten druh spontánní laskavosti, který zimní cestování láká.

Fotografický průvodce pro netradiční Bhútán

Zachytit podstatu Bhútánu fotoaparátem je radost, zvláště když se vydáte za hranice standardních pohlednicových míst. Pár tipů pro fotografování neobvyklého Bhútánu:

• Nejlepší netradiční místa pro focení: Zvažte, zda si s sebou neustále vezmete fotoaparát, protože neplánované zastávky často vedou k pořízení skvělých snímků. Například údolí Haa nabízí rustikální farmářské scenérie v době zlaté hodinky – představte si osamělé farmářské domy s modře natřenými okenními rámy na zelených svazích. V Meraku a Saktengu je nepřeberné množství příležitostí k portrétnímu focení: starší lidé z kmene Brokpa s jejich ošlehanými tvářemi a jedinečnými klobouky, zejména v měkkém ranním světle, když vycházejí, aby se starali o jaky, jsou úchvatnými objekty (požádejte o svolení a poté s respektem přibližte). Údolí Phobjikha za zimního úsvitu vám nabízí náladové krajiny: mrazivé bažiny s elegantně drženými jeřáby – klíčem k přiblížení, aniž byste je rušili, je dlouhý objektiv. Lhuentse nabízí dramatické výhledy na dzong a řeku – dzong z menšího záběru, který, když je osvětlen pozdním odpoledním sluncem, září proti lesu (skvělé z kopce přes Kurichu, váš průvodce bude znát výhodu). Pokud se vydáváte na trek do Dagaly, vezměte si lehký stativ; noční obloha s jezery odrážejícími hvězdokupy je prostě seznam záběrů, které si člověk nemůže dovolit. A nezapomeňte na lidi: skrytý záběr dětí hrajících si s kurikem (obručí) na vesnické cestě nebo mnicha obětujícího vonnou tyčinku u oltáře může vyprávět celý příběh. Netradiční cestování vám dává vzácnou příležitost zachytit scény, které nejsou klišé – například tábor pasteveckých pastýřů za úplňku v Himálaji nebo detailní záběr rukou tkávajících složité vzory na tkalcovském stavu v Khoma.
• Etika kulturní fotografie: Vždy se zeptejte, než budete fotografovat lidi, zejména ve venkovských oblastech. Většina Bhútánců řekne ano a dokonce hrdě zapózuje, ale zeptání se buduje důvěru. Pokud je jazyková bariéra, úsměv a zvednutý fotoaparát s přikývnutím slouží jako otázka. Kláštery: fotografování je často povoleno na nádvořích a vnějších prostorách, ale obvykle ne uvnitř chrámů s bleskem (některé povolují fotografování bez blesku, mnohé vůbec ne – řiďte se vyvěšenými značkami nebo se zeptejte svého průvodce). Nefotografujte během aktivních modlitebních obřadů, s výjimkou případů zezadu, aniž byste rušili – i tehdy je lepší fotografovat jen tak, pokud vám to nedáte souhlas. Při fotografování dětí si vyžádejte souhlas rodičů, pokud je jeden z nich poblíž. Tip: noste s sebou polaroid nebo přenosnou tiskárnu – dát někomu jeho portrét na místě je obrovskou výhodou (a zábavná interakce, můžete být nakonec pozváni na čaj). Také ukažte své snímky na displeji fotoaparátu – lidé se rádi vidí sami, což často vede k upřímným úsměvům na dalších snímcích. Vyhněte se citlivým tématům, jako jsou vojenské kontrolní stanoviště nebo interiér administrativních kanceláří dzongů. A pamatujte, že ty hluboce duchovní okamžiky (jako láma hluboce meditující nebo rodina truchlící na krematoriu) je někdy nejlepší nefotografovat – ne všechno potřebuje fotku; některé si z úcty archivujete ve svém srdci.
• Tipy pro krajinářskou fotografii: Bhútánské krajinné scenérie mohou být vysoce kontrastní (jasná obloha, tmavá údolí). Použijte polarizační filtr k prohloubení oblohy a odstranění oparu na vzdálených horách. Odstupňované ND filtry pomáhají při východu/západu slunce vyvážit expozici jasného horizontu oproti tmavé zemi (např. u průsmyku Dochula s jasnou oblohou a zastíněným lesem). Netradiční cestování často znamená, že budete fotografovat v různých podmínkách: mlhavé lesy, tmavé chrámy, hvězdné noci. Proto je všestranný zoom objektiv (například 24–105 mm) plus světelný objektiv s pevnou ohniskovou vzdáleností (50 mm f/1,8 nebo podobný pro slabé osvětlení v chrámech nebo na portrétech) skvělou kombinací. Lehký cestovní stativ výrazně rozšiřuje vaše kreativní možnosti – dlouhé expozice řek (jako je Haa Chhu tekoucí pod mosty ověšenými modlitebními vlajkami za soumraku), stopy hvězd nad klášterem (klášter Tamshing v Bumthangu pod Mléčnou dráhou byl můj osobní epický snímek díky stativu a jasné zimní obloze). Při túře mějte fotoaparát po ruce (pouzdro s připínáním nebo popruh), protože divoká zvěř nebo prchavá duha se mohou rychle objevit a zmizet – já jsem pořídil nejlepší snímek pandy červené v mechem porostlé jedli v lese Thrumshingla, protože jsem měl fotoaparát připravený, když mi na 3 sekundy přešel cestu. Pokud je to možné, zálohujte si fotografie každý večer (noste s sebou externí disk nebo spoustu paměťových karet) – neobvyklé je, že pokud snímky ztratíte, kvůli odlehlosti je nebudete moci snadno předělat. Fotografování dronem: upozorňujeme, že osobní použití dronů je v Bhútánu zakázáno bez zvláštního povolení, takže s focením dronem neplánujte (a upřímně řečeno, mnoho krás Bhútánu se nejlépe zachycuje z intimní perspektivy země).
• Fotografie lidí a interakcí: Mezi nejpůsobivější cestovní fotografie patří ty, které ukazují spojení. Při netradičním cestování si můžete dát čaj s rodinou nebo tančit u ohně s místními – mějte fotoaparát po ruce (ale občas si ho dejte stranou, abyste se mohli plně zapojit). Abyste tyto okamžiky zachytili autenticky, nepřehánějte je. Pořiďte několik záběrů, na kterých vy a místní obyvatelé komunikujete (samospoušť nebo požádejte svého průvodce, aby je vyfotil), a několik detailních záběrů smějících se tváří, rukou, které si vyměňují předměty atd. Později se takové snímky stanou vašimi nejcennějšími a připomenou vám nejen pohledy, ale i pocity. Vždy se nabídněte, že pošlete fotografie zpět. Pokud se někdo obzvláště těší na fotografování, poznamenejte si jeho adresu (mnoho Bhútánců, dokonce i vesničanů, má nyní WhatsApp – snadný způsob, jak posílat digitální fotografie) nebo mu později doručte fotografie prostřednictvím svého cestovní kanceláře za vás. Tím se kruh kulturní výměny uzavírá.

V podstatě myslete za hranice pohlednice. Díky netradičnímu cestování máte možnost vyfotografovat stránky Bhútánu, které se objevují jen zřídka: skrytou poustevnu osvětlenou máslovými lampami, omšelou ruku nomáda na pozadí zasněžených vrcholků, vodopád v panenském lese bez jediného člověka na dohled. Tyto snímky nejen ohromí ostatní, ale také vám udrží živé vzpomínky. A s vybavením se příliš nestresujte – některé z mých nejoblíbenějších snímků byly pořízeny na iPhone, protože jsem ho měla, když se něco stalo. Jak říkají Bhútánci, nejlepší fotoaparát je ten, který máte s sebou (dobře, to neříkají – ale oceňují být v přítomném okamžiku, což je také dobrá rada pro fotografování!).

Respektování bhútánské kultury v odlehlých oblastech

Když se vydáte do odlehlejších oblastí Bhútánu, stanete se ambasadorem své vlastní kultury i hostem v té jejich. Respekt je základem smysluplných interakcí. Zde je několik pokynů, jak zajistit, aby vaše přítomnost byla pozitivní a oceněná:

• Předpis oblékání: Bhútánci se ve vesnicích často oblékají tradičně a skromně. I když se od vás neočekává, že budete neustále nosit národní oděv (gho/kira), je dobré se skromnosti držet na straně skromnosti. Muži i ženy by se měli ve vesnicích nebo chrámech vyhýbat kraťasům, topům bez rukávů nebo těsnému/odhalujícímu oblečení. Dlouhé kalhoty nebo sukně a košile, které zakrývají ramena, vyjadřují úctu (a navíc chrání před sluncem a hmyzem). Osobní tip: Nosil jsem s sebou lehký šátek, který jsem si mohl přehodit, kdybych náhle navštívil chrám nebo se ocitl na shromáždění ve vesnici – velmi praktické. Při vstupu do náboženských komplexů nebo při rozhovoru se staršími lidmi si sundejte klobouky a sluneční brýle (Bhútánci považují za neslušné mít při rozhovoru sluneční brýle na očích). Pokud máte tetování, vězte, že někteří starší Bhútánci je mohou považovat za zvědavé nebo znepokojivé (zejména tetování s náboženskými symboly); ve formálním prostředí je mějte zakryté, abyste předešli nedorozumění.
• Uvnitř chrámů a domovů: Při návštěvě klášterů nebo domácí svatyně platí určitá pravidla. Před vstupem do jakéhokoli chrámu nebo vnitřní svatyně si vždy zujte boty (váš průvodce vám to připomene). V malém domě počkejte, až vám ukážou, kam se máte posadit – hostitel vás obvykle posadí na koberec nebo polštář. Při sezení nesměřujte nohama k oltáři ani k lidem (sedněte se zkříženýma nohama nebo si nohy dejte stranou). Když vám nabídnou jídlo nebo pití, přijměte alespoň trochu, i když nemáte hlad – je to zdvořilé. Pokud vám podávají obrovské porce, můžete jemně říct „Mešu, meshu“ (jsem plný). Při jídle se spojte za ruce a řekněte „Itadakimasu„“ není bhútánský zvyk; místo toho začněte po hostiteli a na konci můžete říct „Za-Zer ga tuk!„(Dobře jsem se najedl!) s úsměvem – potěší je, když ochutnáte trochu dzongkha. Pokud spíte doma, vězte, že venkovské domácnosti často spí brzy a brzy se vstávají (kohouti!). Dodržuje se noční klid; v noci se omezte na hluk.“
• Etiketa interakce: Několik klíčových bodů: Bhútánský pozdrav „Kuzuzangpo la“ (ahoj) s jemným pokývnutím nebo úklonou je vždy vítán. Příponu „la“ použijte k změkčení prohlášení nebo otázek (např. „Děkuji“ je prostě „Kadrinchey la“). Když vám někdo něco podává (dárek, peníze atd.), přijměte to oběma rukama jako projev úcty. Stejně tak, pokud něco podáváte (zejména staršímu nebo mnichovi), použijte pravou ruku podepřenou v zápěstí levou rukou. Vyhněte se dotýkání se hlavy – hlava je považována za duchovně vznešenou. Fyzické projevy náklonnosti, jako jsou objetí, nejsou mezi cizími lidmi běžné; všimnete si, že i blízcí přátelé si často vymění jen vřelý úsměv a možná i dotyk čela, spíše než velké objetí. Čtěte tedy signály; velké medvědí objetí vaší babičky, která u vás bydlí, ji může překvapit (i když některé jsou v kurzu!). ​​V případě pochybností postačí upřímné podání ruky nebo modlitba s úklonou. Bhútánci mohou být stydliví, ale velmi zvědaví – buďte připraveni na otázky, které se mohou zdát osobní (jako „Jste ženatý/vdaná? Kolik vyděláváte? Proč nemáte děti?“). Tím se myslí, že se nechcete urazit; Je to kultura, kde se jedná o přátelské otázky. Odpovídejte zdvořile nebo s jemným humorem. A klidně se ptejte na podobné otázky – pravděpodobně to očekávají. Jen se vyhněte přímé kritice aspektů jejich kultury nebo země (což pochybuji, že by otevřený cestovatel stejně udělal) – Bhútánci jsou hrdí a vzhledem ke své velikosti také poněkud citliví na zahraniční kritiku. Pokud vám nějaký místní zvyk dělá problém (například pálení obrovského ohně z borového dřeva každou noc, což se vám zdá nebezpečné nebo neudržitelné), zeptejte se na něj bez odsuzování – možná se dozvíte kulturní zdůvodnění, které se za ním skrývá, a možná se můžete s ním podělit o alternativní nápady v uctivé konverzační formě.
• S laskavým svolením pro životní prostředí: Mnoho odlehlých oblastí, které navštívíte, je nedotčených – udržujte je v takovém stavu. Váš průvodce a posádka se obvykle postarají o svoz odpadu (vynášejí odpadky z treků atd.), ale i vy se můžete tiše ujistit, že po sobě nezanecháte žádné stopy. Pokud uvidíte odpadky, zvažte jejich sebrání; Bhútán má problém s odhazováním odpadků v některých místech u silnic (například na piknikových místech) ne ze zlého úmyslu, ale spíše kvůli nedostatku zařízení na likvidaci odpadu. Místní obyvatelé si vaší péče všimnou a hluboce ocení – jemně je to ovlivňuje, aby dělali totéž. Dávejte si pozor na spotřebu vody ve vesnicích – voda je často přiváděna samospádem a je omezená. Na takových místech se možná místo 20minutové sprchy vykoupejte v kbelíku. Při trekingu nebo kempování v blízkosti jezer/řek se vyhněte používání chemických mýdel ve vodě; váš personál poskytne umyvadlo k opláchnutí od vodních zdrojů. Držte se stezek v hustých lesích – zabráníte tak pošlapávání posvátných bylin nebo rušení divoké zvěře. Například národní park Džigme Dordží je domovem hnízdících populací tygrů a sněžných irbisů; váš průvodce vás poučí o bezpečnosti (neodcházejte sami za soumraku atd.). Je pozoruhodné, že v Bhútánu je kultura, kde se volně neloví ani nerybaří (k rybolovu potřebujete povolení a lov je nelegální) – takže divoká zvěř se lidí obecně nebojí. Zachovejte si tuto důvěru – nekrmte divoká zvířata ani se nepokoušejte o příliš blízkou selfie, která je stresují. Našel jsem dobré pravidlo: chujte se jako pozvaný host v obrovském posvátném přírodním chrámu – tiše, pozorně a vděčně.
• Myšlení hrubého národního štěstí: Étos v Bhútánu, zejména mimo obchodní centra, je komunitní a ohleduplný. Snažte se přizpůsobit pomalejšímu tempu a vztahovému způsobu, jakým děláte věci. Pokud slíbíte, že někomu pošlete fotografie nebo dopisy, dodržte to – posiluje to víru v mezikulturní přátelství. Když opouštíte ubytování v rodině nebo děkujete lámovi za jeho čas, malý projev úcty je ohleduplný: může to být dar (v chrámech) nebo dárek. Tipy na dárky: přineste si z domova pohlednice nebo malé suvenýry, které můžete darovat vesničanům (něco osobního, ne drahého, například magnet na ledničku nebo sadu mincí – milují vidět zahraniční předměty). Nebo přispějte do jejich komunitního fondu – v Meraku jsem prostřednictvím svého hostitele přispěla škole nějakými výtvarnými potřebami – trocha stačí k velkému úspěchu. A konečně, buďte trpěliví a pozitivní. Při cestování na dálku nepůjde všechno podle plánu. Ale v Bhútánu neočekávané zpoždění často vede k nečekané radosti (festival, býčí zápasy, kdo ví!). Usmívejte se, i když máte potíže, a místní se vám budou snažit pomoci nebo se vám ulehčit, protože vidí, že ztělesňujete ducha GNH – pochopení, že blahobyt nespočívá ve spěchu nebo kontrole všeho, ale v přítomnosti a laskavosti u všeho.

Dodržováním těchto kulturních citlivostí se nejen vyhnete urážkám – aktivně si budujete dobrou vůli a hlubší vztahy. Lidé v těchto odlehlých oblastech na vás budou s láskou vzpomínat („ohleduplný Američan, který s námi pomáhal vařit momos“, nebo „vtipný Němec, který se k nám připojil k tanci ghó a kira!“). A z Bhútánu odjedete nejen s fotografiemi, ale i s přátelstvím a uspokojením, že vaše cesta respektovala a možná i pozvedla komunity, které vám otevřely své dveře.

Zážitky z divoké zvěře a přírody nad rámec cestovního ruchu

Bhútánské nedotčené prostředí je pokladem pro milovníky přírody a netradiční zájezdy mohou přinést zážitky, které balíčky zájezdů často opomíjejí. Zde je průvodce, jak zodpovědně poznat divokou stránku Bhútánu:

• Přírodní rezervace Bumdeling – ráj pro pozorovatele ptáků: Na Dálném východě se nachází Bumdeling v okrese Trashiyangtse, odlehlá rezervace známá především jeřáby černokrkými, ale také domovem více než 150 dalších druhů ptáků. Strávte zimní den s místním strážcem a tiše pozorujte jeřáby v bažinách Bumdeling (nastaví vám pozorovací dalekohled – vidět 50 obrovských jeřábů najednou je úchvatné). Na jaře se vydejte brzy ráno na procházku podél řeky Kholong Chu: můžete zahlédnout vzácnou volavku bělobřichou (kriticky ohroženou, na celém světě jich zbývá jen několik desítek), která se občas živí v řekách Trashiyangtse – pro ornitology je to svatý grál. I když nejste „ortikán“, prosté kouzlo procházky v ranní mlze a poslechu symfonie cvrlikání a volání stojí za to. Strážce může napodobit volání některých ptáků, aby je nalákal blíž – zábavné je pozorovat. Zeptejte se také na motýly: léto v Bumdelingu přináší mraky motýlů; vesničané někdy jednomu údolí s humorem říkají „motýlí dzong“ pro jejich velké množství. Fotografové mohli zachytit druhy jako Bhutan Glory, jak se třepotají kolem rododendronů – což byl cenný záběr.
• Sakteng Wildlife Sanctuary – teritorium Yeti: Východní vysočina (Merak-Sakteng) nabízí nejen kulturu, ale i jedinečnou přírodu. Tato rezervace údajně chrání biotop migoiů (bhútánských yetti). I když migoiů pravděpodobně nezahlédnete (pokud ano, stanete se legendárním!), můžete spatřit spoustu dalších divokých zvířat. Vydejte se na procházku lesem s průvodcem z vesnice Sakteng: hledejte červené pandy šplhající po mechových stromech – jsou sice vzácné, ale místní je někdy vidí za úsvitu/soumraku u potoků, jak se živí bambusovými výhonky. Pokud budete mít obrovské štěstí, můžete na vzdálených mýtinách zahlédnout himálajského černého medvěda nebo bhútánské národní zvíře takin. I bez velkých savců je zdejší les okouzlující – pokrytý lišejníky a po dešti se objevují houby všech barev. Poslouchejte volání zoborožců; v těchto lesích žije několik zoborožců s rezavým krkem a jejich hluboké volání rezonuje jako bubny. Prozkoumáním této svatyně s místním vesničanem z Brokpy nebo lesním strážcem si také u táboráku vyslechnete legendy o yettim – například o tom, jak jejich prarodiče našli záhadné stopy nebo v noci slyšeli nadpozemské pískání. Je to napůl trek za divokou přírodou, napůl folklórní cesta – jedinečně obohacující.
• Národní park Džigme Dordží – Netradiční safari: JDNP, který se rozprostírá od alpského po subtropický terén, je klenotem Bhútánu. Většina turistů ho vidí jen ze silnice nebo na treku Snowman. Netradiční způsob, jak ho zažít, je z Gasy. Požádejte správce parku o procházku lesem poblíž Gasy – znají skryté stezky, kde můžete vidět stáda takinů pasoucích se ve volné přírodě (opravdu divocí takini jsou mnohem hbitější a rychlejší než ti chovaní v zajetí poblíž Thimphu). Za úsvitu často sestupují poblíž horkých pramenů nebo určitých solných lizů. Strážce vás může zavést do úkrytu poblíž jednoho takového lizu; když tiše čekáte, můžete vidět nejen takiny, ale možná i jeleny muntjaky nebo hejno opic langurů, jak se pasou. Na jaře kvetou vyšší části JDNP více než 40 druhy rododendronů – pokud se vydáte na trek, představte si kempování v údolí plném červených, růžových a bílých květů. Další dobrodružství: Manaslu Safari Camp v dolní části JDNP (přístupný z Punakhy), kde se po speciální domluvě můžete vydat na jednodenní túru, při které občas narazíte na polodivokého buvola nebo dokonce na slona, ​​který se zatoulal z Královského parku Manas. I když Bhútán nenabízí džípové safari jako Afrika, pěšky zapojíte všechny smysly: čicháte rozdrcené jehličí, posloucháte vzdálené volání jelena sambharského. Je to syrové a skutečné.
• Vzácná místa s výskytem divoké zvěře: Pokud máte velmi specifické zájmy (například herpetologii nebo entomologii), Bhútán nabízí specializované oblasti: např. mokřady Airtsho v okrese Zhemgang poskytují útočiště vzácným vážkám a obojživelníkům, jako je himálajský čolek – pokud vám to vyhovuje, můžete se připojit ke studijnímu týmu z UWICER (výzkumného centra) a účastnit se nočních průzkumů. Nebo pokud máte rádi velké kočky, vězte, že Národní park Royal Manas (jiho-centrální oblast) má iniciativu komunitní turistiky, v rámci které vesničané vedou několikadenní treky džunglí – pozorování opic zlatých langurů je zaručeno a někdy lze vidět i stopy po tygrech (samotné kočky jsou prchavé). Tyto túry jsou skutečně neobvyklé a vyžadují dodatečnou byrokracii (povolení, průvodce), ale může je zařídit odhodlaný provozovatel ve spolupráci s WWF nebo kancelářemi parku.
• Ochrana přírody v akci: Smysluplným zážitkem v přírodě je dobrovolnická účast na projektu na ochranu přírody. Zeptejte se, zda turisty vítají nějaké projekty na sázení stromů nebo monitorování divoké zvěře. Často ano! Například se připojte k dni s Výborem pro ochranu přírody Phobjikha, kde odstraňují invazní keře z krmných míst jeřábů (budete pracovat po boku místních studentů – skvělá kulturní výměna ve službách přírody). Nebo navštivte stanici pro reintrodukci takinů v Thorimshingu v Bumthangu (kde jsou zachránění takini aklimatizováni k vypuštění – o tom ví jen málokdo). Zapojením se tímto způsobem získáte vhled do zákulisí a přispějete, byť skromně, k ochraně životního prostředí Bhútánu, která je ústředním bodem filozofie GNH.

Při všech těchto zážitcích si zachovejte respekt k divoké přírodě: používejte dalekohledy a zoomovací objektivy, místo abyste se k nim přibližovali, držte se ticha a dbejte rad strážců parku. Bhútánská zvířata nejsou zvyklá na davy turistů; žijí s minimálním strachem z lidí. To je drahocenná rovnováha, kterou je třeba udržet. Pokud máte to štěstí, že z bezpečné vzdálenosti spatříte stopu divokého tygra nebo pozorujete medvědici černé s mládětem, jste svědky něčeho, co se na Zemi zažilo jen velmi málo lidí. Vychutnejte si to tiše, pokud můžete, vyfoťte se bez rušení a většinou se nechte úžasem zaplavit. V Bhútánu se divočina a duchovno často prolínají – to můžete velmi dobře pocítit na těchto neobvyklých výpravách do přírody. Jak mi jednou řekl místní strážce parku, když jsme po hodinách čekání konečně zahlédli jeřába černokrkého: „Tashi Delek – je to příznivé znamení.“ V bhútánské povaze skutečně trpělivost a úcta často vedou k příznivým odměnám.

Kombinace konvenčního a nekonvenčního Bhútánu

Jedním z nejlepších způsobů, jak zažít Bhútán, je najít rovnováhu mezi slavným a skrytým. Zde je návod, jak dosáhnout této rovnováhy, abyste si užili plné bohatství země:

• Získejte ty nejlepší momenty podle sebe: Určitě navštivte ikonická místa Bhútánu – jsou ikonická z nějakého důvodu. Ale upravte si způsob, jakým to uděláte. Například většina zájezdů zahrnuje rychlou prohlídku Punakha Dzong. Svou návštěvu však můžete spojit s krátkou soukromou prohlídkou. púdža (modlitební obřad). Domluvte si to předem a mnich vás zavede do kaple, kde můžete rozsvítit sto máslových lamp pro světový mír (nebo osobní přání) a obdržet zvláštní požehnání – smysluplnější způsob, jak zažít duchovní sílu Punakhy, než jen focení. V Tygřím hnízdě se můžete místo obvyklého výstupu a sestupu vydat za klášter k Ugyen Tsemo – vyššímu meditačnímu útesu – chodí tam jen velmi málo lidí. Tiše se usaďte s mnichem v jedné z jeskyní na krátkou meditaci; prodlouží to možná hodinu, ale dostanete se za místo, kde se 90 % návštěvníků zastaví. Tygří hnízdo stále „vidíte“, ale teď už jste také plstěný to.
• Strategicky využívejte čas ve městě: Když budete v Thimphu nebo Paru mezi netradičními výlety, využijte tyto dny k mírné aklimatizaci a kontrastu. Užijte si jedno nebo dvě dobré jídlo, navštivte méně známá muzea (jako je Poštovní muzeum – zábavné a prázdné – vyrobte si tam vlastní známku!). Ale také si sbírejte informace pro nadcházející návštěvy venkova: např. zastavte se v ateliéru Volunteer Artists Studio v Thimphu a popovídejte si s mladými umělci o východním Bhútánu, pokud se tam chystáte – mohli by vás spojit s bratrancem v Trashigangu, který vám může ukázat skvělou graffiti zeď nebo něco nečekaného! Dny ve městě vám také umožní odpočinout si a vyprat si prádlo po náročném cestování. Představte si je jako dny „resetu“, kdy si užíváte pohodlí, vzpomínáte na syrové zážitky a připravujete se na další etapu. Je to klasický jin-jang: jeden večer lázeňská procedura s horkými kameny v luxusním hotelu v Paru a druhý den se potulujete po zemědělských cestách do vesnického ubytování v soukromí. Kontrast ve skutečnosti zvyšuje uznání pro obojí.
• Střídání jízdy a chůze: Nepropadajte únavě z chrámů ani z auta. Po dlouhé jízdě autem nebo po dni stráveném návštěvou dzongů si naplánujte něco venku a lehkého. Například jeden den můžete jet 6 hodin přejížděním průsmyku – takže večer místo další cesty autem do restaurace nechte svého průvodce zorganizovat večeři u táboráku venku u vašeho statku nebo procházku na malebné místo na piknik. Pokud jste strávili dva dny intenzivní kultury (festivaly, chrámy), pak věnujte třetí den přírodě (túra, výlet za pozorováním divoké zvěře). Vaše mysl i tělo vám poděkují a vyhnete se syndromu „všechno se rozmazává“. Bhútán má tolik tváří – jejich střídání udržuje každou tvář svěží.
• Důvěřujte instinktům svého průvodce: Dobrý bhútánský průvodce umí číst vás i situaci. Pokud navrhne: „Neměli bychom vynechat další plánované muzeum a místo toho se zúčastnit vesnického lukostřeleckého závodu, o kterém jsem právě slyšel?“ – řekněte ano. Tyto improvizované změny často vedou k těm nejlepším vzpomínkám. Během mé cesty si můj průvodce všiml, že mě více baví interakce s místními obyvateli než prohlížení artefaktů, a tak upravil náš program tak, aby zahrnoval návštěvu farmy, a vynechal muzeum – bylo to perfektní. Kombinace konvenčního a nekonvenčního znamená být otevřený tomu, abychom se vzdali „povinného“ zážitku, pokud vás naláká bohatší setkání. Muzeum si můžete vždycky prohlédnout později nebo si o něm přečíst; to spontánní pozvání na místní svatbu v Haa se už nevrátí. Flexibilita je váš přítel.
• Ukázkový úryvek itineráře pro více zájmů: Řekněme, že máte 5 dní a chcete ochutnat všechno – můžete navštívit Paro (Tygří hnízdo a pobyt na farmě), Thimphu (půldenní prohlídka památek, půldenní dobrovolnictví v mládežnickém centru s výukou angličtiny – netradiční přístup k obsluze), Punakha (ranní dzong, odpolední túra z vesnice k farmě s přenocováním), vrátit se do Paro (zastávka v Dochule s výhledem na hory za úsvitu a pak odbočka do kláštera, kde je strýc vašeho průvodce hlavním lámou na individuální rozhovor). Za 5 dní jste si odškrtli obrázky z pohlednic. a vytvořili si osobní vazby. To je správně provedené propojení.

Nezapomeňte, že bhútánská kultura si cení rovnováhy – ne příliš mnoho práce, ne příliš mnoho zábavy, trochu materiálního a trochu duchovního. Toho se držte i při plánování své cesty. Vyvažte známé a neznámé, strukturované a spontánní, pohodlné a náročné. Tímto způsobem na své cestě zrcadlíte bhútánský způsob života – a to by mohl být ten nejautentičtější zážitek ze všech.

Pokročilé plánovací zdroje

Vzhledem k dynamickému a netradičnímu výletu, který plánujete, se vyplatí si udělat nějaké domácí úkoly a mít po ruce zdroje:

• Webové stránky Rady pro cestovní ruch Bhútánu (TCB): Začněte zde. Jejich stránky (bhutan.travel) obsahují oficiální seznam všech nadcházejících festivalů (s daty, která se každoročně mění podle lunárního kalendáře). Najdete zde také odkazy na komunitní turistické projekty (jako je ubytování v soukromí nebo speciální zájezdy) – ty se jinak na Googlu často nezobrazují. Mají PDF soubory s informacemi o místech pro pozorování ptáků, turistických trasách atd., které jsou zlatým dolem pro zúžení výběru toho, co vás zajímá. Sledujte také jejich stránku na Facebooku; zveřejňují tam novinky (např. otevření nové turistické trasy, cestovní upozornění na uzavírku silnice atd.).
• Turistická mapa a průvodci po Bhútánu: Zní to staromódně, ale Bhútánská silniční mapa (k dostání na Himalayan MapHouse) je skvělá pro představování si netradičních tras – zobrazuje i malé stezky a symboly klášterů, lhakhangů a chortenů. Použil jsem na ní špendlíky, abych si označil místa, kam bych mohl chtít jet, a probral jsem s operátorem proveditelnost. Průvodce jako Lonely Planet Bhutan nebo Bradt Bhutan obsahují části o odlehlých místech (průvodce Bradt je obzvláště podrobný o východním a středním Bhútánu), které poskytují historický/kulturní kontext a někdy i kontaktní jméno nebo nápovědu („požádejte pana Karmu, učitele, aby vám ukázal klíče od chrámu“). Použijte tyto drobnosti k instruktáži svého průvodce nebo operátora – oni pak mohou vaši cestu zrealizovat.
• Knihy a filmy pro vhled: Chcete-li prohloubit své znalosti (a tím i potěšení) z neobvyklých oblastí, ponořte se do některých bhútánských médií. „Poklady hromového draka“ od královny Aši Dordži Wangmo Wangčuk je cestopis královny matky, který vypráví o cestách do odlehlého Bhútánu – přečtení její kapitoly o Meraku předtím, než se tam vydáte, vám obohatí zážitek (poznáte odkazy, které místní zmiňují). „Za hranicemi nebe a země“ Kniha Jamieho Zeppy je memoár kanadského učitele žijícího ve východním Bhútánu v 80. letech 20. století – poučná, i když zastaralá, o tom, jak funguje život v Tashigangu a Khalingu. Filmy: „Cestovatelé a kouzelníci“ (2003) je krásná road movie od Khyentse Norbua, která zachycuje atmosféru venkovského cestování v Bhútánu s rozmarným vyprávěním. Podívejte se také na YouTube kanál BBS (bhútánská televize) – mají tam dokumenty (v angličtině nebo s titulky) o různých regionech, například reportáž o textiliích v Lhuentse nebo o biodiverzitě Zhemgangu. Ty často upozorňují na neobvyklá místa a tváře, které byste mohli náhodou potkat („Hele, viděl jsem tě v tom filmu o tkalcích třtiny!“ – skvělé pro prolomení ledů).
• Online fóra a blogy: Fórum TripAdvisor o Bhútánu je aktivní a nabízí rady jak od cestovatelů, tak od místních odborníků; hledejte na něm netradiční témata („itinerář po východním Bhútánu“ atd.). Vyhledejte si také cestovní blogy – existuje několik skvělých od lidí, kteří v Bhútánu strávili déle, nebo od expatů, např. blog „Becca v Bhútánu“ obsahoval příběhy o návštěvách vesnic jako učitelka. I když se jedná o osobní zprávy, obsahují užitečné vodítka (například zmiňuje skrytý klášter nad Parem s laskavou abatyší – všimla jsem si ho a navštívila ho, a bylo to úžasné). Spojte se s průvodci nebo místními obyvateli prostřednictvím Instagramu (mnoho bhútánských průvodců sdílí fotografie zájezdů – pokud najdete nějakého, který se chlubí výlety do Meraku nebo Saktenu, napište mu soukromou zprávu s dotazy; obvykle to rádi udělají).
• Jazykové pomůcky: I když váš průvodce bude tlumočit, naučení se trochu dzongkha nebo šarchopu (pokud jedete na východ) vám u místních nesmírně usnadní přístup. Předběžné plánování může zahrnovat i pořízení konverzační příručky dzongkha nebo používání aplikací jako „Naučte se to správně“ (Na Androidu je jednoduchý příklad). Procvičte si základní fráze, abyste mohli pozdravit lidi, poděkovat jim a třeba i zavtipkovat („Gawa tey la“ – „Jsem šťastný!“ s velkým úsměvem je krásná věc, kterou můžete říct, když vás hostí rodina). Pro východní turisty je naučení se pouhých 2–3 pozdravů v jazyce šarchop nebo brokapština ohromující, protože jimi téměř žádný cizinec nemluví. Projevuje to respekt a zájem, které se vám desetinásobně vrátí v pohostinnosti.
• Příprava vybavení: Není to zrovna „zdroj“, ale součástí plánování je i správná příprava na netradiční cestování. Seznam věcí si připravte s dostatečným předstihem, zvláště pokud si potřebujete něco koupit/půjčit: dobré trekové boty, spacák (pokud dáváte přednost vlastnímu), powerbanku, nepromokavé pytle na věci (monzun!), jakékoli speciální jídlo (energetické tyčinky na dlouhé treky – výběr v Bhútánu je omezený), dárky z domova pro hostitele atd. Nepředpokládejte, že si tyto věci snadno koupíte v zemi – v Thimphu je několik obchodů s vybavením, ale kvalita a dostupnost se liší. Dobrá výbava znamená, že můžete s jistotou říct „ano“ spontánním dobrodružstvím („Aha, vy všichni jdete zítra k tomu nebeskému jezeru? Jasně, mám vybavení, pojďme na to!“).

A konečně, buďte flexibilní a informovaní. Bhútán se mění – nové silnice, nová pravidla (třeba náhle se otevírá nový systém povolení pro treky nebo nové ubytování v soukromí). Před cestou se informujte u svého cestovní kanceláře, zda se neobjevilo něco nového, čeho byste se mohli zúčastnit. Možná byl oznámen zbrusu nový festival nebo komunita otevřela návštěvnické centrum v odlehlém údolí – takové věci se stávají. Informovanost vám umožní být častěji ve správný čas na správném místě. Krása neobvyklé cesty spočívá v tom, že nikdy neproběhne přesně podle plánu – a často se právě tehdy stane kouzlo. S důkladnou přípravou a otevřenou myslí budete připraveni přijmout každou zatáčku na himálajské cestě.

Často kladené otázky: Netradiční cestování po Bhútánu

Otázka: Mohu navštívit Bhútán bez účasti na zájezdu nebo bez průvodce?
A: Obecně platí, že ne – nezávislé cestování bez průvodce v Bhútánu není pro mezinárodní turisty povoleno. Bhútánská turistická politika vyžaduje rezervaci balíčku (může být i jednorázový balíček na míru), který zahrnuje licencovaného průvodce, řidiče a předem stanovený itinerář. To však neznamená, že musíte být ve skupině nebo dodržovat pevný harmonogram. S vaší cestovní kanceláří si můžete navrhnout itinerář, který je tak nekonvenční, jak chcete – budete mít s sebou pouze průvodce, který vám cestu zprostředkuje. Průvodce si představte spíše jako místního zprostředkovatele/tlumočníka/kulturního mostu než jako doprovod. Jedna výjimka: regionální turisté z Indie, Bangladéše a Malediv mohou cestovat bez průvodců (od roku 2022 platí také snížený SDF), ale i ti si často najímají průvodce do neobvyklých regionů, aby se orientovali v jazyce a logistice. Takže v podstatě nezávislý trek do Meraku nebo pronájem auta pro vlastní řízení nepřipadá v úvahu. Nepovažujte však požadavek na průvodce za ztrátu svobody – dobrý průvodce vám ve skutečnosti umožní setkat se s místními obyvateli a vidět místa, která byste sami pravděpodobně minuli. Mnoho cestovatelů si se svými průvodci naváže hluboká přátelství a říká, že to bylo jako cestování s zkušeným přítelem. Takže ano, musíte mít průvodce, ale můžete si vyžádat průvodce, který je flexibilní a zajímá se o stejné netradiční věci – pak to nebude působit jako nějaké omezení.

Otázka: Jak se ujistím, že můj průvodce/řidič je otevřený nekonvenčnímu plánu?
A: Komunikace je klíčová. Při spolupráci s vaším cestovní kanceláří jasně uveďte, jaký styl cestování chcete – např. „Chci trávit čas ve vesnicích, i kdyby to znamenalo méně velkých památek“ nebo „Miluji fotografování, zejména lidí, a nevadí mi kvůli tomu vynechat některá muzea.“ Poté vám přidělí průvodce, který odpovídá vašim zájmům (někteří průvodci se zaměřují na trekking, někteří na kulturu, někteří jsou skvělí v sociální interakci – vědí, kdo je kdo). Jakmile se se svým průvodcem setkáte, udělejte si první den čas na rozhovor o plánu a zdůrazněte, že vítete spontánní odbočky. Bhútánští průvodci mohou být trochu uctiví a bojí se zklamat – proto jim výslovně řekněte: „Pokud máte návrhy mimo tento itinerář, rád si je poslechnu a uskutečním.“ Možná uveďte příklad: „Pokud znáte nějakou skvělou místní farmu nebo akci, která není v mém programu, dejte mi prosím vědět – jsem velmi flexibilní.“ Toto „povolení“ jim umožňuje pohodlněji nabízet změny. Také se ke svému průvodci/řidiči chovejte s respektem a přátelsky – ne jen jako k najatému pomocníkovi. Jezte společně, pozvěte je, aby se k vám připojili při zážitcích (většina z nich to udělá a boří to jakékoli formální bariéry). Čím více se budou cítit jako přítel, který si váží jejich kultury, tím více udělají vše pro to, aby vám ukázali skryté poklady. Dávání spropitného na konci je zvykem (obvykle 10+ dolarů/den pro průvodce, 7+ dolarů/den pro řidiče, pokud byla obsluha dobrá – více, pokud je výjimečná), ale na čem během cesty záleží ještě víc, je kamarádství. Zjistila jsem, že jakmile si můj průvodce uvědomil, že si opravdu cením malých radostí Bhútánu, začínal věty slovy: „Víte, moje vesnice je vlastně jen 30 minut od trasy – chtěl byste se podívat na můj domov a setkat se s mou rodinou?“ Tato nabídka nepřichází, pokud si budete dodržovat striktně profesionální odstup. Buďte tedy otevření a oni vám otevřou dveře.

Otázka: Itinerář, který mi poskytla moje cestovní kancelář, má spoustu standardních zastávek – jak si ho mohu dále přizpůsobit, až budu v Bhútánu?
A: Je docela normální, že předem dají poněkud šablonovitý plán (potřebují něco předložit k vízu). Nebojte se. Jakmile jste na místě, itinerář může být velmi proměnlivý, pokud se držíte obecné struktury (stejné regiony/data, jak je uvedeno ve vízu). Jednoduše se o tom domluvte se svým průvodcem. Pokud se probudíte s pocitem: „Můžeme vlastně vynechat tohle muzeum a místo toho se zúčastnit toho vesnického lukostřeleckého závodu, o kterém jsme slyšeli?“, s největší pravděpodobností bude odpověď „Jasně!“ Možná zavolají do své kanceláře, aby se informovali, ale neřeknou ne, pokud k tomu nebude vážný důvod (jako je problém s povolením nebo nebezpečná situace). Bhútánští průvodci jsou zvyklí na změny plánu na poslední chvíli – silnice uzavřená? dobře, změna trasy. Turista chce vynechat celé údolí? dobře, upravte rezervaci. Takže se klidně ozvěte. Jiný přístup: berte vytištěný itinerář jako orientačníVyužijte čas jízdy k popovídání si o možnostech. „Zítra cestou z Trongsy do Punakhy, projedeme kolem nějakých zajímavých vesnic? Mohli bychom se v některé spontánně zastavit?“ Dobrého průvodce okamžitě něco napadne: „Ano, v Rukubji je vlastně slavná skupina jakích tanců, možná se můžeme podívat, jestli vám udělají předváděcí akci.“ To se stalo i při cestě kamaráda – nakonec si udělali improvizovanou kulturní výměnu ve vesnické škole, protože se jednoduše zeptali, jestli je po cestě nějaká vesnice. Takže ano, můžete si cestu za pochodu hodně přizpůsobit. Jen mějte na paměti logistiku (pokud chcete trasu upravit a přidat Merak, který je daleko od vaší původní trasy, to je těžké). Ale v rámci vaší obecné oblasti je spousta prostoru pro manévrování. Představte si svého průvodce a řidiče jako své… umožňující faktory – dejte jim najevo své rozmary a oni si často cestu najdou.

Otázka: Nejsem nijak zvlášť sportovní typ – je stále možné ubytovat se v soukromí a na dálku bez dlouhých túr?
A: Rozhodně. Zatímco některé odlehlé vesnice vyžadují treky, mnoho z nich je dostupných po silnici (i když hrbolaté). Můžete se autem dostat do vesnic Haa, Ura v Bumthangu, Phobjikha a mnoha východních vesniček. V takových místech je k dispozici ubytování v soukromí, aniž byste museli hodiny chodit pěšky. Pokud je konkrétní požadované místo určeno pouze pro treky (jako Merak) a vy se tam opravdu nemůžete vydat, proberte alternativy se svým operátorem – možná vám zařídí jízdu na koni, nebo navštívíte kulturně podobnou, ale po silnici dostupnou vesnici (například pokud se nemůžete dostat do Meraku, můžete navštívit komunitu Brokpa žijící blíže k silnici poblíž Trashigangu, abyste si to užili). Zvažte také zaměření na neobvyklé kulturní nebo přírodní zážitky, které nevyžadují super fyzickou kondici: lekce vaření na farmě, procházky přírodou v nízkých nadmořských výškách (například podél rýžových polí v Punakha), účast na festivalech, setkání s řemeslníky – to vše je nenáročné, ale s vysokou odměnou. Bhútán lze přizpůsobit různým fyzickým schopnostem. Buďte upřímní ohledně svých limitů – například pokud jsou pro vás strmé schody v chrámech problémem, požádejte o pomoc svého průvodce (často vám zajistí odvoz k vyššímu vchodu nebo si s vámi mniši setkají v přízemí, aby vám dali požehnání, abyste nemuseli stoupat – opravdu jsou velmi vstřícní, pokud znají problém). Zvažte také cestování v zimě nebo na jaře, kdy je chladnější počasí – horko vás může unavit, pokud hodně chodíte (v některých částech Bhútánu se v létě horko rozpálí). A možná si s sebou vezměte turistické hole (i na krátké procházky – pomáhají s rovnováhou na nerovném terénu a usnadňují přístup na vesnické stezky). Stručně řečeno, stále se můžete naprosto ponořit do neobvyklých krás Bhútánu, aniž byste byli turista – stačí si výlet přizpůsobit svým zájmům a možnostem. Bhútánská pohostinnost se skvěle vztahuje i na starší nebo méně pohyblivé návštěvníky; viděl jsem vesničany, jak prakticky nesli starší turistku na nosítkách, jen aby mohla být svědkem chrámového festivalu. Neříkám, že to plánují – ale vězte, že vynaloží mimořádné úsilí, aby zahrnuli všechny.

Otázka: A co koupelny a hygiena v odlehlých oblastech?
A: To je skutečně praktická otázka! Ve městech najdete západní toalety v hotelech a většině restaurací. Ve vesnicích a podél dálnic očekávejte převážně podsadité toalety (obvykle porcelánové nad jámou) nebo někdy jen latrínu nad dírou. Je moudré nosit si vlastní toaletní papír (nebo kapesníčky), protože odlehlé toalety je zřídkakdy mají. Také malá lahvička dezinfekce na ruce je nezbytná, protože tekoucí voda a mýdlo nemusí být k dispozici. Během pobytu v soukromí, pokud nemají pořádnou koupelnu, vám ukážou latrínu. Je to dobrodružství – ale pamatujte, že je to tak čisté, jak si to rodina udržuje, což je obvykle slušné, jen základní. Pokud kempujete nebo se chystáte na turistiku, vaše parta postaví toaletní stan (díra vykopaná se stanem kolem pro soukromí); ve skutečnosti to není špatné a je to docela soukromé s výhledem na přírodu! Sprchy: v soukromí bez vodovodu vám nabídnou „koupel s horkými kameny“ nebo kbelík s horkou vodou na umytí. Využijte koupel s kbelíkem – s velkým hrnkem a kbelíkem se docela umyjete, jen to trvá trochu déle. Jeden trik: vezměte si s sebou biologicky rozložitelné vlhčené ubrousky na dny, kdy není možné se důkladně umýt – velmi praktické po prašných jízdách nebo túrách. Další tip: ženy by mohly chtít „žínku na čůrání“ nebo použít ženskou pomůcku na dlouhé cesty, kde nemusíte najít vhodnou zastávku (průvodci ale umí najít diskrétní zastávky v přírodě). Ale upřímně řečeno, netradiční cestování po Bhútánu mě zřídka dostane do opravdu hrozné hygienické situace – Bhútánci jsou poměrně čistotní lidé a pokud možno předvídají potřeby cizinců. Pokud si někdy nebudete jisti, stačí se taktně zeptat svého průvodce („Je tu toaleta, kterou bych mohl použít, než navštívíme klášter?“ Něco zařídí, i když je to rodinný dům poblíž kláštera). Smysl pro humor pomůže – můžete se ocitnout při čůrání za modlitebním stožárem, zatímco váš průvodce stojí na stráži – ale ten výhled překoná jakoukoli kachličkovou koupelnu kdykoli! Sečteno a podtrženo: buďte připraveni na rustikální podmínky, udržujte základní hygienu rukou (já jsem někdy nosil baff nebo masku ve velmi páchnoucích latrínách – užitečný trik) a budete v pořádku. Mnoho cestovatelů přijíždí s očekáváním, že to bude větší problém, a jsou překvapeni, jak zvládnutelný je.

Otázka: Slyšel jsem, že ve východním Bhútánu nejsou žádné luxusní hotely – kde se ubytuji?
A: Je pravda, že východní okresy (jako Trashigang, Mongar, Trashiyangtse, Lhuentse) mají jednoduché ubytování, ale to je součástí jejich kouzla. Obvykle se ubytujete v malých rodinných penzionech nebo chatách. Ty v městech Mongar/Trashigang obvykle nabízejí soukromý pokoj s vlastní koupelnou (představte si dvouhvězdičkové, čisté, ale ne luxusní – možná s občasnou teplou vodou). Ve venkovských oblastech se můžete ubytovat ve vesnickém penzionu nebo v soukromí. Například Trashiyangtse nedávno otevřelo krásný tradiční dům jako ubytovnu pro hosty – základní, ale s teplými prošívanými dekami a vydatným jídlem. V místech, jako je Merak nebo Sakteng, se bude jednat o ubytování v soukromí (spaní na matracích na podlaze, sdílení rodinné koupelny v přístřešku). Pokud se vám to nelíbí, můžete se místo toho rozhodnout pro kempování – váš cestovní kancelář vám může přivézt stany a postavit kemp poblíž vesnice a vy se můžete věnovat jednodenním návštěvám vesnice (někteří preferují tuto možnost kvůli většímu soukromí). Východní pohostinnost je ale úžasná – hostitelé v soukromí se budou snažit, abyste se cítili pohodlně, a často vám uvolní svůj nejlepší pokoj. Pokud vás ubytování v soukromí znepokojuje, vezměte si vložku do spacáku a vlastní malý polštář – někdy už jen to, že je známé, usnadňuje odpočinek, i když osobně mi poskytnuté ložní prádlo stačilo. Pokud absolutně potřebujete vysokou úroveň pohodlí, můžete východ stále zažít prostřednictvím jednodenních výletů z o něco lepších hotelů: např. ubytujte se v slušném hotelu v Trashigangu a podnikněte dlouhé jednodenní výlety do vesnic, místo abyste v nich přespali. Ale přišli byste o večerní chvíle u ohně nebo úsvit ve vesnici, které jsou zvláštní. Proto bych doporučil na pár nocí přijmout jednoduchost; je to dočasné, ale vzpomínky jsou trvalé. A všimněte si, že v netradičních oblastech střední/západní pevniny se často stále nacházejí hotely střední kategorie, které jsou v dosahu krátké jízdy (jako v Bumthangu po vesnicích nebo v Punakha po Talo atd.), takže můžete kombinovat – třeba 1–2 noci v drsném prostředí, pak noc v pohodlném hotelu na načerpání nových sil a pak zase venkov. Upřímně řečeno, až strávíte den s vesničany, myšlenka na obyčejný hotel se vám nemusí líbit – mnoho cestovatelů nakonec řekne, že ubytování v soukromí bylo vrcholem a nebylo tak náročné, jak si představovali.

Otázka: Jsem vegetarián/vegan – budu mít problémy v odlehlých oblastech?
A: Vegetariánům se v Bhútánu obecně daří – kuchyně nabízí mnoho zeleninových pokrmů (dal, ema datshi, vegetariánské momo atd.) a mnoho Bhútánců (zejména mnichů) jí vegetariánsky poměrně často. Ve vesnicích může být maso (jačí nebo sušené hovězí/vepřové) považováno za pochoutku, ale mohou vám ho snadno vyloučit. Jasně sdělte své dietní potřeby svému obsluhujícímu personálu a průvodci („žádné maso, žádné ryby, vejce a mléčné výrobky v pořádku“ nebo „přísně veganské, žádné máslo v mém jídle“). Ti to sdělí hostitelům. Na opravdu odlehlých místech vám může průvodce v případě potřeby přinést nějaké doplňkové jídlo – např. ve vesnicích Brokpa, kde každé jídlo obvykle obsahuje jačí máslo nebo sýr, může požádat o vaření některých jídel zvlášť bez něj. Veganství může být složitější, protože mléčné výrobky (zejména máslo) se nacházejí v mnoha věcech, jako je suja (máslový čaj) a datshi (sýr). Ale není to nepřekonatelné – budete mít spoustu rýže, zeleninového kari, čočky, brambor atd. Zdvořile odmítněte položky, které nemůžete jíst, a možná si s sebou vezměte malou zásobu svačin (ořechy atd.) na doplnění, pokud bude méně možností. Koncept veganství může být cizí, proto pro zjednodušení vysvětlete jako „alergie na máslo/sýr“ – rozumí alergiím a zajistí, aby se vám nic nedostalo do jídla. Při treku nebo s kuchařem na turné je to jednodušší, protože si mohou zabalit věci podle potřeby (existují dokonce i některé místní tofu produkty z malé bhútánské továrny na tofu!). Jedna věc: ve velmi vysokých nadmořských výškách nebo v chladu by se o vás hostitelé mohli bát, pokud vynecháte vydatný guláš z jaka – ujistěte je, že vám rostlinné bílkoviny nevadí (můžete říct, že jíte hodně čočky, fazolí – rádi vám jich naservírují více). Ovoce je v odlehlých místech vzácné kvůli absenci ledniček (kromě toho, co je v sezóně na stromech), proto zvažte užívání vitamínových tablet nebo podobně, pokud jste na dlouhé cestě, abyste si zajistili dostatek živin. Celkově vzato však mnoho návštěvníků pocítilo v Bhútánu neobvyklé pojetí, protože jsou vegetariáni, a jídlo si zamilovali – koneckonců, s chilli a sýrem z menu můžete objevit další místní chutě, jako je lom (sušené listy tuřínu) nebo jangbuli (pohankové nudle), které jsou vynikající a zcela vhodné pro zeleninu.

Otázka: Je bezpečné pít místní alkohol (domácí ara)?
A: S mírou ano – většina cestovatelů občas vyzkouší bhútánskou ara (rýžový destilát) nebo bangchang (prosové pivo). Je to velká součást pohostinnosti. Domácí ara se liší v síle (některá je velmi silná, 40 % a více, jiná jako mírné saké). Z hygienického hlediska se během destilace vaří, takže je sterilní; hlavním rizikem je právě její síla. Zjistil jsem, že vesničané ji často podávají v malých šálcích a očekávají, že budete usrkávat pomalu, ne klokotat – udělejte to a budete v pořádku. Pokud vám nabídnou chhang (kvašené pivo) v dřevěné nádobě s brčkem (běžné v Bumthangu, v Nepálu nazývané „tongba“) – je také obecně bezpečné: je fermentované, ne plně destilované, ale obvykle se připravuje s převařenou vodou. Jen se ujistěte, že voda přidávaná k dolití je horká (obvykle to dělají). Pokud máte citlivý žaludek, můžete si zdvořile symbolicky usrknout a pak šálek nechat v ruce, aniž byste moc pili; nebudou vás nutit, pokud budete stydliví. Nikdy si nemyslete, že musíte pít přehnaně – Bhútánci jsou ve skutečnosti docela chápaví, když řeknete „Ma daktu“ („víc nezvládnu“). Možná vás budou škádlit, ale neurazí. Jedna věc, kterou je třeba poznamenat: ara může ve vysoké nadmořské výšce silně zasáhnout, pokud jste unavení a dehydrovaní z trekingu – naučil jsem se to zmatením – takže se možná omezte na jeden malý šálek, dokud neuvidíte, jak zareagujete. Vyhněte se také changkey (mléčnému domácímu pivu vyrobenému z kukuřice), pokud nejste s místními, kteří přísahají na jeho čistotu; turisté se s ním setkávají jen zřídka, ale mně z něj jednou udělalo kyselý žaludek, pravděpodobně kvůli mléčným bakteriím. V případě pochybností se držte komerčně baleného piva (pivo Druk 11000 je všudypřítomné a bezpečné) nebo balené arry dostupné v obchodech (například Sonam arp, které je destilováno vládou). Ale upřímně řečeno, ochutnání trochy domácího piva je součástí zábavy a neublíží vám, pokud použijete dobrý úsudek (a poté neřídíte – ale stejně nebudete řídit!). Díky za zodpovědné vychutnávání místních chutí.

Otázka: Jaký je nejlepší netradiční zážitek pro návštěvníka Bhútánu, který je poprvé a má omezený čas?
A: Pokud máte řekněme týden a chcete rychle okusit nekonvenční zážitky, aniž byste se museli vytratit příliš daleko od běžného života, doporučil bych údolí Haa (pro přírodní krásy a kulturu v soukromí) v kombinaci s údolím Phobjikha (pro divokou zvěř a život na farmě). Tato místa jsou relativně dostupná z Paro/Thimphu, ale působí jako úplně jiný svět. Například: 2 noci v Haa s pěší turistikou a ubytováním v soukromí, poté 2 noci ve Phobjikha s pozorováním jeřábů a dobrovolnictvím v jeřábovém centru, a zároveň cestou zahlédnete zajímavosti Paro a Punakha. To vám nabídne hory, venkovské vesnice a jedinečný prvek divoké přírody, to vše v krátkém výletu, a logisticky je to docela bezpečné (nejsou potřeba žádné extrémní nadmořské výšky ani několikadenní treky). Další možností je Bumthang, pokud můžete přiletět – Bumthang pěkně kombinuje duchovní místa a vesnice; můžete si dovolit pobyt na farmě, zúčastnit se místního festivalu, jako je Ura Yakchoe (pokud se vám hodí načasování), a odletět – hluboké kulturní ponoření za 3–4 dny. Ale protože lety závisí na počasí, je Haa+Phobjikha bezpečnější po silnici. V podstatě si vyberte jedno netradiční západní údolí (Haa, Laya nebo Dagana) a jedno centrální (region Phobjikha nebo Trongsa), abyste viděli dva odlišné životní styly. A nebojte se – pokud je to vaše první zkušenost, pravděpodobně budete o dva roky později plánovat delší a hlubší výlet, protože Bhútán má tento efekt!

Otázka: Chci přinést dárky pro místní obyvatele, které potkám – co je vhodné?
A: Skvělý nápad. V soukromí nebo u rodiny jsou dárky velmi vítány, ale držte se skromných představ. Několik tipů: drobné suvenýry z vaší země (mince, pohlednice, sladkosti, klíčenky) – děti milují zejména zahraniční sladkosti nebo samolepky. Ve vesnicích se cení praktické předměty: čelovka nebo kapesní baterka (protože se stávají výpadky proudu), kvalitní kuchyňské utěrky nebo kapesní nůž. Jedním z mých dobře přijatých dárků byla jednoduchá ilustrovaná kniha o mém rodném městě – rodina ji ráda ukazovala. Pokud víte, že navštívíte školu, přineste si k darování pár dětských knih nebo tužek/sešitů – bhútánské školy mají omezené zásoby. Vyhněte se příliš honosným nebo drahým dárkům, protože mohou obdarovaného uvést do rozpaků nebo v něm vyvolat pocit závazku. Vyhněte se také dárkům s náboženskými symboly z jiných kultur (jako jsou kříže), protože to může být nepříjemné – lepší jsou neutrální nebo bhútánsky relevantní témata (třeba něco s obrázky divoké zvěře z vaší země atd.). Alkohol jako dárek: ošemetný – někteří hostitelé by mohli ocení kvalitní whisky nebo víno, ale jiní by ho nepili vůbec (zejména mniši nebo velmi zbožné rodiny). Využijte v tom postřeh svého průvodce – já jsem alkohol obvykle dávala jen svému průvodci a řidiči na konci cesty (západní lihoviny jsou v Bhútánu drahé). Obecně se dávání neočekává, takže jakýkoli malý dárek vyvolává velký úsměv. Darujte ho oběma rukama a s pozdravem „prosím, přijměte tento malý dárek“. Bhútánci si kladou za cíl vzájemnost, takže vám později mohou něco vrátit – přijměte to s laskavostí. Výměna dárků může být krásným kulturním okamžikem. Ještě jeden tip: fotografie! Po cestě je zaslání vytištěných fotografií s rodinou nebo dětmi, které jste potkali, jedním z nejlepších dárků, i když dorazí poštou o několik týdnů později (vaše cestovní kancelář vám může pomoci s doručením). Budou si ho vážit. Poslala jsem pár polaroidových snímků rodině Brokpa a později jsem slyšela, že mají na zdi čestné místo. Nakonec je upřímnost důležitější než samotný předmět – i darování vašeho času (pomoc s dojením krávy, výuka anglického slova) je považováno za úžasné. Takže se nestresujte – malé a upřímné věci fungují.

Otázka: Jak dlouho předem si mám rezervovat netradiční výlet?
A: Alespoň 4–6 měsíců Pokud je to možné. Protože netradiční cesty zahrnují speciální opatření (ubytování v soukromí, termíny festivalů, omezené lety, specifické průvodce), pokud dáte svému cestovní kanceláři čas, zajistíte si je. Některé pobyty v soukromí přijímají pouze jednu rezervaci najednou (například farmářský dům nemůže ubytovat dvě skupiny ve stejnou noc), takže dřívější rezervace vám zajistí místo. V hlavní sezóně rozhodně 6+ měsíců. Pro oblast ramen nebo dolní části mohou stačit 3–4 měsíce, ale zvažte, zda váš plán závisí na něčem vzácném (jako je účast na každoročním rituálu Merak nebo potřeba jediného francouzsky mluvícího průvodce pro pozorování ptáků v Bhútánu) – čím dříve, tím lépe si to zajistíte. Vyřízení víz a povolení také trvá několik týdnů a jakékoli neobvyklé povolení (jako je vstup do Saktengu) může vyžadovat čas na schválení. Rezervace předem také znamená, že váš cestovní kancelář může vaše speciální požadavky zařadit do fronty včas – např. žádost o přenocování v klášteře vyžaduje napsání dopisu s dostatečným předstihem, aby byla schválena klášterním úřadem. Jedna věc, kterou je třeba poznamenat: Bhútánský cestovní ruch se po pandemii a s novými pravidly SDF přizpůsobuje, takže některé specializované hotely nebo komunitní kempy byly uzavřeny nebo změněny; Díky včasné rezervaci, pokud plán A nevyjde, máte čas se svým operátorem najít plán B. Pokud se chystáte na velké festivaly, plánujte podle nich a rezervujte si, jakmile budou termíny volné (TCB je obvykle oznámí 8–12 měsíců předem). Nenechte se však odradit, pokud cestujete na poslední chvíli – bhútánští plánovači cest jsou v tomhle kouzelníci. Viděl jsem někoho, kdo kontaktoval cestovní kancelář 3 týdny před cestou, a i tak dostal krásný itinerář na míru (i když ne příliš na východ, spíše na západ/střed kvůli času). Takže i když je pro nekonvenční cestovatele lepší dříve, i spontánní cestovatelé mohou zažít Bhútán neobvykle, pokud jsou flexibilní ohledně pohodlí a využijí přelomovou sezónu. Zkrátka: co nejdříve, ale nikdy není „pozdě“ se zeptat. Mantra štěstí platí i pro plánování – žádný stres, stačí komunikovat a spolupracovat se svým operátorem a průvodcem a věci do sebe zapadnou.

Otázka: Existují nějaká rizika, když cestujete sami mimo vyšlapané cesty (zejména když jste žena sama)?
A: Bhútán je jednou z nejbezpečnějších zemí pro sólo cestovatele, včetně žen. Násilná kriminalita je zde extrémně nízká a Bhútánci jsou k hostům obecně ochranářští a ohleduplní. Jako sólo žena se vám pravděpodobně dostane zvláštní péče – rodiny si vás cestou mohou „adoptovat“, váš průvodce bude docela pozorný. Cestovala jsem sama a upřímně řečeno, v odlehlém Bhútánu jsem se cítila bezpečněji než v mnoha velkých městech doma. Nicméně vždy platí selský rozum: netoulala bych se sama v noci lesy ani neznámými kouty, aniž bych někoho informovala (ne kvůli zločinu, ale proto, že byste se mohla ztratit, vyvrtnout si kotník atd. a nikdo by se to nedozvěděl). Vždy informujte svého průvodce nebo hostitele v soukromí, pokud jdete na procházku sami. Mohou trvat na tom, že vás doprovodí místní mladík jen z pohostinnosti – nejde o nebezpečí, spíše o to, abyste se neztratila nebo nešlápla na hada atd. Přijměte tuto laskavost. Ve městech se občas vyskytnou drobné krádeže (například na přeplněných festivalech si hlídejte fotoaparát), ale velmi vzácné. Ve vesnicích jsem nechala tašku a vybavení otevřeně a nikdo se jich nedotkl. Obtěžování je extrémně neobvyklé – bhútánští muži jsou obecně stydliví a laskaví; jako cizinka se můžete setkat se zvědavými pohledy, ale je velmi nepravděpodobné, že byste se setkala s nějakým pokřikem nebo obtěžováním. Vzpomínám si, jak jsem tančila ve vesnici během festivalu – všichni se chovali uctivě a zábavně, žádné nežádoucí návrhy, jen opravdová přátelskost. Váš průvodce s vámi také slouží jako tlumič v jakékoli nepříjemné situaci – i když pochybuji, že se s ním setkáte. Jedním neobvyklým „rizikem“ je nedostatek okamžitého lékařského zařízení, proto si sbalte první pomoc a sdělte svému průvodci jakékoli zdravotní problémy (ten pak může být obzvláště opatrný nebo mít u sebe specifické léky). Nadmořská výška a silnice jsou pravděpodobně největšími bezpečnostními faktory – dodržujte pokyny pro aklimatizaci a na klikatých cestách používejte bezpečnostní pásy (vaše auto je téměř jistě bude mít). Pokud jedete na farmářských koních nebo podobně, noste přilbu, pokud je nabízena (na trecích ji často mají). Bhútánská kultura si cení kodexu Zhabdrungu, který hostům neubližuje – jsou opravdu hrdí na to, že se o vás starají. Takže sólo cestovatelé, včetně žen, považují Bhútán nejen za bezpečný, ale i za uklidňující – místní se dokonce mohou snažit, abyste se nikdy necítili sami (neustále vás zvou na čaj!). Nicméně vždy důvěřujte svým instinktům: pokud se vám situace zdá divná, ozvěte se nebo se odstraňte (váš průvodce si s jakoukoli ošetření potichu poradí). Mám ale podezření, že takových okamžiků bude extrémně málo, pokud vůbec nějaké. Nakonec se můžete cítit „sami“ jen tehdy, když chcete samotu – jinak se o vás starala celá země.

Otázka: Co když chci udělat něco opravdu neobvyklého, například navštívit konkrétní vesnici, kde můj kamarád sloužil jako dobrovolník?
A: Můžete! Bhútánští touroperátoři milují výzvy. Poskytněte jim co nejvíce podrobností – název vesnice, okres, jakékoli kontakty. Ověří přístup k silnici, dobu cesty, případná povolení. Pravděpodobně je mohou zahrnout. Pokud je to opravdu odlehlé (řekněme malá vesnice vzdálená den chůze od silnice), mohou vám zařídit koně nebo se s místními úředníky domluvit na přespání v místní škole nebo u farmáře. Možná váš přítel někoho tam ještě zná – váš operátor mu může zavolat, aby se domluvil. Slyšel jsem o cestovatelích, kteří navštívili přesně tu odlehlou školu, kde před desítkami let učila jejich matka – cestovní kancelář je tam nejen vzala, ale také jim zařídila uvítací ceremoniál se současnými studenty. Bhútán má úžasnou síť; vaši průvodci mají často přítele přítele v tom samém gewogu (okrese), který jim může pomoci. Jen si uvědomte, že pokud je to daleko, cesta tam/zpátky může zabrat spoustu času – proto si dny vhodně rozvrhněte nebo klidně obětujte jiné zastávky. Ale z emocionálního hlediska mohou být tyto osobní poutě neuvěřitelně obohacující a bhútánské komunity jsou poctěny, že jste si na ně vzpomněli. Takže se rozhodně zeptejte. Totéž platí pro neobvyklé zájmy – např. pokud jste vášnivým sběratelem známek a chcete strávit den s archivem Bhutan Post nebo se setkat s návrhářem slavných bhútánských známek, zmiňte se o tom; Bhutan Post vám může poskytnout prohlídku zákulisí (pro nadšence to udělali). Nebo pokud praktikujete určitou meditaci a chcete strávit 3 dny v klášterním pobytu, váš operátor si o to může vyžádat v určitých klášterech, o kterých je známo, že hostí laiky. Bhútán je docela vstřícný ke zvláštním požadavkům, pokud jsou proveditelné a ohleduplné. Malá velikost turistického průmyslu znamená, že se věci snadno neztratí v byrokracii – žádost o návštěvu X lze často schválit několika telefonáty. Udržujte své požadavky rozumné (ne „Chci se setkat s králem!“ – i když člověk nikdy neví, některé skupinové výlety mají královské publikum, když jsou spojeny s akcemi). Ale „Rád bych si zkusil zahrát na dranyen (loutnu) s nějakým místním hudebníkem“ je ten typ skvělého požadavku, který by společnost mohla jednoduše splnit prostřednictvím své sítě. V podstatě, pokud vám na tom záleží, zmiňte se o tom. V nejhorším případě říkají, že to není možné; spíše řeknou: „Zkusme to!“ a možná skončíte s jedinečným zážitkem.

Otázka: Urazím někoho, když budu fotografovat náboženská místa nebo kulturní události?
A: Ne, pokud dodržujete základní etiketu. Fotografování je v Bhútánu široce přijímáno, dokonce i v klášterech, s několika výhradami. Jak již bylo zmíněno, uvnitř chrámů se obvykle nefotí (a už vůbec ne během modliteb, pokud k tomu nedostanete souhlas). Můžete však fotografovat tanečníky na festivalech, lidi obcházející chorteny, rozlehlou krajinu s chrámy atd. Bhútánci na festivalech často rádi vidí své fotografie na vašem fotoaparátu a mohou pózovat častěji. Jen se vyhněte nošení fotoaparátu do tváře během intimního rituálu (jako je kremační obřad nebo pokud je někdo viditelně velmi emotivní při modlitbě). V případě pochybností se váš průvodce může zeptat mnicha nebo účastníka za vás. Často jsem nechal svého průvodce požádat lámu: „Mohl by můj host vyfotit oltář na památku?“ a láma mnohokrát řekl ano (někdy ne – respektujte to a fotoaparát odložte). Drony, jak jsem zmínil, jsou v blízkosti náboženských míst zakázané (úředníci by vás rychle zastavili). Velké ne: nefotografujte místnost ochranných božstev, pokud se do ní někdy podíváte (obvykle je to ze začátku tabu), a nefoťte vojenská zařízení (např. na hraničních stanovištích nebo v některých částech dzongů). Také pokud jste svědky něčeho jako pohřbení na nebi (vzácné, ale možná v zemi Brokpa) – absolutně žádné fotografie, to je hluboce citlivé. Používejte selský rozum: pokud se vám okamžik zdá posvátný, raději si ho vstřebejte očima a srdcem, ne objektivem. Pokud něco omylem uděláte (například zapomněli jste si sundat klobouk v chrámu při focení) a někdo vás napomene – prostě se upřímně omluvte („Kadrinchey la, promiň“). Snadno odpustí, pokud jste zdvořilí. Při fotografování v chrámech nebo s mnichy se oblékejte slušně – projevujete tím respekt, který je činí otevřenějšími i k fotografování. Ještě jedna věc: Bhútánci se někdy stydí říct ano, i když jim to nevadí – pokud cítíte váhání, odložte fotoaparát a nejprve se zapojte, a pak se později zeptejte, jestli vám to vyhovuje. Budování vztahu stejně vede k autentičtějším fotografiím. Celkově vzato jsou Bhútánci hrdí na svou kulturu a často jsou rádi, když ji chcete zachytit – vesničané mě pozvali, abych během tanců pořídil/a více fotek, a dokonce mě fotili z lepších úhlů. Takže se nebojte, buďte zdvořilí a všechno bude v pořádku.

Otázka: Co když si s kamarádem přejeme něco jiného (jeden miluje turistiku, druhý kulturu)?
A: Bhútán je dostatečně všestranný, aby uspokojil oba v jednom výletu. Můžete se střídat – jeden den malebná túra, další den další výlety do vesnic. Protože je země malá, často se můžete na část dne rozdělit: např. v Bumthangu by jeden z vás mohl absolvovat náročnou půldenní túru do kláštera Tharpaling, zatímco druhý by si ve městě mohl zúčastnit kurzu vaření – a znovu se připojit do oběda. Stačí informovat svého cestovní kancelář, aby vám mohl přidělit dalšího průvodce nebo v případě potřeby upravit dopravu (pravděpodobně za malý příplatek). Nebo si vyberte treky, které zahrnují kulturní zastávky – jako například trek Bumthang Owl vede kolem vesnic, takže milovník kultury se stále setkává s místními a turista má čas na stezku. Pokud je rozdíl velký (jeden chce vícedenní trek, druhý ne), možná jeden z vás udělá krátký trek s průvodcem a druhý zůstane s řidičem a prohlédne si památky – po noci strávené odděleně se znovu sejdete (ten, kdo nepěstuje, by si ten den mohl užít například útulný hotel a lázně). Bhútán není velký noční život ani nakupování (což jsou běžné rozdíly při jiných cestách), takže se oba pravděpodobně sejdete v užívání si přírody a kultury. Sdělte si své preference včas a naplánujte si mix aktivit – Bhútán má tolik rozmanitosti, že se nikdo nemusí nudit. Moje dvojice přátel měla jednoho fotografa a jednoho nefotografa; naplánovali jsme focení za úsvitu s fotografem, zatímco nefotograf spal, a pak jsme si společně odpočinuli. Oba byli spokojeni. Dobrý průvodce také najde kompromis: možná středně těžkou túru, kterou si zkušený turista může trochu prodloužit sám s průvodcem, zatímco ostatní se procházejí svým tempem s řidičem, který se k nim připojí. Existují kreativní řešení. Takže rozhodně mohou být spokojeni oba – mnoho lidí Bhútán opouští s novými zájmy: milovník kultury zjistí, že si užil nečekanou horskou túru, turista objeví fascinaci chrámovými malbami. Cestování po Bhútánu má tendenci inspirovat k překročení hranic toho druhého.

Otázka: Je hrubé národní štěstí (HNS) jen turistický trik, nebo ho skutečně uvidím v akci?
A: Vydejte se mimo vyšlapané cesty a zjistíte, cítit GNH v akci. Není to žádný trik, i když je to v médiích někdy zjednodušené. V odlehlých vesnicích si všimnete obecně spokojeného chování – lidé mají silné vazby na komunitu, duchovní základy a žijí v krásné přírodě, což vše přispívá k blahobytu. Potkáte lidi, kteří mají velmi základní domy a příjmy, a přesto z nich vyzařuje jakýsi osvěžující klid a hrdost. Zeptejte se jich, co je dělá šťastnými – můžou poukázat na svá bujná pole, vzdělávané děti nebo jednoduše říct „spokojenost s tím, co máme“. To je GNH v praxi z kulturního hlediska. Institucionálně můžete navštívit bezplatnou zdravotnickou stanici nebo školu – ty existují díky hodnotám GNH, které vyvažují materiální a sociální pokrok. Například jsem navštívil základní zdravotní jednotku v odlehlém gewogu – zdravotní sestra tam ukázala, jak sledují očkování a výživu dětí a zajišťují, aby nikdo nezůstal pozadu i přes odlehlost. To je politika GNH v akci (bezplatný přístup, preventivní péče). Jiný příklad: na schůzi vesničanů, které jsem se zúčastnil, místní diskutovali o tom, jak spravovat komunitní les, aniž by byl znehodnocen – diskutovalo se o kombinaci péče o životní prostředí, ekonomické potřeby a kulturního respektu a rozhodli se velmi GNH (umírněnost, konsensus). Váš průvodce může poukázat na jemné věci GNH: jak školy pořádají ranní shromáždění s modlitbou a vzděláváním o hodnotách, nejen akademické; jak se staví nové silnice s minimálními ekologickými škodami, i když jsou nákladnější; jak jsou kulturní festivaly podporovány státem, aby se udrželo dědictví při životě. Pokud si promluvíte s Bhútánci ze starší generace, mnozí z nich řeknou, že se nyní cítí skutečně šťastnější díky zlepšení zdraví, vzdělávání a stále nedotčené kultuře – skutečné výsledky GNH zaměřené správy. Bhútán má samozřejmě problémy jako kdekoli jinde (nezaměstnanost mladých lidí atd.), takže to není disneyovská utopie. Ale cestováním nekonvenčním způsobem – trávením času ve vesnicích, povídáním si s mnichy, případně návštěvou nevládních organizací nebo center GNH, pokud máte zájem – uvidíte, že GNH je ideálním i praktickým rámcem, který řídí rozhodování. A často zjistíte, že se to projeví i na vás. Možná se zúčastníte komunitního tance nebo sázení stromů a pocítíte kolektivní radost, která je v rychlých turistických trasách jinde stále vzácnější. Mnoho cestovatelů opouští Bhútán s přemýšlením o svých vlastních životních prioritách – to je možná nejlepší důkaz GNH, který si můžete odnést domů: kousek té perspektivy štěstí, která vás ovlivňuje. Je těžké zůstat jím nedotčen, pokud se ponoříte do neobvyklého srdce Bhútánu.

Závěrečné myšlenky: Přijetí pravého ducha Bhútánu

Cestování po netradiční trase v Bhútánu je víc než jen volba itineráře – je to myšlení plné otevřenosti, respektu a dobrodružství, které se dotýká nejhlubších hodnot země. Sestoupením z turistického pásu jste Bhútánu umožnili odhalit se vrstvu po vrstvě: plachý úsměv farmářského dítěte vykukujícího ze dveří, dunění skrytého vodopádu, který nikdo nedával na Instagram, klid starobylého dubového lesa, kde promlouvají jen modlitební vlaječky.

Tímto způsobem jste se také podíleli na bhútánské vizi cestovního ruchu s vysokou hodnotou a nízkým dopadem. Výdaje na vaši cestu přímo podpořily odlehlé komunity – příjem z ubytování v soukromí, který pomáhá udržovat tradiční dům, poplatek za průvodce vesnicí, který motivuje k zachování naučné stezky, dar klášteru, který jde na vzdělání mladého mnicha. Cestovali jste opatrně, navazovali jste kontakty, místo abyste konzumovali atrakce. To je v souladu s bhútánským étosem hrubého národního štěstí, které upřednostňuje blahobyt před ziskem a kvalitu před kvantitou. Možná si to neuvědomujete, ale tím, že se naučíte místní píseň, zasadíte strom nebo jen sdílíte příběhy s pastevcem jaků, zanecháte pozitivní stopu – kulturní výměnu, okamžik radosti, pocit hrdosti na to, že vás oceňuje někdo zvenčí. Toto je zosobněné cestování s nízkým dopadem a vysokou hodnotou.

Až se budete chystat na odjezd, zamyslete se na chvíli nad tím, jak odlišný tento zážitek byl. Možná jste přijeli s očekáváním vznešených hor a zdobených chrámů (a ty jste i dostali), ale odjíždíte s něčím hlubším – s pochopením, že štěstí v Bhútánu je utkáno z jednoduchých nití: komunity, přírody, spirituality a času. Hodiny, které jste strávili pozorováním údolí nebo tichým sezením v klášteře, mohou být těmi nejcennějšími „suvenýry“, které si odnesete – jemnými připomínkami, abyste zpomalili a byli zpět ve svém uspěchaném světě.

Nebuďte překvapeni, pokud se vám opuštění Bhútánu bude zdát těžší, než jste očekávali. Je běžné cítit bolest – Bhútánci tomu říkají „tak daleko„…“, zhruba „připoutanost/touha“. Možná vám už chybí tichý smích vaší hostitelské rodiny nebo způsob, jakým ranní světlo pronikalo chrámovým kouřem. Tato touha je posledním darem nekonvenční cesty: znamená, že se vás Bhútán dotkl. Nějakým způsobem, velkým či malým, jste se změnili. Možná jste teď o něco trpělivější, nebo zvědavější na příběhy lidí, nebo prostě vděčnější. To je pravý duch Bhútánu, který působí na vaší cestě – jemná transformace.

Udržujte si tohoto ducha při životě. Sdílejte své zážitky s ostatními, ne jako chlubení se, ale jako inspirativní příběhy. A berte tuto cestu nikoli jako konec, ale jako začátek – část vás je nyní navždy spojena s tímto Dračím královstvím. Jak to Bhútán často dělá, může vás to lákat k návratu. Je zde více skrytých koutů k prozkoumání, více lekcí k učení, více štěstí k pěstování. Ale i když ne, nesete si v sobě kousek Bhútánu – ve svých nově nalezených přátelích, v písních a modlitbách, které se vám stále ozývají v mysli, v klidné důvěře, že pomalejší, jednodušší a uvědomělejší život je možný.

Tashi Delek a Bon Voyage – kéž by zbytek vaší cesty byl stejně obohacující a poučný jako kroky, které jste podnikli po méně procházených stezkách Bhútánu.