Luhačovice

Luhačovice, zasazené v mírném záhybu Vizovické vrchoviny, se prezentují jako ukázka kontrastů: skromná populace a velkolepé architektonické ambice; staleté minerální prameny a lékařská péče 21. století; klidné zalesněné svahy a rušný kulturní život. Město s přibližně 5 000 obyvateli a jeho čtyři městské části – samotné Luhačovice (4 160), Kladná Žilín (192), Polichno (257) a Řetechov (233) – zabírají přilehlá údolí a dvě odlehlé exklávy vytesané do chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty. Od první písemné zmínky z roku 1412 až po současný status největšího lázeňského centra Moravy se Luhačovice vyvíjely skrze střídání vlastnictví, architektonické renesance a politické otřesy, přičemž se vždy spoléhaly na léčivý příslib svých minerálních vod.

Název „Luhačovice“ pravděpodobně pochází od raného majitele jménem Luhač nebo ze staročeského slova luhy, které označuje vlhké louky. Město leží zhruba 15 kilometrů jižně od Zlína v nadmořské výšce 250 metrů podél řeky Šťávnice – nazývané také Luhačovický potok – zatímco hřebeny kolem něj stoupají téměř do 600 metrů u Brd v Řetechově a do 672 metrů u Komonce dále na sever. Tyto svahy, pokryté smíšeným lesem, přispívají jak k mikroklimatu města, tak k jeho charakteristické městské siluetě, kde se lázeňské pavilony a vily jeví jako vetkány do přirozených záhybů údolí a kopců. Na východě se pastviny přelínají do přísných hranic chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty, což naznačuje starší způsob využívání půdy a etnografické vazby na Luhačovské Zálesí, pohraničí mezi Valašskem a Slovenskem.

Koncem 16. století se Luhačovice staly sídlem panství zahrnujícího tucet vesnic. Po bitvě na Bílé hoře přešly do vlastnictví Lichtenštejnů a v roce 1629 přešly do rukou rodiny Serényiů, kteří se o prameny starali více než tři století. V 70. letech 17. století nechal hrabě Ondřej Serényi vybudovat kanály a kamenné obložení prvního pramene – později na počest Amanda Serényiho pojmenovaného Amandka – a kolem roku 1760 dohlížel na otevření druhého, pokřtěného Vincentka. Zvěst o léčivých účincích pramenů se postupně šířila; do roku 1789 byl připraven jednoduchý hostinec, který přijímal ty, kteří hledali úlevu, a krátce poté se objevila přilehlá kaple zasvěcená svaté Alžbětě, která sloužila jak k pouti, tak k odpočinku.

S tím, jak lázeňská turistika v Čechách i mimo ně nabývala na obrátkách, Luhačovice opatrně vstoupily do moderní éry. Koncem století však finanční tlak ohrožoval jak panství, tak podnikání. Rozhodující zásah nastal v roce 1902, kdy český lékař František Veselý shromáždil místní investory k založení akciové společnosti. Tato entita vyrvala kontrolu nad lázněmi od majitelů Serényiů – kteří však zůstali významnými akcionáři – a začala přetvářet Luhačovice v moderní české lázeňské město. Prodloužení železniční trati propojilo město přímo s Prahou, Brnem a Olomoucí, což přineslo stálý příliv návštěvníků a umožnilo přepravu vody Vincentka pro širší distribuci.

Ústředním bodem této obnovy bylo dílo Dušana Jurkoviče, architekta, jehož vize propojila lidové tradice s nově vznikajícím secesním stylem. V letech 1902 až 1914 proměnil kdysi skromný Janův dům ve stylový hotel zdobený freskami svatých Cyrila a Metoděje od Jana Köhlera, postavil hydroléčebné zařízení korunované plaveckým bazénem Sluneční lázně a zkonstruoval vily – Vlastimila a Valaška – jejichž strmé štíty a dřevěné výztuhy připomínaly místní tesařství. Jeho hotely „chaloupka“ a „jestřabí“, pódium a další návrhy lázeňských pavilonů se staly prototypy pro rozšířený urbanistický plán města. Ačkoli některé Jurkovičovy stavby od té doby zmizely, budovy, které se dochovaly, nadále definují soudržné, ale zároveň neukázněné kouzlo Luhačovic.

První světová válka sice nastolila klid, ale s inaugurací Československa v roce 1918 zažily Luhačovice oživení. Během 20. a 30. let 20. století populační růst a obnovené investice poháněly expanzi lázní. Architekti jako Bohuslav Fuchs, JL Holzl a bratři Kubovi přispěli modernistickými vilami a společným zázemím. Objevil se nový plavecký bazén, společenský dům a radnice, přičemž každý z nich odrážel architektonický jazyk, který byl progresivní a zároveň ladil s dřívějšími, romantičtějšími budovami města. V roce 1936 získaly Luhačovice oficiální status města, čímž se upevnil jejich regionální význam.

Německá okupace v letech 1939–45 omezila přístup českých občanů do lázní, protože nacistické organizace zabavily velkou část infrastruktury. Osvobození v roce 1945 zahájilo novou stavební vlnu: v údolí se tyčily Velká a Malá kolonáda, které obklopovaly Vincentkin sál a zdravotní středisko; tyto monumentální promenády vytvořily architektonickou osu, která je dodnes ústředním bodem identity Luhačovic. Komunistický převrat v únoru 1948 přinesl úplné znárodnění lázeňského průmyslu. Pod správou ministerstva zdravotnictví město i nadále sloužilo jako centrum terapeutické péče: v roce 1957 se stalo oficiálním seznamem československých lázeňských měst a v následujících desetiletích docházelo k postupnému zlepšování jak služeb, tak i životního prostředí.

Po pádu komunismu byly v roce 2017 v rámci restituce navráceny části starého panství Serényi – včetně luhačovického zámku – Isabelle Thienen-Adlerflycht (rozené Serényi). Dnes je město stále dostupné stejnou meziregionální železniční tratí, která na počátku 20. století proměnila jeho vyhlídky, a také odbočnou tratí do Bojkovic. Silniční sítě doplňují tyto železniční tepny a zajišťují, že Luhačovice i nadále leží v pohodlném dosahu českých městských center.

Neustálé kouzlo Luhačovic spočívá v jejich minerálních pramenech, jejichž složení připomíná silně mineralizovanou, přirozeně šumivou zbytkovou mořskou vodu. Voda Vincentka, bohatá na chloridy, sírany a stopové prvky, se stáčí na místě do lahví a předepisuje se při onemocněních hlasivek a dýchacích cest, metabolických poruchách, žaludečních a dvanáctníkových vředech, cirhóze jater, cukrovce, chronické pankreatitidě a dokonce i při důsledcích nadměrné konzumace alkoholu. Sedm přírodních pramenů a desítky vrtaných studní podtrhují hydrologické bohatství města, přesto je to pramen Vincentka – nacházející se pod klenutou arkádou Malé kolonády – nejslavnějším a nejnavštěvovanějším zdrojem.

Malá kaple sv. Alžběty, postavená v roce 1795, stojí jako nejstarší dochovaná budova Luhačovic. Z tohoto skromného barokního původu se panorama města vyvinulo v řadě architektonických vrstev: vily z konce 19. století ve švýcarském stylu secese a novorenesance; Jurkovičovy lidové secesní pavilony; meziválečná modernistická díla Fuchse a Holzla; přístavby lázeňských zařízení z konce 20. století. Kromě Jurkoviče zanechaly svou stopu osobnosti jako Emil Králík, Oskar Poříska a František Roith. Zejména Bohuslav Fuchs navrhl územní plány, které umožnily výstavbu penzionů Radun, Iva, Avion a Viola a vily Sáva, staveb, které vyvažují funkční jednoduchost s tiše propracovanými detaily.

Ačkoli návštěvníci sem již dlouho jezdí za léčbou, nabídka Luhačovic sahá nad rámec lázeňských procedur. Přehrada tři kilometry proti proudu – známá jako Luhačovická nebo Pozlovická nádrž – plní jak protipovodňovou, tak i rekreační funkci; rybářské závody, které se zde konají každé jaro a podzim, přitahují soutěžící z celé České republiky. Ve městě se nacházejí kavárny, vinárny, cukrárny a restaurace, které odrážejí moravské kulinářské tradice, jež se vyvíjely spolu s pohostinstvím na počátku 20. století. Denní rytmus lázeňských promenád se nyní prolíná s kulturními akcemi pořádanými v lázeňském divadle, výstavami v historických sálech a koncerty na pódiu lemujícím kolonády. Modulární sportovní hala a venkovní tenisové kurty dále zpestřují paletu aktivit.

Za bezprostředním okolím lázní vedou značené okruhy pro pěší i cyklisty po okolních kopcích. Ukazatele ukazují na zříceniny hradů ležící na zalesněných kopcích a na zbytky zámku Serényi jihozápadně od města – tichý důkaz staletí rodinného správcovství. Informační panely podél cesty vyprávějí o příchodu slovanských osadníků na Moravu, zatímco interpretační centra nastiňují etnografický profil regionu: lidovou architekturu Luhačovského Zálesí, folklórní zvyky na křižovatce Valašska a Slovenska a postupné prolínání horských a nížinných tradic.

Dnešní městský vzhled Luhačovic – kde se protínají nepravidelná údolí a řady budov se drží svahů – zůstává svérázný i soudržný. Ulice se vine v mírných obloucích a vedou návštěvníky pod roubené okapy, skrz kolonády, jejichž oblouky rámují paprsky světla a listí, k přízračnému obrysu okolních hřebenů. V tomto prostředí léčivé vody nadále proudí bez přerušení, stejně jako po staletí, a nesou v sobě usazeniny historie, architektury a lidského úsilí. Ačkoli čas přinesl politické transformace a měnící se estetické proudy, město si zachovalo rovnováhu mezi fyziologickým účelem a kulturní rezonancí a nabízí vzácné propojení vědy, umění a krajiny. V Luhačovicích není minulost ani zmrazena, ani pouze připomínána: přetrvává v každodenních rituálech doušků a procházek, v pečlivé péči o staré i nové budovy a v nevysloveném slibu, že zde voda může přinést nejen lék, ale i tichý úžas.